Autokaleidoskop

Denně aktualizovaný magazín ze světa automobilů, veteránů, automobilového sportu a cestování

Alcar - Elegance v zimě

Jezdím rallye. Ne, já opravdu nejsem blázen!

Je sobota 14.července. V dopoledních hodinách přišel o život spolujezdec na mezinárodní soutěži Rallye Bohemia. Další nešťastná událost na závodech a spolu s ní nastane další kolo otázek: „Proč tu rallye vůbec jezdíte?“. Ne, my opravdu nejsme blázni. Jsme závodníci.

Co je to za sport, prohánět se vysokou rychlostí mezi stromy a hazardovat se životem? Jaký to má smysl a co z toho lidé mají? To jsou otázky, které slyším z úst lidí nezainteresovaných v naší zálibě. Protože vím, že tento blog čtou zejména oni a vůbec netuší, co rallye znamená – zkusím to vysvětlit. Věřím, že toho nakonec nebude málo!
Píše se rok 1980 a Audi se jako jedna z prvních automobilek vydává experimentální cestou pohonu čtyř kol. Jedná se o odvážný krok, který se vyplácí ihned na samém počátku: Hannu Mikkola na Algarve rally předvedl neskutečný výsledek. Jel jako předjezdec (tedy mimo startovní pořadí) a dosáhl o půl hodiny lepšího času než vítěz soutěže! Koncepce 4×4 se ukázala jako super tah. Následovaly další úspěchy a později se k Audi připojily další automobilky, které si v těžkých podmínkách závodů vyzkoušely svá řešení pohonu všech čtyř kol. Nedlouho na to (samozřejmě s Audi v čele) slavily s 4×4 úspěch v civilním provozu a dnes najdete tento systém v nabídce většiny z nich. Díky němu je auto pohotovější, stabilnější a také lépe ovladatelné – dokonce i při smyku.
Jmenovat lze další prvky, které přešly z automobilového sportu do civilního provozu a které každý z nás používá například: trubková konstrukce rámu (zejména sportovních malosériových aut), nastavitelné tlumiče (typicky u luxusních aut), palubní počítače, programovatelné jednotky s různými režimy nebo třeba přeplňování. Vývojáři v automobilkách mají jedinečnou možnost v rámci závodů otestovat funkci, přínos a spolehlivost prototypových dílů a poté nasadit osvědčené do sériové výroby. Toliko mají ze závodů všichni obyčejní řidiči po celém světě.
V roce 2002 jsem poznal Martina Vodehnala a strávili jsme spolu čtyři roky na vysoké škole. Právě Martin byl jedním z těch hlavních, kteří do rallye nasměrovali mě, podprůměrného fotbalistu. Onen podprůměrný fotbalista se v roce 2004 ze dne na den rozhodl, že zkusí závodit. Pořídil starou škodovku a započal s přestavbou na závodní auto. Vy, co si myslíte, že závodit znamená sednout do auta, vzít si helmu a jet jako blázen se hodně mýlíte. Než se do takového auta posadíte, znamená to jej postavit – sehnat horu peněz, ještě více času a také několikanásobek pochopení od všech v okolí. Potom si do takového auta konečně sednete a zjistíte, že vlastně vůbec neumíte řídit a začnete se to opravdu učit. Učení, ale přichází ještě o mnoho dřív – při vlastní stavbě auta. Abych sehnal během studia na vysoké škole cca 250.000,- které škodovka pouze v dílech stála, musel jsem absolvovat několik desítek brigád. Pracoval jsem na infolince – tehdy ještě v Telecomu (a tady jsem se naučil mluvit s lidmi). Pracoval jsem jako plavčík (musel jsem absolvoval odborný kurz a naučit se poskytovat první pomoc). Musel jsem se také naučit, jak se kreslí technický výkres, jak se označují materiály, jak pracují různé součástky, jak se počítá pevnost kovů a nebo třeba vlastní hlavou vymýšlet prvky, ke kterým už nebylo možné sehnat dokumentaci. Kromě těchto znalostí, jsem absolvoval stovky hodin práce, která mi dala manuální zručnost a na tu jsem jako kancelářská krysa safra pyšný! Toliko si odnesl z počátků závodění mladý Sychra – student a zkušenosti úročí dodnes.
