Tomeček vyhrál Rallye Tunis (II)
Dnes pokračuje vyprávění posádky modrostříbrné Tatry 815, jenž s posádkou Tomeček – Morávek – Smolka vyhrála kategorii kamiónů při Rallye Tunis. Ovšem už ve čtvrté etapě mohla pro ně náročná soutěž skončit…
Etapa 4: Al Quaryt - Idri
Čtvrtá etapa z Al Quaratu do Idri začínala 154 km dlouhou spojovací etapou do Shuwariffu. Vstávali jsme po páté ráno, protože v předchozí etapě jsme obsadili celkově 9. místo ve společné klasifikaci auto/kamion. Povrch trati byl podobný předchozí etapě, písčité, rychlé pisty s častými odbočkami. Tomáš předpokládal, že nás bude předjíždět spousta osobáků, ale až do CP 1 se tak stalo jen jednou. Lahůdkou byl rovný úsek, kdy v itineráři byl pouze azimut a další bod až po 27 km osamělý strom. Pak se charakter trati začal měnit a přibýval písek. Do CP 2 jsme jeli jen pískem a objevily se první duny. Trať sledovala ropovod, zakopaný v zemi, a značený značkami s čísly. Duny byly čím dál větší, majestátnější a náročnější na zdolání. Tomáš však s Tatrou všechny zdolal. V náročných výjezdech byla nejvíce poznat síla přestavěného dvanáctiválce, který dokázal Tatru i v těch nejkritičtějších okamžicích přetáhnout přes vršek duny. Asi po 80 kilometrech v dunách se objevily palmy a v itineráři poznámka „CHOTT“.
Chott, nebo-li solisko. Postrach všech řidičů kamionů v poušti. Je to vyschlé jezero, které má na povrchu suchou krustu písku, ale pod povrchem je „živé“ a plné vody. Svrchní vrstva udrží motorku, osobní auto, ale kamion nemá šanci. O tom se přesvědčili již první tatrováčtí dakaristé v roce 1986, nebo Zdeněk Kahánek v roce 1992 na Rally Paříž – Peking. Kamion ze soliska vytáhne zase jen kamion, nebo lépe řečeno kamiony.
Tomáš jen utrousil – ani metr mimo stopu, ani metr mimo stopu – a zvolnil tempo. Do cíle nám zbývalo 40 km, těšili jsme se z toho, jak nám to dnes jede, bez problémů, jaký budeme mít skvělý čas a jak v bivaku za světla uděláme údržbu a půjdeme se vyspat. Bylo kolem druhé hodiny, proplétali jsme se krajem soliska, když přišla mírná pravotočivá zatáčka, levá strana se smekla ke kraji a už jsme se bořili víc a víc a Tatra se nakláněla na levou stranu. Tom se snažil vyrejdovat ven, ale to už jsme stáli. Byl to mžik, vteřina, možná dvě a bylo to. Vylezli jsme Vojtovými dveřmi ven, protože na Tomově straně to nešlo. Z plošiny jsme vytáhli lana, lopaty a nájezdové plechy, protože bylo jasné, že nám musí pomoct kamion. Začali jsme kopat, nejprve přední levé kolo, pak nosnou rouru a pak i zadní nápravu. Trvalo to možná hodinu a projelo jen několik motorkářů a jedno, dvě osobní auta. Pokud bychom dojeli, tak to byl parádní výsledek… kdyby.
Když byla kola jakž takž podkopána, zkusili jsme vyjet sami. Radek s Vojtou, každý s jedním nájezdovým plechem před předním kolem, Tom za volantem. Start, kola se protáčejí, „žerou“ nájezdové plechy… a nic. Tatra se ani nehne. Musíme počkat na kamion, je to jasné. Kopeme dál, aby cesta byla připravená co nejlépe.
