Autokaleidoskop

Po třech etapách se drželi v kamionech na výborném třetím místě hned za dvěma továrními vozy Kamaz, a přitom jedou s podstatně menším rozpočtem než třeba Loprais Team Tatra nebo Czech Dakar Team. Bohužel ve čtvrté etapě zůstali stát několik hodin v dunách pro poruchu elektrické instalace. Tím se propadli na 13. pozici. Sebevědmomý Aleš Loprais již po havárii nepokračuje, Marek Spáčil se po potížích s brzdami posunulu z 20. místa na 16. se ztrátou více než šesti hodin. Naopak skvěle si vede Martin Macík, který se s vozem Liaz dostal na šestou příčku.
První zpráva Míry Martince nebyla vůbec radostná. Tatra s číslem 509, tedy s posádkou Tomeček, Morávek a Vojkovský havarovala hned v úvodní speciálce a zůstaly koly vzhůru. Zanedlouho ji na stejném místě následoval ještě vůz Ginaf. Tomáš byl nezraněn a zůstal u auta, Vojtu Morávka s Petrem Vojkovským odvezla helikoptéra. Vojta měl pohmožděné rameno, Petr zůstal na pozorování v nemocnici s otřesem mozku.

První etapa
Pokud jde o první etapu, byla taková hezká úvodní rozehřívací. Pořadatelé vypustili prvních 50 kilometrů kvůli povodním, takže jsme jeli jen dvě stě. Začátek byl rychlý, ale pak trať dostala technický charakter, který si podržela až do cíle. Andrému takový typ tratě sedí, což bylo vidět. Jel velmi dobře technicky, ale s respektem – přeci jen si na auto zvyká, vždyť v něm seděl naposledy před rokem. Zhruba po 70 kilometrech nás dojel Mardějev a my ho pak hnali před sebou až do cíle. V technických pasážích v polovině etapy jsme mu stačili, ke konci na rychlejším úseku nám trošku ujel.


Druhá etapa
Zdravím Vás z nočního bivaku v La Rijoje (čti La Rijoše). Máme za sebou druhou speciálku a v ní třetí místo. Jsme spokojeni, ale do cíle je ještě hodně daleko, takže jej považujeme za dobře odvedený denní úkol a jedeme dál. Ráno jsme se rozloučili s Tomem a s Vojtou. Déšť, který se spustil z nebe, jako by podtrhoval pochmurnost toho okamžiku. Je to obrovská škoda, ale i to patří k motoristickému sportu a musí se jít dál. Tomáš je z bojovníků, kteří se jen tak nevzdávají, tak mu všichni držíme palce!
My jsme se s doprovodnou Tatrou vydali dál, abychom hájili barvy našeho týmu. Věřte, že dál pojedeme i za Toma a kluky.
Na startu speciálky (350 km) jsme stáli trošku rozpačitě. Díky mlze nemohly létat helikoptéry a navíc lehce pršelo. Samotný roadbook téměř pořád upozorňoval na kluzký terén – a to nepočítal s deštěm. Říkali jsme si, proč speciálku nezruší, ale tak hrozné to nebylo. Po přibližně 30 kilometrech přestalo pršet a my se zakousli do kamenité pampy. Trať byla technická, náročná, plná zatáček a místy i dost kamenitých úseků. Terén byl dost kluzký, takže se muselo jet opatrně. Toto je však terén, který Andrému sedne. Dojeli jsme (řekl bych tak ve třetině až polovině) před námi startujícího Wufa van Ginkela s Ginafem, který nás hned pustil. Pak už jsme si to hnali osamoceni. Aleš Loprais stál s defektem, a ani nám se problémy nevyhnuly – asi 100 km před cílem jsem zaregistroval únik vzduchu na pneumatikách. Jak jsme v cíli zjistili, nebyl to defekt, ale prasklá hadička dohušťování. To jsem ale v etapě nevěděl, tak jsem pouštěl vzduch do pneumatik, abychom neztráceli tlak. Zpočátku jen chvílemi, ale pak už jsem měl ventil otevřený naplno. Tlak se držel, ovšem za cenu, že měl André méně vzduchu pro ovládání spojky. Takto jsme tedy jeli zbytek etapy a nakonec z toho bylo třetí místo.



Zpráva o třetí etapě z bivaku ve Fiambale
Zdravím z bivaku ve Fiambale. Kempovali jsme tu už loni a stejně jako tehdy, ani letos nás toto prašné místo na pokraji pouště nepřivítalo dvakrát pohostinně. Vypadá to tu trošku jako na lyžařském výcviku, protože všichni okolo mají na hlavě lyžařské brýle proti prachu. Jak víte z výsledků, opět se nám denní úkol podařil a tím lépe, že s docela pěkným náskokem. Nic to neznamená, ale jsme rádi, že se nám daří jet vyrovnaná jízda.
Co říct k dnešní etapě. Jedno poznávací znamení – jak má etapa pouhých 180 kilometrů, lze očekávat pěkné maso. A to taky přišlo. Ne, že bychom byli překvapeni, my jsme etapu jeli už loni v opačném směru. a byla to nejtěžší etapa.
Dnes poprvé jsme startovali už společně s osobními auty a dokonce po půl minutách. Hned po startu následovalo prašné vyschlé bahnité řečiště, kde jsme se díky navigátorskému umu Maykela Vilarty rychle zorientovali a předjeli jsme dost aut. To se ukázalo jako výhoda později, kdy nám nikdo moc neprášil.
V dnešní etapě prakticky nebylo žádné místo k oddechu (nepočítám-li dva krátké přejezdy po zpevněné cestě). Po bahnu přišlo vyschlé řečiště plné meandrů, takže André div nestačil točit volantem. A pak přišly na řadu duny. Ještě než jsme se k nim dostali, museli jsme vyšplhat na takovou pískovou horu – takovou sjezdovku. Tahle však měla tak dva kilometry. Rvali jsme to nahoru na uzávěrku zadního i předního diferenciálu a když už jsme víc hrabali než jeli, vypnul jsem Andrému „předek“, aby mohl zatáčet a vytraverzovali jsme zbytek.
Samotné duny nebyly až tak těžké, až na pár míst. V jednom jsme museli kvůli zapadlému motorkáři vyjet ze své stopy a zůstali jsme viset na hraně duny. Nepomohlo ani vyvěšení zadní nápravy na vacích pérování, a proto jsme vytáhli zvedací vaky a přizvedli auto. André popojel a bylo vyhráno. Podařilo se mi to zachytit na fotoaparát. Mám totiž od společnosti Olympus zapůjčený (tímto moc děkuju, funguje skvěle) pracho, vodo i otřesuvzdorný Mju Tough 8000 a na kombinéze mám malou kapsičku, takže jej mám po ruce i ve speciálkách.
Nicméně po dunách přišla velbloudí tráva, která se s rozbitou pistou a písem střídala až do konce. Bivak byl asi kilometr od cíle, takže jsme tu byli brzy a už máme i skoro hotovou údržbu. Petr Vodák, Tom Fajman a Petr Čapka jsou skvělí, okamžitě se pouštějí do práce, tohle je pro mě veliká úleva a pomoc.


Míra Martinec, LRT, 6.1.2010