Na konci října 2006 Martin nešťastně zahynul přímo na trati rychlostní zkoušky. Tato událost silně otřásla se všemi, kteří jsme ho znali. Naše škodovka stála rozestavěná v dílně Martinova otce a my se po několika dnech od této chvíle rozhodli auto dodělat. Proč? Zejména proto, že minulost zatím ještě pořád ovlivnit nedokážeme – za to budoucnost ano. Auto jsme dostavěli až v roce 2008, tedy po čtyřech letech usilovné práce a shánění peněz.
Pomalu jsme se prokousávali dětskými nemocemi a zjišťovali od ostatních, že naše představy o závodění byly poněkud mimo. První úspěchy se dostavily v roce 2010, kdy jsme zvítězili ve skupině historických aut do 1300 ccm. Kdo závodí, rád by vyhrál, zdá se. Ale vězte! Většinou to není priorita.
Rallye mi za těch pár let, co se v ní pohybuji, dala spoustu přátel po celé republice. Pro drtivou většinu z nich jsou závody relaxem a k nim já se řadím. Nikdo z nás nejezdí závody proto, aby v autě umřel. Možná to jednou potká i mě, ale pamatujte – neriskoval jsem! Pokud se Vám zdá, že závodníci jdou smrti naproti, je to jen iluze. Každý den, kdy jedete autem, riskujete sami o mnoho více. Spoléháte se na ostatní, ne pouze na sebe a spolujezdce tak, jako při soutěži na uzavřené trati. Každý ze závodníků sedá do auta s tím, že může přijít technická závada, chyba jezdce, nebo chyba spolujezdce. Stejně tak, ale vnímáte riziko auta i vy ostatní.
Třeba právě teď někde 5 km od Vás může sedat do vozu opilec se kterým se potkáte. Stejně tak podstupuje riziko víkendový cyklista, který riskuje při sjezdu kopce, když nečeká v prudké zatáčce štěrk. Na závodech potkávám pravidelně dva starší pány. Ti jezdí autem, které nemá na vítězství. Přesto je najdete na každém závodu a je s nimi sranda. Jeden můj kamarád zase vezme obytné auto, půl rodiny a na závody vyrazí o 2-3 dny dříve. Berou to jako dovolenou, kterou mají 4-6 do roka. Grilují, podniknou výlet. V pátek a v sobotu se hlava rodiny sveze s kamarádem autem a jedou domů.
Úplně poslední zkušenost mám z Rallye Orlické hory. Zde jsme poprvé sedli do Lancie a startovali za starším Subaru Impreza. V něm jel mladý manželský pár, který nás přišel poprosit, abychom si na ně nechali dát větší náskok, pokud chceme hodně tlačit na pilu. Mají prý doma malé dítě, jezdí pouze pro radost a výsledky k životu nepotřebují. Není to krásné? Právě tohle má ze závodů většina nás závodníků.
Závody se konají na několikrát do roka. Při absolvování 100 a více km na každém z nich jedete poněkud svižněji než v silničním provozu. Potom vás rozhodně neláká letět jako blázen po dálnici, vybrzdit ty, kteří jedou pomaleji, nebo brázdit obce vysoko nad 50km/h. To si během roku na trati užijete až až a legálně! Když jsem za volantem a jedu do práce, už nepotřebuji adrenalin. Nepotřebuji riziko a vzrušení, protože toho mám dost. Stává se ze mě ukázněný řidič – který bezohlednou jízdou neohrožuje ostatní. A to máte ze závodů Vy, obyčejní lidé, které vůbec nějaká rallye nezajímá a kteří třeba chtějí jen bezpečně přejít silnici do nejbližšího supermarketu.

Luboš Sychra
www.luboviny.cz

Foto
Jiří Rohlena

Líbil se vám článek? Zalinkujte jej!
Tisknout
Milotec Auto-Extras
Automuzeum CZ


CNW:Counter
© 2014 Autokaleidoskop.cz Všechna práva vyhrazena.
Partneři: Auto ESA - váš spolehlivý autobazar