Najednou se objevuje bugina, ukazujeme ať to objede vpravo kolem nás, ale je pozdě. Pilot je moc rychlý, vynáší ho to ven jako Toma a zůstává stát asi dvacet metrů od nás. Chlapi z buginy začínají taky kopat…
Asi za dvě hodiny přilétá pořadatelská helikoptéra a z ní vystupuje sám ředitel soutěže Cyril Neveu. Uklidňuje nás, že nás v tom nenechají. Pilot vrtulníku říká, že máme štěstí, že jsme zůstali tady a máme aspoň dvě kola na pevné zemi. Dále prý je to ještě užší a mají tam problém i osobáky. To nás teda uklidnil…. Přijíždí další bugina, Cyril ji zastavuje a pomáhá s vyproštěním uvíznuté. Daří se a obě buginy odjíždějí. Cyril říká, že všechny kamiony uvízly v dunách, ale že je pošle k nám, až se z toho dostanou. Pak se máme vrátit po stopách na vjezd do soliska a najít pistu, po které lze dojet až do Idri. Vzhledem k vzniklé situaci říká, že se výsledky budou počítat jen do CP 2, kam dojely všechny kamiony. Taky se omlouvá, trať projížděli jen osobními vozy, kamion s nimi nebyl. Je si vědom chyby a snaží se problém řešit. Díky Cyrile.
Cyril odlétá, ale ujišťuje nás, že se vrátí, až zjistí situaci v dunách. Zůstáváme sami. Když se objeví v dálce prach, přejeme si ať je to kamion. Bohužel, vždy jde o opozdilého motorkářa, quad nebo osobák. „Do pr..le , jak ty MANy nemám rád, tak bych tady teď aspoň jeden rád viděl“, utrousil Radek. Po další hodině přijíždí osobák a navigátorka vyřizuje vzkaz od Cyrila, že některé kamiony už míří k nám. Slunce skoro padá za obzor, když přijíždí Elizabeth Jacinto s MANem a za ní italský Unimog. Za chvilku přijíždí další MAN, ten ale asi sto metrů od nás sjíždí ze stopy a ocitá se ve stejné situaci jako my. Zapojujeme lana za Elizabeth a Unimog, Tomáš sedá za volant, zatroubí, lana se napnou, Tatra zabírá všemi čtyřmi koly a … je venku. V řevu motorů úplně zanikl hluk přistávající helikoptéry, Cyril Neveu splnil slovo a vrátil se. Radek se snaží vyprostit nájezdové plechy a propadá se nad kotníky do černé mazlavé hmoty – tohle bylo pod Tatrou. Všichni teď jedou pomoct červenému MANu. Tomáš objíždí kritické místo nad palmami v písku, Elizabeth sjíždí o trochu dříve a zapadává. Unimog objíždí opatrně mezi oběma zapadlými MANy. Je lehký, jeho kraj cesty drží a už stojí ve stopě. Tomáš se do stopy vrátil o sto metrů dále a couvá ke kamionům. První je na řadě Elizabeth – Unimog s Tatrou ji bez problémů vyrvou ven. Teď tedy červený MAN. Všechny tři kamiony se snaží jej dostat ven dozadu, ale nedaří se. Musíme předkem. Znovu vytahujeme lopaty a jdeme německé posádce pomoct. Unimog se vrací před něj, Tomáš se oklikou taky vrací. MAN má přední kola volná, dáváme nájezdové plechy, Unimog s Tatrou zabírají a MAN leze ven. To už je úplná tma, Cyril s helikoptérou musel odletět, domlouváme se, že pojedeme všichni společně. První jede italský Unimog (jeho pilot Gulio opravdu nezapře italskou náturu, pořád poskakuje a gestikuluje), za ním Elizabeth, pak my a poslední německý MAN. V jednom místě nás kraj cesty stahuje doprava, Tatra se naklání, ale Tomáš to zvládá, jedeme. Ital je moc rychlý, Elizabeth jej sleduje, my si kontrolujeme MAN v zrcátkách a jedeme pomalu. Najednou vidíme, že MAN opět stojí. Radek mačká Sentinel, aby přivolal Elizabeth, ale ta už je mimo dosah. Necháváme Tatru stát na místě a jdeme se pěšky podívat, co se stalo. Není to tak hrozné, má zapadlá jen zadní kola. Přijíždí Elizabeth, za ní i Ital. Tomáš opět dunovým polem objíždí kritické místo a vrací se do stopy před MAN. Lano, potáhnout a je venku. Všechny čtyři kamiony se řadí do vláčku za sebe a pomalu projíždějí soliskem. Na výjezdu jsou dva malé offroady lékařské služby pořadatelů, jeden nás navede na kamenitou cestu směr Idri. Asi po třiceti kilometrech uvidíme světla Idri a po chvilce hledání vjíždíme z opačné strany do bivaku. Je před jedenáctou večer. Všichni utahaní truckeři se scházejí u večeře ve stanu pořadatelů. Cyril dodržel slovo, výsledky se počítají do CP 2, takže vedeme skoro o hodinu před Elizabeth.
