Autokaleidoskop

První speciálka byla krátká, ale intenzivní a předznamenala, v jakém duchu se asi pojede celá soutěž. Pořadatelé nás „protáhli“ vojenským prostorem a na 60 kilometrech jsme vystřídali všechny druhy povrchů, od hlubokého písku až po přejezdy po tvrdých betonových cestách. Největší část však tvořila úzká písková cesta mezi stromy se zvlněným povrchem. V praxi tento mírumilovný popis znamená, že se v kabině musíte pořádně držet a raději mít zavřenou pusu, abyste si nepřekousli jazyk. To úplně nejde, ale z tohoto pohledu jsem ve výhodě, protože na rozdíl od navigátora Maykela mluvit prakticky nemusím.
Jízda po takových roletách prověřuje podvozky a nastavení pérování závodních vozů. To se také konec konců ukázalo na celkovém pořadí, kde na prvních pěti místech skončily čtyři vozy s nezávislým zavěšením jednotlivých kol.
My jsme byli s umístěním spokojeni. André si přece jen musí na auto zvyknout, protože díky zrušenému dakaru až tady jede poprvé s upraveným vozem s motorem posunutým o 40 cm dozadu. Ovšem „chytá“ se velmi rychle.

Druhý a třetí den jsme měli na programu dvě speciálky v rumunských horách. Musím říct, že mě tamní příroda nadchla – když to mám k něčemu přirovnat, tak jsem si připadal jak v Alpách. Nevím, jak vysoko nás pořadatelé vyhnali, ale místy bylo kolem trati hodně přes metr sněhu a po horských cestách, po kterých jsme se šplhali nahoru, proti nám tekly potoky vody.
První speciálka šla Andrému jako podle učebnice. Na blátivých úzkých cestách jel rychle, přesně a lehce. K velké radosti diváků projížděl ostré zatáčky většinou smykem a Tatra ho poslouchala na slovo.
Byla to taková nuda, že mu do sluchátek povídám – André, chtěl bych tatínkovi dovézt na topení nějaké dřevo – co říkáš támhle tomu stromu? A on na to – dobře, naložíme ho hned? Já, že ano, tak jsme ho naložili ….a to doslova.
Asi 10 kilometrů před cílem jsme sjížděli po kamenité lesní cestě podél potoka a na kluzkém povrchu nás to hodilo trošku doprava, kde byl měkčí terén, který nás nechtěl pustit. To by tak nevadilo, jenže bohužel tam byl nakloněný strom, jak je vidět z fotek. Uhnout doleva nešlo a zabrzdit už taky ne, takže jsme jej zkrátka trefili. Všechno se semlelo rychle, najednou jsme stáli, v kabině měli strom a všude na sobě a kolem sebe střepy z rozbitých čelních skel. Když nad tím přemýšlím a, jakým způsobem smrk kabinou prošel, myslím, že se nedá říct nic jiného, než že nad námi někdo držel ochrannou ruku.
Po ujištění, že jsme všichni v pořádku, jsme vyrazili zbytek jednoho z čelních skel a vylezli z auta. André musel zůstat sedět, protože se nemohl skoro pohnout. Nejdřív bylo třeba dostat pryč strom, takže jsem utíkal do nástavby pro pilu, kterou jsme do výbavy přibalili. Museli jsme jej na úrovni kabiny přeřezat a pak vytáhnout. Když jsme začali pracovat, přiběhla parta místních kluků a začali nám pomáhat. Tady trošku odbočím – my jsme samozřejmě všechno dělali v hrozném spěchu a když jsme odjížděli, stihli jsme jim jen poděkovat a zamávat. Jenže kluci nás večer v bivaku našli a donesli nám Premid jednotku na placení mýtného, kterou jsme měli původně na čelním skle a která tam zůstala ležet. Co dodat – prostě skvělá parta.
Kluci nám pomohli strom přeřezat a vytáhnout, takže jsme osvobodili Andrého a začali řešit, jak dostat auto z bahna. Sami jsme se vyhrabat nemohli, proto jsme vytáhli lano a čekali, kdo nám zastaví a pomůže. Po chvíli jeden z pomalejších kamionů zastavil, ovšem první pokus vytáhnout auto zpátky proti kopci selhal. Takže jsme kolegům poděkovali a nechali je odjet. Přemístili jsme lano dopředu, ale museli jsme odříznout ještě kus stromu před autem. Poté už jsme s pomocí další posádky se smyslem pro závodnickou kolegialitu Tatru vytáhli. Rychle jsme pak sbalili věci, sklo nesklo jsme se usadili v kabině a vyrazili do cíle. Autu kromě chybějícího okna a poškozených dveří řidiče víceméně nic nebylo.

