Autokaleidoskop

Během několika řádků se dozvíte proč. Ještě dřív připomeňme, že za projektem účasti vozů Liaz stáli hlavně Zdeněk Kovář a Radek Fencl. Ti přesvědčili tehdejšího ředitele Viktora Koreckého, aby se postavily dva vozy pro nejtěžší soutěž světa. Ke spolupráci přivzali na doporučení Motokovu ještě Alaina Gallanda, který měl s Dakarem už nějaké zkušenosti. Nakonec se ukázalo, že právě Francouz byl nejslabším článkem naší účasti. Do kamionu s číslem 626 usedli spolu s Gallandem ještě Zdeněk Kovář a Josef Brzobohatý, s druhým vozem startovali Jiří Moskal, Jaroslav Joklík a Radek Fencl.
Oba vozy od začátku provázely technické potíže, především se spojovačkami, ale posádky se nevzdávaly a za každou cenu chtěly dojet do cíle. Francouz však trable nevydržel psychicky a s prohlášením, že vozy nejsou dobře připraveny, opustil český tým už po úvodních etapách. Zdeněk Kovář a Josef Brzobohatý tak museli pokračovat už jen mimo soutěž, ale k Růžovému jezeru dorazili.
Problémy nezlomily ani trio Moskal, Joklík a Fencl, které nakonec dorazilo do cíle na fantastickém 13. místě. Dodnes zůstal jejich výsledek nedoceněný a bohužel se ho nedožil ani ředitel Liazu.
Na podzim vyrazil jeden Liaz s posádkou Brzobohatý, Kovář a Heritier na egyptskou Rallye Faraonů, kde s přehledem zvítězil. Ještě se sluší dodat, že nejlepším výsledkem na Dakaru bylo 2. místo Moskala, Vojtíška a Záleského v roce 1988 a třetí (1. v kategorii sériových kamionů) Moskala, Joklíka a Záleského v roce 1987.
Tovární tým Liaz se Dakaru oficiálně zúčastňoval až do roku 1992 a po jedenáctileté pause na jejich účast navázal v roce 2003 sedlčanský Martin Macík (12. místo), jenž hájí „barvy“ již neexistující automobilky dodnes.
Historickou účast českých kamionů na Rallye Dakar nám přibližuje perfektně zrestaurovaný kamion, který postavil a zachoval právě Tomáš Pour. Cesta k jeho znovuzrození nebyla vůbec jednoduchá.
„V době, kdy jsem se učil v Liazu, mi nemohlo uniknout, že se v továrně něco chystá. Zanedlouho jsem jednoho dne uslyšel za domem, kde jsem bydlel, zvuk motoru, který byl úplně jiný, než na jaký jsem byl zvyklý. Protože bylo čerstvě nasněženo, tak jsem se hned vydal po jeho stopách, až jsem došel k Jirkovi Moskalovi. Tak skončilo moje první setkání s Dakarem. Uběhlo několik let, auto mezitím skončilo rozebrané v kopřivách a mně ho bylo strašně líto,“ vzpomíná Tomáš Pour.
Kolem roku 1989 bylo v Liazu rozhodnuto, že svazáci vůz zrenovují. Celý spodek dali dohromady, ale tím snaha skončila. Naopak se začal opět rozebírat na díly. To už Tomáš Pour pracoval na zkušebně motorů a denně chodil kolem vraku, až se jednoho dne vydal za technickým náměstkem se slovy: „Pane, mně na autě moc záleží. Je to kus historie, já bych ho zrepasoval do podoby, jaké bylo na Dakaru, a bude majetkem Liazu.“ Náměstek ho však doslova uzemnil slovy: „Tak si ho postavte, kde chcete, s kým chcete, a vozte si v něm třeba písek.“ Více neměl Liaz o renovaci auta zájem. Tomáš Pour se nevzdal a bojoval s větrnými mlýny statečně dál (dnes se ani nedivím, že firma Liaz skončila tak, jak skončila).
I vydal se Pour za jednou známou z vedení firmy, že by vůz koupil. Vyvstal další problém – to nelze, protože má rám a auto nelze prodat. Tím zájem o torzo vozu neskončil. Náhoda tomu chtěla, že v době, kdy působil jako mechanik u Jirky Moskala, takhle jednou zazvonil telefon a hlas na druhém konci mu sdělil, že si někdo jede pro dakarskou kabinu do Liazu. Všeho nechal a jel do fabriky, kde stačil jen vykřiknout – Nic neprodávat, já všechno kupuju, a za chvíli si odvážel zbytky slavného kamionu na návěsu do dílny k Moskalovi.
Další dva roky stál vrak pod plachtou, protože neměl dost prostředků na renovaci. Jakmile dal finance dohromady, tak se pustil do práce. První výsledek byl k vidění před deseti lety na Velikonoce. Přestože žádnou dokumentaci neviděl, možná ji někdo vlastní, tak se nenechal odradit. Výhodou bylo, že kamion byl takřka sériový, „speciál“ se lišil prakticky jen drobnostmi. Jediné, co Tomáše Poura stále trápí, je žlutá motokovácká plachta, kterou dodnes nemá. Chybějí peníze, aby ji mohl nechat vyrobit.
Po renovaci vypadá Liaz stále jako nový a sklízí obdiv všude, kde se objeví. Je důkazem o schopnostech a dovednostech českých techniků a dělníků, kteří půl století vyráběli v Jablonci nad Nisou a v Mnichově Hradišti kvalitní náklaďáky.



JL,23.12.2009