Tomeček s Tatrou vyhrál Rallye Tunis (I)
V minulých dnech proběhla Rallye Tunis, v níž startovala Tatra 815 Týmu Livescore s posádkou Tomáš Tomeček, Vojtěch Morávek a Radek Smolka. Kategorii kamiónů suverénně vyhráli s velkým náskokem, i když cesta k úspěchu nebyla jednoduchá, jak vás přesvědčení následující vyprávění.
Etapa 1: Tunis – Matmala
Včera ráno jsme si po deváté hodině ráno vyzvedli tatrovku z uzavřeného parkoviště a vydali se směrem k přístavu, kde byl zakotven tuniský trajekt jménem Carthage. Najeli jsme společně s ostatními závodními kamiony na palubu a ubytovali se. Trajekt přesně ve 14.00 hodin vyplul směrem k Africe. Na palubě jsme absolvovali povinné školení na GPS, Iritrack a Sentinel, v půl sedmé večer pak následoval briefing, který zahájil sám ředitel celé soutěže Cyril Neveu (pětinásobný vítěz Rally Paříž-Dakar).
Ráno jsme před jedenáctou přistáli v Tunisu. Na výjezdu z přístavu jsme absolvovali ještě jednou pasovou a celní kontrolu. Start do první etapy byl situován asi 300 metrů od přístavu a vzhledem ke zmatkům kolem výjezdu motorkářů z trajektu se o hodinu zpozdil. My jsem se mezitím převlékli do závodních kombinéz, pod které jsme si museli ještě dát dlouhé nehořlavé spodní prádlo, které Vojta ihned překřtil na „pyžamo“. Naštěstí dnes nebylo moc teplo, jen kolem 25 °C, takže se to dalo snést.
Speciálka z El Fahsu do Barrage de Nabahala byla nejkratší z celé rally a měřila 25 km. Po startu vedla rozbitou kamenitou cestou, plnou vymletých koryt. Asi po čtyřech kilometrech jsme dojeli poslední ze startujících osobních aut. Po upozornění Sentinelem nám ochotně uhnulo, takže jsme za ním neztratili příliš času. Za chvíli jsme na kraji cesty viděli další z osobáků, tentokráte malou Pandu 4x4, která měla defekt. Kamenitá cesta lesem nás dovedla na poměrně slušnou asfaltku, po níž jsme pokračovali až do CP1 (Check point – kontrolní bod), kde nám pořadatel potvrdil jízdní výkaz a pokračovali do cíle etapy po široké šotolinové cestě, částečně i po stavbě nové silnice. Tomáš konstatoval, že nejel naplno, a čas nebude moc dobrý. Vzhledem k tomu, že jsme etapu mezi kamiony vyhráli, to asi až tak na půl plynu nebylo. Za cílem rychlostky jsme si jen sundali přilby, nehořlavé kukly a HANS systém a pokračovali 325 km dlouhou spojovačkou do cíle etapy ve městě Matmata.
V bivaku jsme provedli jen základní údržbu, kontrolu olejů a vyfoukání kabiny. Pravidelný briefing se tentokrát konal v půl desáté, dozvěděli jsme se základní údaje o zítřejší etapě a obdrželi GPS kód na zítřek. Vojta si do roadbooku zaznamenal všechny změny na zítřek, které pořadatel vyvěsil na oficiální desku. Zítra nás tedy čeká už ta pravá africká etapa.
