Autokaleidoskop

Dosavadní průběh vám přiblíží Míla Janáček, který putuje do Pekingu společně s Miroslavem Zapletalem a Martinem Mikulenčákem v kamionu MAN.
Hned den po startu nás čekalo 840 km směrem k Moskvě, nejdříve 160 km dlouhý přejezd na RZ a pak první ostré kilometry. Oproti malému Mitsubishi je truck MAN velký rozdíl. Sedíte o metr a půl výše, kabina je odhlučněná jako v osobáku, a na přejezdech nemusíme používat sluchátka. MAN si spokojeně přede, ale už přejezd nám připadá jako zkouška, neboť je na něj krátký časový limit. Premiérový start se odehrává v lehké hektice.
Tři, dva, jedna start… ticho… mi sice jedeme, ale kromě mé navigace není slyšet prostě nic. Kvičení šestiválce v L200 či převodovky v Pajeru nám chybí. Naše helmy nás úplně odřezávají od reality a zdá se nám, jako bychom sledovali nějakou videohru. Mirek za volantem hledá optimální kvalty pro jízdu na písečných lesních cestách a zjišťuje, co si nechá podvozek líbit. Já se přepínám do optimální polohy navigace a snažím se nezatěžovat nedávno zlomenou nohu, Martin sleduje trať a kurz na GPS, abychom neztráceli správný směr. První RZ má jen 72 km, je technická a namotaná po vojenském prostoru. Po jejím absolvování máme smíšené pocity. Čeká nás přes 600 km přejezdu do Rogačeva u Moskvy. Dorážíme v deset večer, autu ani nám není, a tak dáváme malou slivovici jako dezinfekci. Devatenácté místo v kamiónech bereme s rezervou a ani nás moc nezajímá. Jsme tu proto, abychom to doválčili do Pekingu a ne abychom honili Čagina, Staceyho nebo De Rooye, který první RZ vyhrál, Stacey byl druhý a třetí a čtvrtý domácí Čagin a Kabirov na Kamazech.

Druhý den téměř to samé. Nejdříve přejezd 420 km a poté kratší 94 km dlouhá RZ a na závěr ještě 220 km do bivaku. Po sedmi kilometrech nás zastavují vojáci, neboť se u prvního CP propadl most a trať je neprůjezdná. Pomalu proti nám přijíždějí ti, co startovali před námi a za námi se tvoří kolona těch, které ještě pustili na start. Zavládá dvouhodinový chaos, než zkoušku odstartují od druhého CP. Máme před sebou 63 km. Opět žádný problém, trať je podobná, tedy lesní úseky a písčitá cesta, zpestřená tankodromem. Jízda po krátkých vlnách, plných smradlavého bahna, je zážitkem. Houpeme se do rytmu a pomalu si zvykáme na „výletní“ tempo, kterým se budeme snažit dostat až k Dlouhé zdi. Před mořskou nemocí nás vysvobozuje cíl. Sundáváme helmy a vyrážíme se zabláceným autem do bivaku. Po cestě tankujeme asi 350 litrů a snažíme se najít myčku. Marně, ale nakonec by to bylo zbytečné. Bivak je sice na krásném místě u Volhy, ale přehnala se tu bouřka s krupobitím, a tak je z toho jedno velké blátiště. Bezpečně parkujeme, jdeme se najíst a zjišťujeme, že další den byla zkouška zrušena kvůli vodě.
Komárů je díky nedaleké Volze opět požehnaně a bláta ještě víc. Nechápeme organizátory, jak tato místa vybírají, ale protože to nezměníme, jdeme spát. Ráno se startuje později a tak se konečně všichni trochu vyspíme.
V sobotu 14. června jsme přejeli po „kvalitních“ ruských cestách dalších 500 km východním směrem. Po cestě nic zajímavého, trochu více času na sledování přírody, ale protože Míra je závodník a tak ručička rychloměru je většinou i na přejezdech někde okolo 120 km/h, takže toho moc jiného než cestu sledovat a fotit nestíháme. Krátká pauza na kávu, jedno tankování, dalších 350 litrů, a jsme v městečku Jelabouga.
Nacházíme se na konci Kazachstánu, v sobotu již překročíme hranice Číny. Denně ukrajujeme nesmyslné porce kilometrů, jak v rychlostních zkouškách, tak na přejezdech. Pokud jsme si mysleli, že nemůže být nic horšího než ruské silnice, hodně jsme se pletli. To čemu říkají v Kazachstánu „silnice“ se nedá popsat, to se musí zažít.

