S Karlem Patočkou před sezónou
Sympatický blonďatý vousáč Karel Patočka z Jablonce nad Nisou za volantem typického červeného pikapu je už takřka ikonou našich závodních tratí. V posledních letech jsou jeho doménou závody do vrchu.
Nedávno jste oslavil padesátiny, jak dlouho závodíte, s čím a kde jste začínal?
Závodní dráhu jsem začal v Kamýku nad Vltavou závodem automobilů do vrchu v rámci tehdejšího Oblastního přeboru ve třetí výkonnostní třídě s vozem Škoda 120 LS upraveným pro skupinu N-1300 cm3. Tehdy jsem vybojoval „bednu“ – tedy třetí místo a opravdu vybojoval, protože jsme o polední pauze měnili lamelu spojky, abychom závod mohli dokončit. Bylo to v roce 1981 a díky dosaženým výsledkům jsem pro příští rok postoupil do II. výkonnostní třídy, tedy do „malého mistráku“, Přeboru ČSR.
Vaše jméno bylo na počátku 90.let spojeno s trucky. Jak na tohle období vzpomínáte?
Samozřejmě všichni z bývalého týmu vzpomínáme rádi, i když to někdy vypadalo, že se víc trápíme než závodíme. Byli jsme tým nadšenců a hrozně jsme se u toho nadřeli. Závodní tahač i doprovodná vozidla jsme připravovali různě po pronajatých halách a i získané finance od sponzorů na sezónu neodpovídaly požadavkům hodným účasti při takovýchto závodech. Přes veškeré potíže jsme v depu byli velmi oblíbeni, jak jednotlivci, tak celý tým. Jednou po vyhraném závodě ve finále B v belgickém Zolderu mi jeden čerpadlář z Německa věnoval vstřikovací čerpadlo. To byl úžasný moment, tehdy jsem si čerpadlo dal k posteli, aby se mnou spalo.
Pak začala éra pikapu, proč jste si vybral právě tuhle třídu?
Po ukončení čtyřletého působení v Evropském Poháru trucků to vypadalo, že už závodění pustím k vodě. Byli jsme po éře tahačů totálně finančně na dně.
Moji vrstevníci z okruhových a kopcových závodů, které jsem opustil právě kvůli tahačům, již v té době seděli ve Fordech nebo v bavorácích. Finančně ani materiálně jsem nebyl schopen na tuto situaci reagovat. Ale protože mě stále svědily dlaně, tak jsem se rozhodl pro pikapy. Byla to rok stará třída, která si získávala svou popularitu a účast v těchto závodech byla finančně přijatelná. Moje premiéra v roce 1995, tehdy s pronajatým pikapem, byla ve Šternberku. S láskou vzpomínám na výsměchy těch hochů ze třídy, když si říkali, co tady ten strejc chce. Po závodě nechápali: ten strejc sedí poprvé v životě v pikapu – ještě k tomu ve vypůjčeném – a všechny nás tady zmydlí. Nadchlo mě to, a tak jsem tomu poháru zůstal věrný.
Jakých úspěchů si ceníte nejvíc?
Tak to je otázka, na kterou odpovídám trochu s respektem. Vážím si každého dobrého výsledku, kterého jsem kdy dosáhl. Ti, kteří znají, v jakých podmínkách závodní vůz připravujeme, vědí o čem mluvím. Velmi dobrých výsledků si cením obzvlášť, vzpomenu-li na Zolder, Paul Richard, Misano a Nürburgring s tahači, Trier a desítky dalších závodů do vrchu, ale i na okruzích. Zvlášť rád vzpomínám, když jsem s A-1300 byl na „vodě“ v České Kamenici byl pátý za čtyřmi formulovými vozy. Neuvěřitelné, ale bylo to tak v roce 1987, tehdy závody do vrchu měly kolem stovky účastníků z nejrůznějších objemových kategorií a tříd. Ze stejného roku je také vzpomínka na Ecce Homo, kdy mi po třetím místě ve třídě museli do výfuku koukat i jezdci, kteří svůj rozpočet již tenkrát počítali na veliké peníze…
Váš pikap má výrazné vnější úpravy karosérie a loni jste s ním startoval pod označením Škoda VW-Caddy. Jak tomu máme rozumět?
Po ukončení Poháru pikapů na okruzích a kopcích v roce 2002 byly tyto krásné vozy převedeny pro závody do vrchu do skupiny M – volné formule. Prakticky to znamená, že dnes se snažíme o minimální váhu vozu a maximální objem a výkon motoru. Starý ryze škodovácký motor, ale i převodovku, jsme nahradili agregáty z koncernu VW. A protože jsme v zahraničí potkávali pikapa Felicii pod názvem Caddy, tak jsme to tak nějak dali dohromady. Máme to tak půl na půl. Karosérie a podvozek český, agregáty německé.
V přípravě na loňskou sezónu jste měl údajně problémy s motorem?
Především myslím,že nejde o problémy motoru. Když motor bude točit 9200/ min a bude jezdit a jezdit, budete ho považovat za špatný? Určitě ne. V našem případě ale došlo ke dvěma haváriím motoru. Jednou se utrhl ventil v drážce pro klínek, podruhé praskl klikový hřídel. Obě destrukce vykonaly své, ale nelze je spojovat s problémy motoru, tak jak se na ně ptáte. Problém vznikl, když jsem se rozhodl, že si pořídíme šestnáctiventilový motor 1600 cm3. A největší malér byl ten, že jsem nechal vyrobit převody jako pro původní motor. To bylo jako bych si vstřelil vlastní gól. I největší machři vědí,že se opravdu dobrou převodovou skříň povede přizpůsobit podmínkám a nárokům motoru až po několikáté variantě. A takové období právě prožíváme.