Etapa 2: Matmala - Nalut
V druhé etapě se jako pravdivé ukázalo rčení „první vyhrání s kapsy vyhání“, začala krátkým spojovacím úsekem ke startu speciálky v Techine. Rychlostní zkouška o délce 295 km vedla většinou po tvrdých kamenitých cestách v horách a trochu připomínala etapy v Maroku. Byla plná děr, ostrých kamenů a občas vedla poměrně širokými šotolinovými cestami. Navíc v ní bylo mnoho odboček a změn kursů. Nám se od startu dařilo držet dobré tempo, dojeli jsme několik před námi startujících posádek (do etapy jsme nastupovali dle společných výsledků auto/kamion jako padesátí v pořadí). Většinou stačilo jednou, nebo dvakrát použít tlačítko Sentinelu a předjížděný bez problémů uhnul. Tomáš si pochvaloval zlepšené jízdní vlastnosti přestavěné Tatry a hlavně posílený motor, který krásně táhne už od spodních otáček. Některé zatáčky jsme projížděli krásnými táhlými smyky, prostě pohoda. Bohužel pohoda přestala zhruba na 104 km, kdy Tomáš zahlásil, že motor nereaguje na pedál plynu. Okamžitě jsme zastavili, první pohled směřoval pod otevřenou kapotu, jestli se bowden plynu nevysmekl tady. Bohužel ne, problém byl na straně motoru u ovládání vstřikovacího čerpadla. Takže rychle sklopit kabinu, sundat přídavný olejový chladič a zjistit příčinu. Drobnost za pár haléřů, matice M6, která se povolila a vypadla z páčky u čerpadla nám způsobila ztrátu přes půl hodiny. To však nebylo vše. Radek při otevření plošiny zjistil, že gumový upínací pás, kterým byl připevněn kanystr s olejem se utrhl, kanystr se poškodil a všechen olej se rozlil po zadní části nástavby. Mezitím co Tom holýma rukama pracoval v rozžhaveném prostoru motoru, Radek alespoň zhruba vyčistil plošinu. Naštěstí nás už nic dalšího nepotkalo, a tak jsme dokončili rychlostku na pátém místě mezi kamiony.
Po průjezdu cílem v Oueni, jsme pokračovali na tunisko-libyjské hranice. Celní a pasová kontrola na tuniské straně proběhla bez problémů, ale na libyjské si všichni soutěžící užili. Po příjezdu do prostoru celnice nám odebrali pasy, zmizeli do budovy a zhruba jednou za deset minut vyšel úředník s cca 4-5 pasy v ruce a vyvolával jména. Postupně se sem sjela celá závodnická kolona, takže byl zmatek a nervozita. My jsme se svých pasů dočkali zhruba po třech hodinách. Mezitím Tomáš udělal kontrolu olejů v nápravách a převodovce a Radek dokončil likvidaci „ekologické katastrofy“ na plošině a Vojta „hlídkoval“ u celnice. Po projetí celnice na nás čekalo 80 km do Nalutu. Po cestě jsme ještě dotankovali plné nádrže (270 litrů za 40 euro!!!).
Etapa 3: Nalut – Al Qaryat
Jak pořadatelé slíbili, třetí etapa byla opravdu rychlá. Tatra Livescore ji doslova „proletěla“ průměrem přes 96 km/h, a byla bezmála o 41 minut v cíli rychlejší než druhý kamion v pořadí.
Etapu z Nalutu do Al Qaryatu o délce 387 km tvořilo 359 km rychlostní zkoušky a pouze zbývajících 21 bylo spojovacím úsekem. Start byl situován přímo u výjezdu z bivaku. Vzhledem k našemu včerejšímu umístění jsme startovali až poměrně vzadu, takže před námi bylo hodně osobáků a čtyři kamiony. Už od startu se dalo jet po rovných kamenito – písčitých pistách poměrně rychle, ale muselo se dávat pozor na náhlé odbočky a změny azimutů. Během prvních desítek kilometrů jsme předjeli spoustu osobáků a dva před námi startující kamiony. Následovaly rovné přímé úseky, kdy Vojta zahlásil azimut a pak deset kilometrů nic. V těchto úsecích jsme jeli na plný plyn v průměru 150 km/h. Po pravé straně jsme míjeli stojící MAN De Leewa, takže z kamionů už před námi byla jen Elizabeth Jacinto. Zvířený prach před námi a silueta světle modrého MANu na obzoru se objevila zanedlouho. Elizabeth jsme předjeli obloukem v jednom navigačně složitějším místě. Následovaly další rychlé úseky, kde se střídaly azimuty až jsme cca 70 km před cílem sjeli celkem nenápadnou odbočkou do úzkého kamenitého úvozu plného serpentin.
