Autokaleidoskop

 

Přesto je kopec v pohoří Rocky Mountains slavný. Pořádá se zde totiž druhý nejstarší a nejvýznamnější motoristický podnik Ameriky. V roce 1915 nechal milionář Spencer Penrose postavit až na samý vrcholek horskou „dálnici", na níž o rok později uspořádal závod do vrchu. Tehdejší vítěz potřeboval na zdolání kopce jednadvacet minut. Prašnou, deset až patnáct metrů širokou silnici, bez patníků a svodidel, lemovanou jen strmými srázy a roklemi, mohou během roku za poplatek pěti dolarů využívat běžní motoristé, ovšem za dodržování velice přísných podmínek. Na kopci se například nesmí jezdit rychleji než 30 mil/h, nesmí se zde chodit pěšky ani pouštět psy. Pouze jednou do roka, na Den nezávislosti, se otevře závora a zelenou dostanou závodníci nejen z Ameriky, ale i Japonska, Austrálie, Nového Zélandu a od poloviny osmdesátých let také z Evropy.

Start závodu je ve výšce 1450 m n. m. a po projetí 156 zatáček se po dvaceti kilometrech vyšplhají soutěžící až do cíle ve výšce 4301 m n. m. Zajímavý je už trénink, neboť celá trať se před závodem nikdy nejede najednou, ale po třetinách. Šotolinová, několika vegetačními pásmy probíhající cesta vyžaduje nutnou dávku odvahy. Ve vyšších partiích - jako je třeba „Ďáblovo hřiště" - vidí řidič jen nebe a cestu, pod níž tuší propast. Automobily nejrůznějších kategorií, včetně dvoumotorových monster, bugin, tahačů, pikapů (motocykly, čtyřkolky a sajdkáry nevyjímaje), se v přímých úsecích mohou řítit stošedesátikilometrovou rychlostí. V roce 1987 vyždímal vítězný Walter Röhrl ze svého Audi Quattro S1 o výkonu přes 500 k dokonce rychlost 196 km/h na vytočenou šestku. „Byl to překrásný zážitek. Od začátku jsem musel dát do dvacetikilometrového sprintu všechno". Závodníky před nebezpečím ochraňuje kněz, bez něhož a jeho modliteb by pořadatelé závod ani neodstartovali. Snad právě díky jemu skončil pouze jeden pád do propasti smrtí.

Nesmírně náročné je i naladění vozů, protože vzduch směrem k cíli postupně řídne, čímž se snižuje výkon motoru a klesá i pozornost řidiče.

Letošní ročník, jenž byl zároveň oslavou 90. výročí založení závodu, musel být pro špatné povětrnostní podmínky v cíli zkrácen. Ovšem to nic neubralo na dramatičnosti. Pro vítězství si dojel Nobuhiro Tajima, přezdívaný Mr.Monster, šéf sportovního oddělení Suzuki, jehož specialitou jsou nejrůznější závody do vrchu. Pikes Peak vyhrál poprvé ve třídě Unlimited  (siluety sériových vozů s velkými úpravami) v roce 1993, v následujícím roce skončil druhý a v roce 1995 vyhrál absolutně.

K vítěznému cíli jej dovezl speciál Suzuki Grand Vitara, který však měl se sériovým modelem společný snad jen název. Vůz poháněl benzinový šestiválec 2.7 přeplňovaný dvěma turbodmychadly. Díky tomu dosahoval výkonu 940 k při 8400/min a točivý moment 892 N.m při 6280/min přenášela šestistupňová sekvenční převodovka. Karbonová „okřídlená" karoserie o rozměrech 5,3 x 1,9 x 1,5 metru spočívala na prostorovém rámu. Vůz připravený ke startu vážil 1125 kg a měl rozložení hmotnosti 53:43. Tajima však nezískal pouze vítězství, ale na trati dosáhl také dosud největší rychlosti 204 km/h, dosavadní rekord byl 190 km/h.

 

Jindřich Lasík, 18.10.2006