Autokaleidoskop

Stmívá se a do toho lehce chumelí. Skoro idylka. Všechny tři Tatry jedou za sebou a trošku hřešíme na to, že i když by dnes naše tonáž neměla na dálnici co dělat, tak nám to projde bez problémů a ani sněhu se nebojíme. Ostatně jsme asi široko daleko jediní, kdo nemá s průchodností terénem problémy a náš vzorek pneumatik, určených do hlubokého písku, je tak „zimní“, že by se do něj schovala celá šuplera. Jediný trabl je mráz. Tedy ne děda, ale ten opravdivý, co se zadírá pod kůži. Po popravdě řečeno, já s Honzou Husákem, co máme na starosti „tiskové centrum“, nemrzneme, protože se vezeme v kabině kamiónu „balé“ (pro teď stačí vědět, že je to jedna z Tater, se kterými jedeme zimní krajinou a více se o „baléčku“ rozepíší později) spolu s Robem a Janem. Vůz má díky svému nedávnému výletu do Ruska fungující topení. Oproti naší vyhřáté Tatře, Tomášův závodní speciál sice topí, ale ne moc. Moje chvilková návštěva v kabině, ve které sedí se svým navigátorem Vojtou Morávkem, mi stačila k tomu, abych mohl říci, že tam mají zimu. A to nemluvím o doprovodné Tatře, která je naložena náhradními díly a paradoxně netopí vůbec. Oba mechanici statečně drkotají zuby a střídají se za volantem.
Bohužel oprava topení ve tmě uprostřed dálnice nepřichází v úvahu a hlavní důvod je náš spěch. Už ráno máme být v jihofrancouzském Lastours (blízko Carcassone), abychom stihli technické přejímky spojené se slavnostním startem. Hned poté se nalodíme na trajekt a přeplujeme Středozemní moře do marockého přístavu Nador, kde začne letošní Africa Race. Takový je plán.
Po mnoha a mnoha letech strávených v pouštích africké Sahary a dvěma minulými lety, kdy jsme mohli porovnat africké písky s kamenitou pouští Atacama, jako účastníci oficiálního závodu „Dakar“, mu letos dáváme vale a vydáváme se zpět tam, kde vše začalo. Na africký kontinent. Zde někteří bývalí „dakarští“ pořadatelé a závodníci připravili třetí ročník závodu jdoucí po stopách, které zde po více než třicet let zanechávaly stovky závodníků. Opět se začne závodit v Maroku, pak se pojede přes Západní Saharu a Mauretánii. Cíl je, jak již dříve bylo dobrým zvykem, u Růžového jezera, blízko senegalského Dakaru.
Tedy abych byl přesný. My ten známý „dakarský závod“ letos tak zcela neopouštíme. Však, jak je každý rok pravidlem, bude na startu stát naše druhá závodní Tatra ve své klasické a léty prověřené sestavě s André Azevedem za volantem a Mayklem Justo s Mírou Martincem v posádce. Minulý rok měl André bezvadně rozjetý závod a po třetí etapě byl na vynikajícím třetím místě. Bohužel o dva dny později musel odstoupit pro poruchu turba. Slavnostní start je 1. ledna v Buenos Aires a první závodní etapu kluci jedou o den později.

Přejímky
Náš den začíná s tím časovým. Kolem půlnoci jsme na pomezí Německa a Francie a pokud zrovna nechumelí tak mrzne až praští. Všude kam až dohlédnou světlomety aut je sníh. Zatím se nezdá, že by ubýval ale spíše naopak. Provoz na silnici pomalu řídne ale naši cestovní rychlost 80 km/h držíme a moc nezrychlujeme. Podmínky to nedovolují. Každou hodinku a půl je přestávka na nějaké pumpě, kde se průběžně kupuje kafe, čokoláda a polévky z automatu a dohází k pravidelné výměně šoférů. Z Kopřivnice se vyjelo před deseti hodinami a odhadovaný příjezd je počítán mezi osmou ranní a tak únava začíná být znát. Čas kdy máme být přítomni na technických přejímkách je devátá ranní a tak není čas na delší zastávky.