Jak se později ukázalo. Elizabeth i De Leew tuto odbočku minuli a museli se vracet. V tu dobu již Radek neustále dohušťoval, protože klesal tlak v pneumatikách, což značilo poškozenou některou s pneumatik. Všichni tři jsme doufali, že do cíle rychlostky vydrží. Po projetí CP 2 asi 40 km před cílem se pravá přední pneumatika odporoučela definitivně. Takže z auta ven, otevřít plošinu, podkládací desky, vaky, hadice, náhradní pneumatika ven, podložit nápravu, nafouknout vaky, odjistit kroužek na disku, sundat pneu, nasadit novou, spustit dohušťování, povolit vaky, vše uklidit a připevnit na plošinu (poškozená pneumatika se nechává na místě), znovu se připásat a odjezd. To vše nám zabralo asi 15 minut – škoda, výsledek z dneška mohl být ještě lepší. Dojezd do cíle byl plný změn kursů a odboček, ale zvládli jsme to díky bezchybné Vojtově navigaci bez problémů.
Po absolvování zbývajících kilometrů spojovačky do bivaku nás čekalo nemilé překvapení. Pořadatel sliboval naftu a benzín z vlastních zdrojů, abychom nemuseli tankovat u pump v Libyi. Včera jsme možnost nevyužili, dnes jsme ji chtěli vyzkoušet. Ale realita byla poměrně šílená. U cisternového návěsu s naftou stálo několik domorodců, kteří načerpali naftu nejprve do 20ti litrových kanystrů a odtud ruční pumpou do nádrže auta. U benzinové cisterny neměli kanystr, ale jen pěti litrové plastové nádoby. Před námi stálo několik doprovodných kamionů a diselových osobáků a tak jsme u místních policistů sondovali jiné možnosti. Nakonec nám poradili jet dále od bivaku po cestě k nejbližší benzínové pumpě, kdy jeden tvrdil, že je 30 km daleko, druhý 53 km. Riskli jsme to a po třiceti kilometrech po krásné, téměř prázdné asfaltce se objevila pumpa, u které jsme dotankovali asi 350 litrů nafty. Ano spotřeba při dnešní „letecké“ speciálce byla kolem sta litrů na sto kilometrů.
Pokračování zítra
Team LRT, 7.5.2008
Ráno jsme před jedenáctou přistáli v Tunisu. Na výjezdu z přístavu jsme absolvovali ještě jednou pasovou a celní kontrolu. Start do první etapy byl situován asi 300 metrů od přístavu a vzhledem ke zmatkům kolem výjezdu motorkářů z trajektu se o hodinu zpozdil. My jsem se mezitím převlékli do závodních kombinéz, pod které jsme si museli ještě dát dlouhé nehořlavé spodní prádlo, které Vojta ihned překřtil na „pyžamo“. Naštěstí dnes nebylo moc teplo, jen kolem 25 °C, takže se to dalo snést.
Speciálka z El Fahsu do Barrage de Nabahala byla nejkratší z celé rally a měřila 25 km. Po startu vedla rozbitou kamenitou cestou, plnou vymletých koryt. Asi po čtyřech kilometrech jsme dojeli poslední ze startujících osobních aut. Po upozornění Sentinelem nám ochotně uhnulo, takže jsme za ním neztratili příliš času. Za chvíli jsme na kraji cesty viděli další z osobáků, tentokráte malou Pandu 4x4, která měla defekt. Kamenitá cesta lesem nás dovedla na poměrně slušnou asfaltku, po níž jsme pokračovali až do CP1 (Check point – kontrolní bod), kde nám pořadatel potvrdil jízdní výkaz a pokračovali do cíle etapy po široké šotolinové cestě, částečně i po stavbě nové silnice. Tomáš konstatoval, že nejel naplno, a čas nebude moc dobrý. Vzhledem k tomu, že jsme etapu mezi kamiony vyhráli, to asi až tak na půl plynu nebylo. Za cílem rychlostky jsme si jen sundali přilby, nehořlavé kukly a HANS systém a pokračovali 325 km dlouhou spojovačkou do cíle etapy ve městě Matmata.