Etapa 4, Jelabouga – Mrakovo
Celá etapa měřila téměř 700 km a z toho rychlostní test činil 125 km. Tedy činil… měl činit, ale na to už jsem si postupem času začali zvykat. Ráno jsme odjeli na start speciálu a opět jsme čekali. Neprůjezdný úsek v lese nedaleko startu způsobil hromadný přesun celého pelotonu na CP2, odkud se startovalo. Z původních 125 km nás čekalo 75 km, ale to nám nevadilo, protože jsme se stále učili ovládat náš MAN. Zkoušky zvládáme bez zaváhání, držíme se na konci druhé desítky, tady 18. – 19. místě. Výkonný motor dává tušit velké možnosti, ale jsme limitováni váhou, neboť vezeme věci jak Dušanovi Randýskovi, tak na Hummer posádky Jestřáb – Háša. Hledáme tedy optimální rozložení váhy, tlaku v pneumatikách či řazení 4x4. Ono se řekne náklaďák, ale když se jedná o závodní nářadí, je třeba s ním zacházet trochu v rukavičkách. Skvělé zázemí máme u továrního týmu, který nám poskytuje cenné rady a tak ještě večer v Jalabouga rozebíráme místy stávkující alternátor a prováníme pravidelnou kontrolu přesně dle pokynů továrních mechaniků.

Etapa 5, Mrakovo (RUS) - Bogotse (KAZ).
Ihned po ránu se vyráželo na náročný speciál měřící téměř 300 km. To dává tušit, že jde do tuhého a začíná se závodit. Zkouška vedla nádhernou přírodou úpatí Uralu. Přes pár náročných technických (až trialových) pasáží kličkujeme strmě dolů k řekám, následuje brodění řek a pokračujeme krkolomnými, nekonečnými a prudkými výjezdy zas vzhůru. To nám vyhovuje a dostáváme se do tempa. Asi na sto osmdesátém kilometru nás čekalo za horizontem překvapení. Stojí zde asi dvacet aut a vrtulník. Při vyprošťování jednoho auta s čínskou posádkou prasklo lano a kovové oko s hákem zasáhlo spolujezdce do hlavy. Podle pravidel by měl mít na hlavě helmu, ale bohužel neměl. Následoval transport do Orenburgu do nemocnice a my se snažili spolu s ostatními dostat přes problematický úsek. Postupně jsme s Martinem Macíkem vytáhli z hlubokého bláta pár bezmocných buggyn, které mají pohon pouze na zadní nápravě. Pak zapadá i Macík, společnými silami dostáváme jeho LIAZ z bahna a vyrážíme do cíle etapy. Našim posádkám byla za pomoc ostatním odpuštěna penalizace a dán náhradní čas, neboť v opačném případě jsme překročili stanovený limit na průjezd rychlostky. Ještě po zkoušce nás čekal náročný přejezd 320 km s přechodem kazachstánské hranice. Do bivaku dorážíme pozdě, ale musíme ještě vše připravit na následující maratónskou dvouetapu. Nevadí nám to a s dobrým pocitem jdeme po náročném a dlouhém přejezdu spát.

Etapa 6, Bogotse – Arkalik.
Poprvé se setkáváme s katastrofálními silnicemi Kazachstánu. Přesuny jsou snad náročnější než zkoušky samotné. Minimálně pro nás a pro techniku asi taky. MAN drží skvěle a po 80 km přijíždíme ke startu. Přejezd jsme si okořenili prvním defektem. Premiérově měníme obří michelinku na zadním kole. Dostat připečenou a roztrhanou horkou pneumatiku z disku je oříšek, a tak se nám celá operace daří za 35 minut. Čas přejezdu stíháme a penalizace nehrozí. Díky náhradnímu času stejně startujeme celkem vzadu, ale nevadí. Před námi jsou rozsáhlé stepy a rychlostní průměr se na prvních sto padesáti kilometrech pohybuje okolo 110km/h – v kamiónech! Osobní auta jsou ještě o něco rychlejší, ale už se podařilo De Rooyovi s kamiónem Iveco vyhrát celkově! Nás to nechává v klidu a jedeme si tu svou, tak abychom neudělali chybu a neublížili technice. Cesta do Pekingu je dlouhá.
Na dvoustém kilometru, však čekalo další překvapeních. Bylo zde asi dvacet různě kličkujících aut, která hledala nejbližší možný přejezd velké řeky. Jediný brod, označený v roadbooku, byl po průjezdu prvních pěti vozů nepoužitelný, a tak začal boj o dostání se na druhý břeh. Vydali jsme se jako ostatní vpravo a asi po deseti km jsme našli cestu vedoucí k vodě, tedy možnost, že zde bude další brod. Byl tam, ale v něm zapadlý velký Renault Kerax týmu Dessoude France. Vytáhli jsme jej zpět na náš břeh a pokusili se sami o přejezd. To se povedlo na poprvé, i když jsme tomu sami ani nechtěli věřit. Poté jsem přátelsky přetáhli Renault a po druhém břehu se vraceli k výchozímu brodu, abychom mohli pokračovat dál. Vše se povedlo na výbornou a k našemu údivu jsme zde byli jako jedni z prvních. Čas nás řadil na 7. místo v kamiónech a 15. absolutně tento den. Nadšení v depu ochladlo poté, co jsme se dozvěděli o smrti jednoho motorkáře, kterého nešťastně srazil Vladimír Čagin s Kamazem. Navíc přišla zpráva, že v nemocnici podlehl zranění hlavy čínský jezdec Xu Lang. Trochu moc na jeden den. Organizátoři také nestíhali, neboť motorkáři ještě v půlnoci čekali v bivaku na své batohy s oblečením a spacáky, a tak promrzlí se přikrývali bočnicemi od stanů nebo tím co jim zapůjčili kamarádi z aut a kamiónů. V jednu ráno jsme se dozvěděli, že následující zkouška bude zrušena a bude jen přejezd do dalšího bivaku.