Po všech strastech a útrapách se ale ukázala soudržnost kamioňáků tak, jako za starých „dakarských“ časů. Tak jak o tom čítával Tomáš i Radek v prvních knížkách o Dakaru. O tom, jak se kamiony sjížděly v noci a společně hledaly cestu, jak se vzájemně tahaly ze solisek, jak společně v dunách i nocovaly, když to nešlo dál. Teď jsme si to prožili na vlastní kůži. Pro tenhle pocit soudržnosti, chlapské pomoci (Elizabeth promine) a touhy po dobrodružství tu jsme a závodíme. V těch starých dobách byl naším vzorem postavou malý, ale jinak po všech stránkách velký, člověk a závodník Cyril Neveu, který Dakar pětkrát na motorce vyhrál. A ten samý Cyril nyní sám organizuje závody pro dobrodruhy a v případě problémů je v tom nenechá a pomůže.
Etapa 5: Idri - Idri
Po problémech v dunách a anulaci výsledků po CP2 v kategorii auto/kamion jsme obsadili v předchozí etapě celkové 12. místo. To znamenalo, že jsme opět vstávali kolem půl šesté. Po necelých třech hodinách spánku jsme se tedy vydali 60 km dlouhou spojovačkou na start okruhu kolem Idri. Pořadatelé slibovali, že to bude nejkrásnější etapa rally a povede v dunách. Na soutěžící čekalo 359 km rychlostní zkoušky, pro kamiony 321 km do CP 2 a pak objížďkou mimo solisko zpět do Idri.
Prvních dvacet kilometrů vedlo po kamenitých cestách, ale pak už jsme vjeli do dun. Pořadatelé nelhali. Před námi se objevovaly doslova hory písku, který měnil barvu od bílé až po lehce narůžovělou podle toho, jak na něj zrovna dopadalo slunce. Vyjížděli jsme na vrcholky dun a padali „po čumáku“ dolů, projížděli jsme údolími mezi pískovými návějemi, kličkovali mezi kupami písku a snažili se držet správného kursu. Za CP 1 jsme dorazili do oblasti ropných vrtů a drželi se několik desítek kilometrů jednoho azimutu. Pak jsme uhnuli znovu k ropovodu v zemi, značenému kolíky a toho se drželi až do CP 2, kde pro nás RZ skončila. Za celou dobu nás předjely jen tři osobáky, Tomáš si s dunami opět poradil na jedničku.
Objížďkou jsme se vrátili do Idri. Pořadatelé připravili tzv. „marathon stage“, což znamená, že po příjezdu do bivaku musí všichni závodníci odevzdat své stroje do uzavřeného parkoviště, kde budou stát celou noc bez možnosti na vozech cokoliv opravovat.
Pokračování zítra
LRT Team, 8.5.2008
Chott, nebo-li solisko. Postrach všech řidičů kamionů v poušti. Je to vyschlé jezero, které má na povrchu suchou krustu písku, ale pod povrchem je „živé“ a plné vody. Svrchní vrstva udrží motorku, osobní auto, ale kamion nemá šanci. O tom se přesvědčili již první tatrováčtí dakaristé v roce 1986, nebo Zdeněk Kahánek v roce 1992 na Rally Paříž – Peking. Kamion ze soliska vytáhne zase jen kamion, nebo lépe řečeno kamiony.
Tomáš jen utrousil – ani metr mimo stopu, ani metr mimo stopu – a zvolnil tempo. Do cíle nám zbývalo 40 km, těšili jsme se z toho, jak nám to dnes jede, bez problémů, jaký budeme mít skvělý čas a jak v bivaku za světla uděláme údržbu a půjdeme se vyspat. Bylo kolem druhé hodiny, proplétali jsme se krajem soliska, když přišla mírná pravotočivá zatáčka, levá strana se smekla ke kraji a už jsme se bořili víc a víc a Tatra se nakláněla na levou stranu. Tom se snažil vyrejdovat ven, ale to už jsme stáli. Byl to mžik, vteřina, možná dvě a bylo to. Vylezli jsme Vojtovými dveřmi ven, protože na Tomově straně to nešlo. Z plošiny jsme vytáhli lana, lopaty a nájezdové plechy, protože bylo jasné, že nám musí pomoct kamion. Začali jsme kopat, nejprve přední levé kolo, pak nosnou rouru a pak i zadní nápravu. Trvalo to možná hodinu a projelo jen několik motorkářů a jedno, dvě osobní auta. Pokud bychom dojeli, tak to byl parádní výsledek… kdyby.