Hned jsme psali Petrovi Vodákovi do bivaku, co se stalo, aby se mohl připravit, že za 40 minut dorazíme. Museli jsme totiž sjet zpět do Baia Mare, kde jsme měli 120 minut přestávku na údržbu před startem druhé speciálky. Během této doby jsme měli v plánu pokusit se zasklít rezervní čelní okna, což se nám nepodařilo. Do druhé speciálky jsme tak vyjeli opět s brýlemi a kuklami. Každopádně osud k nám byl milostivý, a protože v etapě jeden z kamionů uvízl, byla zkrácená na pouhých 30 km. Na druhou stranu jsme si denní dávku smůly museli vyjíst až do dna, protože jpři předjíždění jednoho z pomalejších kamionů jsme o něj škrtli a poškodili si dohušťování zadního kola. Oprava stála dost času a výsledkem byly prachmizerný čas i umístění.
Po dojezdu do bivaku jsme měli čas na opravu všech potřebných závad a poškození. Nebylo toho zase tolik, ale montáž čelního skla nás potrápila. Každopádně do třetí etapy jsme nastupovali v plné parádě. Ta se měla jet také dvakrát, dokonce stejná trasa jako předchozí den, jenže v protisměru. Pořadatelé však nejspíš z časových důvodů rozhodli, že kamiony pojedou jen jednou. Jenže už na dvacátém kilometru jsme všichni zůstali v terénu, kde nebylo možné předjíždět, stát za jedním ze zapadnutých osobních vozů a do cíle jsme dojeli všichni v koloně za sebou. Speciálka byla zrušená, ovšem pořadatelé rozhodli, že nám po návratu do bivaku dají dvě hodiny na údržbu a vyženou nás ještě jednou o hor na zkrácenou etapu, aby měli nějaké výsledky.
Poté se závodní bivak usadil ve Veszpremu, a my měli za sebou dvě ze tří speciálek, které nás ve vojenském prostoru zde v okolí města čekali. Vzhledem k rychlému, ale technickému terénu máme za sebou dvě výměny brzdového obložení na přední nápravě.
Včera jsme sem přijeli na druhou speciálku (první jsme absolvovali ráno na stejné trati jako v neděli, jen jsme ji jeli v protisměru) až v podvečer, takže jsme poslední z devadesáti kilometrů dojížděli už skoro za tmy. Bylo jasné, že brzdy dostaly pořádně zabrat, tak jsme je s Petrem Vodákem zkontrolovali a zjistili, že jsou zralé na výměnu a máme na celý večer o zábavu postaráno. Skončili jsme po půlnoci, a alespoň po cestě do hotelu jsme jim uštědřili krátký záběh.

Čtvrtý den nás čekalo 150 kilometrů, stejných jako předchozí den, ale v protisměru plus další úsek završený technickou pasáží pro diváky. Už na 65. kilometru mi André hlásil, že brzdy vadnou. Dalo se to čekat, protože nové neprohřáté obložení takový nápor nevydrží. Museli jsme zvolnit, víc brzdit motorem a dávat pozor. Ve výsledku to nevadilo – jednak měly stejné problémy všechny kamiony a také víme, jak máme jet další den, kdy nás čeká stejná etapa ještě jednou. V cíli jsme se pustili do výměny obložení. Bylo brzy odpoledne, takže jsme to v pohodovém tempu stihli poměrně rychle.

Pátý den byl pohodový, jeli jsme podruhé stejnou etapu a věděli do čeho jdeme, a také jak musíme jet, abychom s brzdami nedopadli jako včera. Musím říct, že všechno klaplo na jedničku. André byl nucen opustit svůj oblíbený jízdní styl levá noha na brzdě pravá na plynu, čímž nejen, že nám neshořely brzdy, ale dokonce jsme zajeli i lepší čas. Auto drželo skvěle a etapa nám rychle uběhla. Jediné, co jsme zaznamenali během jízdy, byly vadnoucí tlumiče na přední nápravě, a proto jsme je v cíli s Petrem na poslední etapu vyměnili.

Poslední den nepřinesl žádnou senzaci – jak z pohledu trati, tak pořadí. Jak víte jeli jsme v protisměru poslední dvě etapy. Den před tím jsme končili zatáčkovitým úsekem připraveným na louce u asistenčního parku pro diváky, takže jsme za jejich mohutného povzbuzování touto pasáží začínali. Poté jsme přes dvě hodiny kroužili ve vojenském prostoru. Po dojezdu nás čekalo seřazení v asistenčním parku a spanilá jízda do Balatonfüred, kde bylo přímo na promenádě připraveno pódium pro tradičních pár okamžiků slávy. Doprovodily nás tam davy diváků, které vytvořily skvělou atmosféru.

Pokud mám nějak komentovat náš výsledek, tak 14. místo, jak by řekli naši bratia, nieje bohviečo, ovšem na druhou stranu, v okamžiku, kdy jsme měli před sebou v kabině smrk a klín plný střepů se nám o takovém umístění ani nesnilo. Odnesli jsme si spoustu důležitých poznatků z hlediska další práce na autě a byla to pro nás další zajímavá konfrontace s našimi soupeři.

1.Stacey – Chevaillier – Kindera	MAN	11:43.20
2.van Ginkel – Bruinsma – de Rooy	Giínaf	+33.43
3.Loprais – Lála – Kolaň	Tatra	+53.18
4.Spáčil – Žák – Němec	Liaz	+1:27.42
5.Dono – Bettiga – Fumagalli	Iveco	+1:28.27

Míra Martinec, 29.4.2008