V bivaku jsme provedli jen základní údržbu, kontrolu olejů a vyfoukání kabiny. Pravidelný briefing se tentokrát konal v půl desáté, dozvěděli jsme se základní údaje o zítřejší etapě a obdrželi GPS kód na zítřek. Vojta si do roadbooku zaznamenal všechny změny na zítřek, které pořadatel vyvěsil na oficiální desku. Zítra nás tedy čeká už ta pravá africká etapa.
Etapa 2: Matmala - Nalut
V druhé etapě se jako pravdivé ukázalo rčení „první vyhrání s kapsy vyhání“, začala krátkým spojovacím úsekem ke startu speciálky v Techine. Rychlostní zkouška o délce 295 km vedla většinou po tvrdých kamenitých cestách v horách a trochu připomínala etapy v Maroku. Byla plná děr, ostrých kamenů a občas vedla poměrně širokými šotolinovými cestami. Navíc v ní bylo mnoho odboček a změn kursů. Nám se od startu dařilo držet dobré tempo, dojeli jsme několik před námi startujících posádek (do etapy jsme nastupovali dle společných výsledků auto/kamion jako padesátí v pořadí). Většinou stačilo jednou, nebo dvakrát použít tlačítko Sentinelu a předjížděný bez problémů uhnul. Tomáš si pochvaloval zlepšené jízdní vlastnosti přestavěné Tatry a hlavně posílený motor, který krásně táhne už od spodních otáček. Některé zatáčky jsme projížděli krásnými táhlými smyky, prostě pohoda. Bohužel pohoda přestala zhruba na 104 km, kdy Tomáš zahlásil, že motor nereaguje na pedál plynu. Okamžitě jsme zastavili, první pohled směřoval pod otevřenou kapotu, jestli se bowden plynu nevysmekl tady. Bohužel ne, problém byl na straně motoru u ovládání vstřikovacího čerpadla. Takže rychle sklopit kabinu, sundat přídavný olejový chladič a zjistit příčinu. Drobnost za pár haléřů, matice M6, která se povolila a vypadla z páčky u čerpadla nám způsobila ztrátu přes půl hodiny. To však nebylo vše. Radek při otevření plošiny zjistil, že gumový upínací pás, kterým byl připevněn kanystr s olejem se utrhl, kanystr se poškodil a všechen olej se rozlil po zadní části nástavby. Mezitím co Tom holýma rukama pracoval v rozžhaveném prostoru motoru, Radek alespoň zhruba vyčistil plošinu. Naštěstí nás už nic dalšího nepotkalo, a tak jsme dokončili rychlostku na pátém místě mezi kamiony.
Po průjezdu cílem v Oueni, jsme pokračovali na tunisko-libyjské hranice. Celní a pasová kontrola na tuniské straně proběhla bez problémů, ale na libyjské si všichni soutěžící užili. Po příjezdu do prostoru celnice nám odebrali pasy, zmizeli do budovy a zhruba jednou za deset minut vyšel úředník s cca 4-5 pasy v ruce a vyvolával jména. Postupně se sem sjela celá závodnická kolona, takže byl zmatek a nervozita. My jsme se svých pasů dočkali zhruba po třech hodinách. Mezitím Tomáš udělal kontrolu olejů v nápravách a převodovce a Radek dokončil likvidaci „ekologické katastrofy“ na plošině a Vojta „hlídkoval“ u celnice. Po projetí celnice na nás čekalo 80 km do Nalutu. Po cestě jsme ještě dotankovali plné nádrže (270 litrů za 40 euro!!!).