Když byla kola jakž takž podkopána, zkusili jsme vyjet sami. Radek s Vojtou, každý s jedním nájezdovým plechem před předním kolem, Tom za volantem. Start, kola se protáčejí, „žerou“ nájezdové plechy… a nic. Tatra se ani nehne. Musíme počkat na kamion, je to jasné. Kopeme dál, aby cesta byla připravená co nejlépe.
Najednou se objevuje bugina, ukazujeme ať to objede vpravo kolem nás, ale je pozdě. Pilot je moc rychlý, vynáší ho to ven jako Toma a zůstává stát asi dvacet metrů od nás. Chlapi z buginy začínají taky kopat…
Asi za dvě hodiny přilétá pořadatelská helikoptéra a z ní vystupuje sám ředitel soutěže Cyril Neveu. Uklidňuje nás, že nás v tom nenechají. Pilot vrtulníku říká, že máme štěstí, že jsme zůstali tady a máme aspoň dvě kola na pevné zemi. Dále prý je to ještě užší a mají tam problém i osobáky. To nás teda uklidnil…. Přijíždí další bugina, Cyril ji zastavuje a pomáhá s vyproštěním uvíznuté. Daří se a obě buginy odjíždějí. Cyril říká, že všechny kamiony uvízly v dunách, ale že je pošle k nám, až se z toho dostanou. Pak se máme vrátit po stopách na vjezd do soliska a najít pistu, po které lze dojet až do Idri. Vzhledem k vzniklé situaci říká, že se výsledky budou počítat jen do CP 2, kam dojely všechny kamiony. Taky se omlouvá, trať projížděli jen osobními vozy, kamion s nimi nebyl. Je si vědom chyby a snaží se problém řešit. Díky Cyrile.
Cyril odlétá, ale ujišťuje nás, že se vrátí, až zjistí situaci v dunách. Zůstáváme sami. Když se objeví v dálce prach, přejeme si ať je to kamion. Bohužel, vždy jde o opozdilého motorkářa, quad nebo osobák. „Do pr..le , jak ty MANy nemám rád, tak bych tady teď aspoň jeden rád viděl“, utrousil Radek. Po další hodině přijíždí osobák a navigátorka vyřizuje vzkaz od Cyrila, že některé kamiony už míří k nám. Slunce skoro padá za obzor, když přijíždí Elizabeth Jacinto s MANem a za ní italský Unimog. Za chvilku přijíždí další MAN, ten ale asi sto metrů od nás sjíždí ze stopy a ocitá se ve stejné situaci jako my. Zapojujeme lana za Elizabeth a Unimog, Tomáš sedá za volant, zatroubí, lana se napnou, Tatra zabírá všemi čtyřmi koly a … je venku. V řevu motorů úplně zanikl hluk přistávající helikoptéry, Cyril Neveu splnil slovo a vrátil se. Radek se snaží vyprostit nájezdové plechy a propadá se nad kotníky do černé mazlavé hmoty – tohle bylo pod Tatrou. Všichni teď jedou pomoct červenému MANu. Tomáš objíždí kritické místo nad palmami v písku, Elizabeth sjíždí o trochu dříve a zapadává. Unimog objíždí opatrně mezi oběma zapadlými MANy. Je lehký, jeho kraj cesty drží a už stojí ve stopě. Tomáš se do stopy vrátil o sto metrů dále a couvá ke kamionům. První je na řadě Elizabeth – Unimog s Tatrou ji bez problémů vyrvou ven. Teď tedy červený MAN. Všechny tři kamiony se snaží jej dostat ven dozadu, ale nedaří se. Musíme předkem. Znovu vytahujeme lopaty a jdeme německé posádce pomoct. Unimog se vrací před něj, Tomáš se oklikou taky vrací. MAN má přední kola volná, dáváme nájezdové plechy, Unimog s Tatrou zabírají a MAN leze ven. To už je úplná tma, Cyril s helikoptérou musel odletět, domlouváme se, že pojedeme všichni společně. První jede italský Unimog (jeho pilot Gulio opravdu nezapře italskou náturu, pořád poskakuje a gestikuluje), za ním Elizabeth, pak my a poslední německý MAN. V jednom místě nás kraj cesty