Autokaleidoskop

Denně aktualizovaný magazín ze světa automobilů, veteránů, automobilového sportu a cestování

Martin Macík jr. - Mise splněna

Jedním ze dvou týmů v kamionech, který měl výborně zpracovanou mediální stránku o dění na trati a v bivaku byl Shock Racing. Fanoušci a není jich málo věděli, jak si vede trojice Martin Macík ml., František Tomášek a David Švanda.

Soutěž začali na pátém místě a kromě tří etap se pravidelně umisťovali v Top10 mezi čtvrtým a desátým místem. V průběžném pořadí nebyli nikdy horší než šestí, v cíli jim patřilo krásné čtvrté místo.

O výsledky rozhodly asi tři zásadní momenty. Tím prvním byly pneumatiky. A z nich pramenily i psychické potáže. „Ve speciálkách jsme prorazili sedm gum, další dvě mojí vinou, to máte devět defektů. Proč tomu tak bylo, když dřív vydržely mnohem víc. Jde o sériové pneumatiky konstruované na podstatně menší rychlost, než jsme dosahovali. Vemte si, že jedete čtyřicet kilometrů rovně, s omezovačem 140 km/h. Pneumatiky nejsou stavěné na takové rychlosti. Hned v první etapě jsme měli defekt, výměna stála něco málo přes čtyři minuty. Pneumatiky nás také srazily třeba z pátého na jedenácté místo, jako v deváté etapě. „Jak to podat slušně? Dneska jsme se párkrát trochu rozčílili. Prostě, krásná etapa, údolí, kamenolom, předjíždíme jako o závod. Pak přišlo řečiště, kde jsme za Martinem Šoltysem ujeli dobrých 120 km v prachu, protože se nedalo předjet. A od neutralizace dál zase rovná vypalovačka, v rychlosti 140 km/h, kde musíš jenom držet nohu na pedálu. Tak jsme drželi. A jako teď každý den, na 350. kilometru, bum, odseparovaný vzorek z pneumatiky. Tentokrát zadní levé. Jeli jsme dál, ale najednou nám neukazoval vzduch a bylo jasné, že nám to tam ušmiklo kabílek. Nešly kontrolky a nefungovala čtyřkolka. Takže jsme zastavili, v menších dunách, pneumatiku vyměnili a rozhodli se, že je to do cíle už jenom kousek. nějakých šedesát sedmdesát kilometrů jsme jeli jen s pohonem zadních kol. To nás psychicky sráželo na dno, fyzicky to bylo v pohodě,“ přiznává Martin Macík.

Některé etapy byly hodně rychlé až moc. Jedna z nejdelších měřila přes 500 kilometrů, z toho čtyři stovky byly hodně rychlé. „Přemýšlíte, kde vydělat na soupeře nějaké ty vteřinky. Pak přijde technická část, kde můžeme vydělat, začneme dotahovat soupeře, předjíždět a v tu chvíli odejde guma. Jste o minutu rychlejší pak ztratíte ale pět minut, vysvětluje František Tomášek.

Prvních pět etap bylo hodně těžkých. Třeba ve čtvrté jen samé kamení a skály. Říkali jsme si, jestli tohle technika nevydrží, pokud bude soutěž takhle pokračovat. Pak čtyři rychlé a poslední tři, kde byly konečně duny. Jedno tak velké jako celá Francie. Netušili jsme, že pojedeme 370 kilometrů v dunách. Pořád jedete nahoru, nic nevidíte a najednou stěna dolů.Pak rozhoduje, jak kdo zabrzdí.

Padesát kilometrů jsme jeli taky půldruhé hodiny. Duny však byly tentokrát tvrdé, protože před soutěží sprchlo a písek získal úplně jinou konzistenci. Pořadatel se bál pustit posádky a motocyklisty na další dunová pole, protože v době, kdy tvořil trať, byly tak vysušené, a měli obavy, že se lidi odtud nedostanou. Slíbili, že příští rok bude dun mnohem víc, a tak se už těším, říká s úsměvem Martin Macík. Pouze jednou se posádka Iveca zahrabala, ale hned jim pomohl Martin Šoltys vytáhnout, a tak ztráta byla jen nepatrní a v konečném účtování nehrála roli.

Druhým zásadním momentem je podle Martina Macíka konkurence. Hlavně Kamaz a Maz, které jsou podporovány státem a s mnohonásobným rozpočtem. Přesto byli Martin Macík, František Tomášek a David Švanda schopni jet vpředu a úročit tak sílu osmnácti let vývoje vlastních automobilů na Dakaru. Stali se také prvním soukromým týmem.

„Na Dakaru pořád něco řešíte, často nás dostali i maličkosti. Zpočátku jsme se potýkali s malým výkonem. Vyměnili jsme, co se dalo. I hlavu motoru, v poušti za sedm hodin, když teplota vody ukazovala sto deset stupňů. Vše se nakonec podařilo a Iveco ze sedlčanských dílen dojelo na krásném pátém místě,“ říká Martin Macík, který tak vyrovnal výsledek z roku 2018. Ale čtvrté místo otce Martina zatím nepřekonal „Kdo může říct, že dojel pátý. Možná jsme si mysleli trochu výš, ale závod nás stál spoustu sil a rozhodnutí. Pro mě byla malý výhra, narození dcery Mii během předposlední etapy. Řada lidí se domnívá, že to byl lehký Dakar, ale není tomu tak. O tom by mohli vyprávět i mechanici, kteří často pracovali do šesti sedmi rána, abychom mohli pokračovat dá. Poslední tři etapy jsme dokázali, co umíme,“ hodnotí Martin Macík ml.

„Byl to můj pátý Dakar v kabině a moc jsem si užil. Navíc jeden z nejdelších Dakarů, na kterém nás provázalo snad úplně všechno, „zhodnotil účast navigátor František Tomášek.
Pro palubního mechanika Davida Švandy byl letošní Dakar úplně první v kabině a na tiskové konferenci neskrýval nadšení: „Nevěděl jsem, do čeho jdu. Co od Dakaru můžu čekat. Teprve v kabině poznáte, o čem je. Kdo to nezkusil, nemůže vědět. Nejhorší byly asi dlouhé rychlé roviny naplno. To není můj šálek kávy. Hlavně když znáte každý šroubek a v hlavě se vám probíhá, co všechno může upadnout.


JL 23.1.2020

Líbil se vám článek? Zalinkujte jej!
Tisknout


Milotec logo
CAG - Poctivé české dveře
Katalog Michelin 2017-2018
Adus s.r.o.
Dronejobs.cz
logo rexteam - rally racing czech

RSS feed
Mapa webu
Validátor
© 2020 Autokaleidoskop.cz Všechna práva vyhrazena.
Partneři: Auto ESA - váš spolehlivý autobazar