Etapa 3: Nalut – Al Qaryat
Jak pořadatelé slíbili, třetí etapa byla opravdu rychlá. Tatra Livescore ji doslova „proletěla“ průměrem přes 96 km/h, a byla bezmála o 41 minut v cíli rychlejší než druhý kamion v pořadí.
Etapu z Nalutu do Al Qaryatu o délce 387 km tvořilo 359 km rychlostní zkoušky a pouze zbývajících 21 bylo spojovacím úsekem. Start byl situován přímo u výjezdu z bivaku. Vzhledem k našemu včerejšímu umístění jsme startovali až poměrně vzadu, takže před námi bylo hodně osobáků a čtyři kamiony. Už od startu se dalo jet po rovných kamenito – písčitých pistách poměrně rychle, ale muselo se dávat pozor na náhlé odbočky a změny azimutů. Během prvních desítek kilometrů jsme předjeli spoustu osobáků a dva před námi startující kamiony. Následovaly rovné přímé úseky, kdy Vojta zahlásil azimut a pak deset kilometrů nic. V těchto úsecích jsme jeli na plný plyn v průměru 150 km/h. Po pravé straně jsme míjeli stojící MAN De Leewa, takže z kamionů už před námi byla jen Elizabeth Jacinto. Zvířený prach před námi a silueta světle modrého MANu na obzoru se objevila zanedlouho. Elizabeth jsme předjeli obloukem v jednom navigačně složitějším místě. Následovaly další rychlé úseky, kde se střídaly azimuty až jsme cca 70 km před cílem sjeli celkem nenápadnou odbočkou do úzkého kamenitého úvozu plného serpentin.
Jak se později ukázalo. Elizabeth i De Leew tuto odbočku minuli a museli se vracet. V tu dobu již Radek neustále dohušťoval, protože klesal tlak v pneumatikách, což značilo poškozenou některou s pneumatik. Všichni tři jsme doufali, že do cíle rychlostky vydrží. Po projetí CP 2 asi 40 km před cílem se pravá přední pneumatika odporoučela definitivně. Takže z auta ven, otevřít plošinu, podkládací desky, vaky, hadice, náhradní pneumatika ven, podložit nápravu, nafouknout vaky, odjistit kroužek na disku, sundat pneu, nasadit novou, spustit dohušťování, povolit vaky, vše uklidit a připevnit na plošinu (poškozená pneumatika se nechává na místě), znovu se připásat a odjezd. To vše nám zabralo asi 15 minut – škoda, výsledek z dneška mohl být ještě lepší. Dojezd do cíle byl plný změn kursů a odboček, ale zvládli jsme to díky bezchybné Vojtově navigaci bez problémů.
Po absolvování zbývajících kilometrů spojovačky do bivaku nás čekalo nemilé překvapení. Pořadatel sliboval naftu a benzín z vlastních zdrojů, abychom nemuseli tankovat u pump v Libyi. Včera jsme možnost nevyužili, dnes jsme ji chtěli vyzkoušet. Ale realita byla poměrně šílená. U cisternového návěsu s naftou stálo několik domorodců, kteří načerpali naftu nejprve do 20ti litrových kanystrů a odtud ruční pumpou do nádrže auta. U benzinové cisterny neměli kanystr, ale jen pěti litrové plastové nádoby. Před námi stálo několik doprovodných kamionů a diselových osobáků a tak jsme u místních policistů sondovali jiné možnosti. Nakonec nám poradili jet dále od bivaku po cestě k nejbližší benzínové pumpě, kdy jeden tvrdil, že je 30 km daleko, druhý 53 km. Riskli jsme to a po třiceti kilometrech po krásné, téměř prázdné asfaltce se objevila pumpa, u které jsme dotankovali asi 350 litrů nafty. Ano spotřeba při dnešní „letecké“ speciálce byla kolem sta litrů na sto kilometrů.
Pokračování zítra
Team LRT, 7.5.2008
Líbil se vám článek? Zalinkujte jej!
Tisknout