stahuje doprava, Tatra se naklání, ale Tomáš to zvládá, jedeme. Ital je moc rychlý, Elizabeth jej sleduje, my si kontrolujeme MAN v zrcátkách a jedeme pomalu. Najednou vidíme, že MAN opět stojí. Radek mačká Sentinel, aby přivolal Elizabeth, ale ta už je mimo dosah. Necháváme Tatru stát na místě a jdeme se pěšky podívat, co se stalo. Není to tak hrozné, má zapadlá jen zadní kola. Přijíždí Elizabeth, za ní i Ital. Tomáš opět dunovým polem objíždí kritické místo a vrací se do stopy před MAN. Lano, potáhnout a je venku. Všechny čtyři kamiony se řadí do vláčku za sebe a pomalu projíždějí soliskem. Na výjezdu jsou dva malé offroady lékařské služby pořadatelů, jeden nás navede na kamenitou cestu směr Idri. Asi po třiceti kilometrech uvidíme světla Idri a po chvilce hledání vjíždíme z opačné strany do bivaku. Je před jedenáctou večer. Všichni utahaní truckeři se scházejí u večeře ve stanu pořadatelů. Cyril dodržel slovo, výsledky se počítají do CP 2, takže vedeme skoro o hodinu před Elizabeth.
Po všech strastech a útrapách se ale ukázala soudržnost kamioňáků tak, jako za starých „dakarských“ časů. Tak jak o tom čítával Tomáš i Radek v prvních knížkách o Dakaru. O tom, jak se kamiony sjížděly v noci a společně hledaly cestu, jak se vzájemně tahaly ze solisek, jak společně v dunách i nocovaly, když to nešlo dál. Teď jsme si to prožili na vlastní kůži. Pro tenhle pocit soudržnosti, chlapské pomoci (Elizabeth promine) a touhy po dobrodružství tu jsme a závodíme. V těch starých dobách byl naším vzorem postavou malý, ale jinak po všech stránkách velký, člověk a závodník Cyril Neveu, který Dakar pětkrát na motorce vyhrál. A ten samý Cyril nyní sám organizuje závody pro dobrodruhy a v případě problémů je v tom nenechá a pomůže.
Etapa 5: Idri - Idri
Po problémech v dunách a anulaci výsledků po CP2 v kategorii auto/kamion jsme obsadili v předchozí etapě celkové 12. místo. To znamenalo, že jsme opět vstávali kolem půl šesté. Po necelých třech hodinách spánku jsme se tedy vydali 60 km dlouhou spojovačkou na start okruhu kolem Idri. Pořadatelé slibovali, že to bude nejkrásnější etapa rally a povede v dunách. Na soutěžící čekalo 359 km rychlostní zkoušky, pro kamiony 321 km do CP 2 a pak objížďkou mimo solisko zpět do Idri.
Prvních dvacet kilometrů vedlo po kamenitých cestách, ale pak už jsme vjeli do dun. Pořadatelé nelhali. Před námi se objevovaly doslova hory písku, který měnil barvu od bílé až po lehce narůžovělou podle toho, jak na něj zrovna dopadalo slunce. Vyjížděli jsme na vrcholky dun a padali „po čumáku“ dolů, projížděli jsme údolími mezi pískovými návějemi, kličkovali mezi kupami písku a snažili se držet správného kursu. Za CP 1 jsme dorazili do oblasti ropných vrtů a drželi se několik desítek kilometrů jednoho azimutu. Pak jsme uhnuli znovu k ropovodu v zemi, značenému kolíky a toho se drželi až do CP 2, kde pro nás RZ skončila. Za celou dobu nás předjely jen tři osobáky, Tomáš si s dunami opět poradil na jedničku.
Objížďkou jsme se vrátili do Idri. Pořadatelé připravili tzv. „marathon stage“, což znamená, že po příjezdu do bivaku musí všichni závodníci odevzdat své stroje do uzavřeného parkoviště, kde budou stát celou noc bez možnosti na vozech cokoliv opravovat.
Pokračování zítra
LRT Team, 8.5.2008
Líbil se vám článek? Zalinkujte jej!
Tisknout