Etapa 7, Arkalik – Botakara.
Původních 750 km narostlo díky společnému přesunu po silnicích na útrapných 940 km po místních komunikacích. Ani se nám nechce věřit, že jsme to zvládli za 11 hodin. A to jsme ještě v hlavním městě Astana tankovali a měli zastávku u pódia pro diváky a novináře. Byla to spíše jedna dlouhá rychlostní zkouška, ale v běžném provozu. V bivaku jsme se setkali s posádkou Hummeru a sdělovali si dojmy za poslední dva dny. Jako vždy to ale nemohlo být dlouho do noci, neboť jsme vstávali už v půl šesté na zatím nejdelší speciálku závodu. Bohužel Martin Macík zjišťuje, že mu zdejší silnice úplně vymlátili přední kardan a protože nemá náhradní, je nucen ze závodu odstoupit. Pokračovat do Pekingu bude s doprovodnými vozy po asistenční trase.

Etapa 8, Botakara – Ayaguz.
Na 90 km krátkém ranním přejezdu jsme se ještě probouzeli, abychom poté vyrazili do 450 km dlouhé zkoušky. K našemu překvapení zde byli ještě motorkáři. Nestihli jim přivést benzín, a tak se nám rallye opět zdržuje. Naštěstí však jen o hodinu a vyrážíme. Délka etapy je hrozivá, ale cesta ubíhá svižně. Nekonečné stepy ve kterých nepotkáte i více jak sto kilometrů žádnou osadu, ani živáčka, zvedají rychlostní průměr nad 100 km/h, zadrháváme se až při přejezdu nedalekého pohoří. Cesta se začíná klikatit a nepříjemný prach brání předjíždění ostatních. My volíme tempo tak, abychom hlavně neublížili autu. Zítra se má přejíždět do Číny a my tam prostě chceme. Do cíle dorážíme na 15. místě, které si držíme také v celkovém pořadí.
Motorky stále vede Jaro Katriňák před Ullevaseterem, zatímco Dušan Randýsek se před šestou etapou sice probojoval na 3. místo, ale po lehkých navigačních chybách se opět usídlil na skvělém 5. místě. Technika mu zatím drží. Náročné přesuny zvládá i Hummer H2 Jirky Jestřába, a tak zítra překročí čínskou čáru. Tým Kamaz Master dnes ohlásil, že i když dnešní etapu celkově vyhrál Vladimír Čagin, rozhodl se po tragické události odstoupit ze závodu. Jeho kolegové Kabirov i Mardějev na dalších Kamazech rovněž odstupují. Kategorie kamiónů tak přišla o velká jména tohoto závodu a boj o vítězství se bude pravděpodobně odehrávat mezi Gerardem De Rooyem a Hansem Staceym na MANu. Zatím má navrch oranžové Iveco, ale věřím, že MAN ještě zamíchá kartami.
V autech tak trochu chybí velká jména, a tak podle očekávání vede J. L. Monterde na Schlesser Buggy, druzí jsou bratři Gibonové na Bowleru a třetí Jerome Pelichet rovněž na voze Bowler. Skvěle měl závod rozjetý Lotyš Saukans na Oscaru, ale utrhl rameno a ztratil mnoho času opravou.