Letošní sezóna klepe na dveře, s čím vyjedete a na kterých závodech vás uvidíme?
Tady bych rád uvedl, že motor po destrukci prasklého klikového hřídele byl opraven a zprovozněn. V současné době stále ještě čekáme na potřebné díly, bez nichž se neobejdeme. Takže první závody v Berouně (19. a 20. dubna) visí na vlásku. Alternativní náhradní řešení v našem případě neexistují. Ale jakmile budeme mít díly, tak se objevíme v rámci Mezinárodního mistrovství ČR snad všude. Velmi se těším především do Šternberka, na Babu a do Dobšiné. O nic méně se ale těším i na ostatní závody, všechny mám rád, věřte, nevěřte….
Jirka Rameš, 11.4.2008
Vaše jméno bylo na počátku 90.let spojeno s trucky. Jak na tohle období vzpomínáte?
Pak začala éra pikapu, proč jste si vybral právě tuhle třídu?
Moji vrstevníci z okruhových a kopcových závodů, které jsem opustil právě kvůli tahačům, již v té době seděli ve Fordech nebo v bavorácích. Finančně ani materiálně jsem nebyl schopen na tuto situaci reagovat. Ale protože mě stále svědily dlaně, tak jsem se rozhodl pro pikapy. Byla to rok stará třída, která si získávala svou popularitu a účast v těchto závodech byla finančně přijatelná. Moje premiéra v roce 1995, tehdy s pronajatým pikapem, byla ve Šternberku. S láskou vzpomínám na výsměchy těch hochů ze třídy, když si říkali, co tady ten strejc chce. Po závodě nechápali: ten strejc sedí poprvé v životě v pikapu – ještě k tomu ve vypůjčeném – a všechny nás tady zmydlí. Nadchlo mě to, a tak jsem tomu poháru zůstal věrný.
Jakých úspěchů si ceníte nejvíc?
Tak to je otázka, na kterou odpovídám trochu s respektem. Vážím si každého dobrého výsledku, kterého jsem kdy dosáhl. Ti, kteří znají, v jakých podmínkách závodní vůz připravujeme, vědí o čem mluvím. Velmi dobrých výsledků si cením obzvlášť, vzpomenu-li na Zolder, Paul Richard, Misano a Nürburgring s tahači, Trier a desítky dalších závodů do vrchu, ale i na okruzích. Zvlášť rád vzpomínám, když jsem s A-1300 byl na „vodě“ v České Kamenici byl pátý za čtyřmi formulovými vozy. Neuvěřitelné, ale bylo to tak v roce 1987, tehdy závody do vrchu měly kolem stovky účastníků z nejrůznějších objemových kategorií a tříd. Ze stejného roku je také vzpomínka na Ecce Homo, kdy mi po třetím místě ve třídě museli do výfuku koukat i jezdci, kteří svůj rozpočet již tenkrát počítali na veliké peníze…
Váš pikap má výrazné vnější úpravy karosérie a loni jste s ním startoval pod označením Škoda VW-Caddy. Jak tomu máme rozumět?
Po ukončení Poháru pikapů na okruzích a kopcích v roce 2002 byly tyto krásné vozy převedeny pro závody do vrchu do skupiny M – volné formule. Prakticky to znamená, že dnes se snažíme o minimální váhu vozu a maximální objem a výkon motoru. Starý ryze škodovácký motor, ale i převodovku, jsme nahradili agregáty z koncernu VW. A protože jsme v zahraničí potkávali pikapa Felicii pod názvem Caddy, tak jsme to tak nějak dali dohromady. Máme to tak půl na půl. Karosérie a podvozek český, agregáty německé.
V přípravě na loňskou sezónu jste měl údajně problémy s motorem?
Především myslím,že nejde o problémy motoru. Když motor bude točit 9200/ min a bude jezdit a jezdit, budete ho považovat za špatný? Určitě ne. V našem případě ale došlo ke dvěma haváriím motoru. Jednou se utrhl ventil v drážce pro klínek, podruhé praskl klikový hřídel. Obě destrukce vykonaly své, ale nelze je spojovat s problémy motoru, tak jak se na ně ptáte. Problém vznikl, když jsem se rozhodl, že si pořídíme šestnáctiventilový motor 1600 cm3. A největší malér byl ten, že jsem nechal vyrobit převody jako pro původní motor. To bylo jako bych si vstřelil vlastní gól. I největší machři vědí,že se opravdu dobrou převodovou skříň povede přizpůsobit podmínkám a nárokům motoru až po několikáté variantě. A takové období právě prožíváme.
Letošní sezóna klepe na dveře, s čím vyjedete a na kterých závodech vás uvidíme?
Tady bych rád uvedl, že motor po destrukci prasklého klikového hřídele byl opraven a zprovozněn. V současné době stále ještě čekáme na potřebné díly, bez nichž se neobejdeme. Takže první závody v Berouně (19. a 20. dubna) visí na vlásku. Alternativní náhradní řešení v našem případě neexistují. Ale jakmile budeme mít díly, tak se objevíme v rámci Mezinárodního mistrovství ČR snad všude. Velmi se těším především do Šternberka, na Babu a do Dobšiné. O nic méně se ale těším i na ostatní závody, všechny mám rád, věřte, nevěřte….
Jirka Rameš, 11.4.2008
Líbil se vám článek? Zalinkujte jej!
Tisknout