První známky mizícího sněhu pozorujeme pod francouzským Lyonem. Kdo tudy jezdí na jih ví, že Lyon je jakási hranice kde se teplota citelně láme a stoupá. O sto kilometrů dále sníh okolo krajnice mizí ale teplota pod nulou zůstává. Další hodiny jízdy jsou již jen o stereotypu..
Château de Lastours není zámek jak jsem si původně myslel ale je to vinařství v kopcích. Kam oko dohlédne jsou nekonečné pole s vinnou révou s občasným baráčkem mezi nimi. Kraj působí trochu ospale a odcizeně. Žádné bující rostliny, nebo dozrávající hrozny na slunci. To sice pomalu stoupá na obzoru ale venku je jen pár stupňů nad nulou a od úst jde pára.
V zimně opuštěné správní budovy rozsáhlehleho vinařství slouží jako místo kam se sjíždějí závodníci Africa Race, aby prošli registraci a technickou prohlídkou. Na udusané hliněnokamenité prostranství přijíždíme i my. Sice jsme zde o něco později než bylo naplánováno, ale jsme mezi prvními, kdo to sem stihl a začíná nám dobře známé kolečko předzávodní byrokracie.
Nejdříve je potřeba zařídit „papírové“ záležitosti. K tomu je vyčleněna jedna místnost plná pořadatelů, kde je nádherné teplo. Po stráveném dnu kdy na nás stále odněkud táhl mráz je to naprosto odzbrojující prostředí.
Závodníci a jejich doprovod, kteří přijeli před námi již pilně pobíhají od stolu ke stolu a vyřizují si nutné formality. Je zde místo kde nám kontrolují všechny potřebné doklady jako jsou licence a platné řidičské průkazy, u dalšího se zapisujeme u lékařů, jinde dostáváme iritracky pro sledování pohybu vozů a na konci dlouhé řady dostáváme na ruku pásku kterou budeme mít po celou dobu závodu.
Po úřednickém maratónu následuje odjezd na technickou přejímku, kde pro změnu lustrací prochází vozy a jejich bezpečnostní prvky. Kontrolují se pásy, vnitřní ochranný rám, zapojuje se iritrack a jiná potřebná zařízení a v neposlední řade dostáváme povinné reklamní samolepky a startovní čísla. Petr Čapek se ujímá oblepováním své doprovodné Tatry a pak se vrhá i na závodní speciál.
Ján a Robert z „kamiónu Balé“ mají odlišný program. Ten jim zajistili pořadatelé, protože oni mají odlišný důvod být zde. Francouzsky „balai“, neboli „koště“ je označení pro kamión startující do etapy zhruba hodinku po posledním závodníkovi. Jede stejnou trasu jako závodníci před ním a pomáhá těm, kteří měli nehodu, nebo poruchu pro kterou nemohou pokračovat v závodě. Tedy pokud to jde.
Dostali proto gps navigaci, ve které uvidí detailně celou trasu závodu (což závodníci nemají a navigují se podle tzv “roadbooku“), satelitní telefon a vůbec instrukce co se od nich očekává a jak budou fungovat. Je zajímavé, že například povezou i letecké palivo do helikoptér. Snad proto, aby se piloti nemuseli vracet vždy daleko do bivaku.
Naše všechny vozy tzn. závodní a doprovodná Tatra prošly úspěšně přejímkami a už jsou v závodě. Zítra je poslední den strávený na evropských dálnicích bez závodní etapy. Ta přijde až pozítří v Maroku kam se dopravíme lodí. Vstáváme před 4 ráno abychom stihli ujet 1000 kilometrů do přístavu a v 18:00 je naplánováno nalodění.
Já s Hoznou strávíme naposledy den s kluky v „balé“ a od Maroka se o naši přepravu postarají pořadatelé. Dnes ale snimi tankujeme jednu ze dvou velkých nádží. Když je plná až po hrdlo tak na stojanu svítí číslo 319 litrů. A to tam ještě tak dobrých padesát bylo před tankováním. Zítra po cestě tankovat nebudeme.



Vojtěch Morávek


Posádka závodní „ostré“ Tatry
Pilot: Tomáš Tomeček
Navigátor: Vojtěch Morávek st.

Posádka doprovodné Tatry
Mechanici: Petr Čapka a Marián Paulík


Posádka „kamiónu Balé“ (také Tatra)
Robert Kasák a Ján Svoreň



Dokumentace (využívají různé samochody)
kamera a střih: Jan Husák
fotografie a text: Vojtěch Morávek ml.