Etapa 9, Ayaguz (KAZ) – Karamay (CHIN).
Poslední etapa v Kazachstánu měřila 530 km. Rozlučková speciálka měla jen 85 km, vedla krásnou přírodou a po úzkých horských cestách plných kamení jsme kličkovali mezi kopci nahoru a dolu a brodili horké potoky a řeky. Zkouška byla navigačně náročná, takže někteří ztratili mnoho cenných minut. Nám se bloudění vyhnulo, a tak jsme v poklidu dojeli jedenáctí místě a celkově jsme si polepšili na 10. místo v průběžném pořadí. Poté jsme vydali na přejezd vedoucí ke státní hranici s Čínou. Úděsné cesty Kazachstánu nás vyprovodili asi 150 km na hranici. Čekání asi 4 hodiny na opuštění této země nás trochu zaskočilo, stejně jako rychlá a perfektní organizace Číňanů při vyřizování celních formalit. Jiný kraj, jiný mrav, na MAN jsme vyfasovali SPZku, vystavili nám každému i čínská řidičská oprávnění. Všichni se na nás usmívali a po důkladné prohlídce jsme vjeli na území Číny. K našemu překvapení nás přivítali skvělé silnice a dálnice a množství mávajících dětí a lidí. Během asi prvních 20 km jsme jen s vlaječkami a kytkami viděli mávat snad milión Číňanů. Jejich spontánní radost je až zarážející, chvílemi se nám zdálo, jako by to dostali příkazem. Do bivaku dorážíme před půlnocí. Opět se nám posouvá čas o dvě hodiny vpřed, takže máme kratší noc.

Etapa 10, Karamay – Turfan.
Ráno jsme se na briefingu dozvěděli, že se bude startovat později. Organizátoři podcenili přechod hranic, a tak se čekalo na vrtulníky, které jsou nezbytné k zajištění trati pro motorkáře a následně i ostatní kategorie. Čekal nás ranní přejezd ke startu speciálu, který měl měřit 342 km, ale když jsme dorazili na start, bylo nám sděleno, že se bude startovat až z bodu CP3, trať se zkrátila na necelých 100 km. Pokračovali jsme dalších 100 km po cestách k novému startu. Na trať jsme se dostali ve čtyři odpoledne. V dobrém závodním tempu jsme vše bez problémů dovezli do cíle a po krátké pauze jsme osvěženi vyrazili na další nekonečný 300 km přejezd do Turfanu. Na zkoušce se nám podařilo urazit na zadní nápravě čidlo k uzávěrce a tak jsme jej zatím provizorně zaaretovali a vyrazili, že jej v den volna vyměníme. Opět dorážíme před půlnocí, dáváme něco k jídlu a na oslavu dojezdu do volného dne povídáme a sedíme při vínu asi do dvou do rána. Pepa Kalina, navigátor od Martina Macíka a starý dakarský pardál má v zásobě nepřeberné množství historek nejen z Dakaru, ale i dalších závodů. Zalézáme do spacáku s pocitem, že se první den můžeme trochu vyspat.

Etapa 11, Volný den – Turfan.
Jak jsem naznačil, pracuje na tom, co se zatím nestíhalo. Přehazujeme přední kola za zadní, snažíme se – ale marně opravit nepříliš spolehlivé dofukování kol, takže jej zavíráme „natvrdo“ a budeme spoléhat na manuální práci s tlakem v obřích pneumatikách. Měníme zmíněné čidlo na zadní nápravě a prolézáme, kde se co dá. Já odjel do města najít spojení se světem, abych mohl odeslat zprávu a poslat pár fotografií, Míra s Martinem se vrhli na kontrolu a opravy.

Nyní nás čekají nejtěžší etapy a vypadá to, že i když jsou mezi prvními velké odstupy, závod zde prakticky začíná. V následujících šesti etapách organizátoři připravili přes 1300 ostrých km a dalších 2700 km přejezdů. To znamená, dostat se jen do Pekingu není jednoduché a pro mnohé to bude ještě oříšek na kterém si mohou vylámat zuby. My se budeme snažit držet naše solidní závodní tempo, abychom nevytvářeli zbytečné chyby, které by mohly vést k technickým problémům či chybám v navigaci.

Po jednácti vede kategorii kamiónů Stacey (MAN), před De Rooyem (Ginaf), naše trojice Zapletal, Janáček a Mikulenčák je při svém premiérovém startu s vozem MAN na pěkném 12.místě. V osobních vozech vede bývalý soutěžák Delecour (Buggy) před Vigourouxem (Chevrolet) a Montérdem (Buggy Schlesser)

Míla Janáček, 23.6.2008