Autokaleidoskop

Pondělní etapa z Puerto Madryn do Jacobacci byla rychlá, vedená po pískových, či šotolinových cestách v pampách. Tatra „Livescore“ po předchozí havárii startovala poměrně vzadu a měla před sebou mnoho posádek kamionů a osobáků. Vzhledem k tomu, že cestičky v pampách jsou poměrně úzké a navíc se hodně práší, bylo každé předjíždění dobrodružstvím. Navíc asi po 100 kilometrech najednou přestal fungovat jak interkom, tak tripmastery (počítadlo ujeté vzdálenosti), což znamenalo, že Vojta musel navigovat jen podle GPS a všichni pečlivě sledovali stopy aut. Radek v tu dobu působil jako tlumočník mezi Vojtou a Tomem.
Přibližně 230 km před cílem při předjíždění jednoho z osobních vozů odletěl od jeho kol obrovský kámen a praštil do levého spodního rohu čelního okna před Vojtou. Posádka z obavami sledovala, jak se postupně šíří praskliny a jen doufala, že sklo vydrží do cíle. Otřesy a další spršky kamení od předjížděných aut udělaly své a asi 30 km před cílem sklo propadlo dovnitř na Radka s Vojtou (naštěstí stále drželo pohromadě), a tak nezbylo než zastavit, sklo vykopnout ven, vytáhnout z balíčku poslední záchrany ochranné brýle a pokračovat dále. Naštěstí až do cíle vedla trasa po rychlé šotolinové cestě a dalo se jet na oči, protože v rychlosti 140 km/h se už v „tatrováckém kabrioletu“ bez interkomu moc domluvit nedá. Po cíli rychlostky následovalo ještě 70 km spojovacího úseku do Jacobacci, ale cesta vedla opět po šotolině, navíc cesta byla plná dojíždějících doprovodů a aut místních, takže kluci v kabině doslova „sežrali“ kila a kila prachu.
Bivak v malinkém městečku Jacobacci byl na nádraží, dokonce press centrum a ředitelství bylo ve vagonech a stála tu i funkční parní lokomotiva. Ihned po příjezdu se všichni vrhli na opravy a údržbu, tentokráte ve větším rozsahu. Hodně se pracovalo zejména na „Livescore“, výměna čelního skla, oprava elektriky (prodřený drát napájení 12 V) a další drobnosti, víceméně kosmetické. Oproti minulým dnům se v Jacobacci citelně ochladilo, bylo kolem 15 °C foukal nepříjemný chladný vítr.

Původní délka úterní speciálky byla zkrácena o 78 kilometrů, posádky ráno absolvovaly asi 40-ti kilometrový přejezd na start speciálky. Opět se jelo rychle po cestách v pampách. Opět obtížné předjíždění, v podstatě se nepředjíždělo vůbec. Oproti minulým etapám se nepřihodilo nic vyjímečného, auta šlapala bez problémů. Po cíli speciálky následoval ještě přejezd do Nequenu, což je poměrně moderní a hezké město. Dojezd byl poměrně brzy, na autech se udělala údržba, a tak se s pracemi skončilo už za světla. Příjemné je, že obě naše Tatry se již probily do první desítky pořadí kamionů – de Azevedo na pátém a Tomáš Tomeček už na devátém místě.

Ve středu nás čeká etapa do San Rafael o celkové délce 763 km, z čehož je úvodních 173 km spojovačky, 506 speciálu a zbývajících 84 km opět spojovačka. Podle pořadatelů nás čeká obtížnější terén a první duny.

Dakar 2009 má za sebou první čtvrtinu, dovolte proto malou rekapitulaci. Zatím lze první etapy charakterizovat dvěma slovy – rychlost a prach. Tolik úseků na plný plyn rychlostí kolem 150 km/h nikdo z dřívějších Dakarů nepamatuje. Na prach jsou všichni zvyklí, ale tady je to hlavní problém závodění – úzká cesta v pampě sice dovolí přiblížit se k soupeři na pár set metrů, ale prachová clona už nedovolí předjetí. Výjezd mimo cestu do vegetace v pampě, kde mohou být skryty kameny je nebezpečný, nezbývá než se držet cesty a čekat na příznivý vítr, který rychle odvane prach za autem. Pravdou ovšem je, že pořadatelé tento charakter trati na úvod avizovali s tím, že náročný terén přijde až později.
Další samostatnou a příjemně překvapivou kapitolou jsou diváci. Takové množství lidí kolem trati, fandění, tleskání, pískot – to z Afriky nikdo nezná. Všimli jsme si, že diváci mají zvláštní zálibu – postaví se zády k projíždějícímu autu a nechají se vyfotit. V každém dojezdovém městečku je připraveno excelentní přivítání, davy lidí, policie zabezpečuje průjezd soutěžních aut až k bivaku – zastavuje normální dopravu, soutěžící mají absolutní přednost. U každé pumpy při tankování obrovský nával, každý vám chce podat ruku, vyfotografovat se, poplácat po ramenou. Všichni se usmívají, ukazují vztyčený palec, zkrátka něco úžasného. Bivaky jsou oplocené a bez přístupu veřejnosti, nicméně kolem plotu je neustále plno diváků. Po téhle stránce je přesun Dakaru do Jižní Ameriky pozitivní změnou.
Na závěr ještě jedna perlička. Pro nás, kdo jsme zde nikdy nebyli je Argentina spojená hlavně s fotbalem (kdo by neznal Maradonu a modro-bíle pruhované dresy), gurmáni zase oceňují zdejší biftek. My však po letošním Dakaru budeme mít tuto zemi spojenu ještě z jedním fenoménem, a to s ploty – tolik stovek kilometrů plotů, uprostřed pamp a (relativně země nikoho) jsme ještě neviděli. V každé etapě je v roadbooku snad stokrát poznámka –vjezd mezi ploty, jeď kolem plotu apod.

Radek Smolka


Vážení příznivci dakaru a našeho týmu,
Opět v závěsu za Radkem Vás zdravím, právě jsem se vrátil ze sprchy, což je na Dakaru vždycky ohromný zážitek. Ovšem letos to byla už druhá sprcha, což se nám v Africe většinou tak často nepoštěstilo.
Nicméně – máme dva dny skluz, takže popořádku: v neděli a pondělí jsme zabrousili do Patagonie. Je to těžké popisovat, my evropané máme zkrátka jiná měřítka. Nekolikasetkilometrové etapy vedou nekonečnými pampami, někdy více, někdy méně zelenými. Sem tam se někde objeví jezero s azurově modrou vodou – z pařeniště zaprášené kabiny je to skoro mučivý pohled. Krajina je krásná, ale drsná. Když jsme přijeli do Jakobacci, přemýšlel jsem, co sem přivedlo první osadníky a jak se s přírodou museli těžce prát. Ještě dnes je to město dost odříznuté od světa, vede do něj jen prašná pista a jak už psal Radek, signál mobilního telefonu beznadějně k nenalezení. Říkal jsem si, jaké to asi muselo být rozčarování pro imigranty z Československa, kteří sem za první republiky a po válce odcházeli za vidinou lepšího živobytí.
Nám se obě etapy docela povedly, i když zejména nedělní nebyla z těch, které máme rádi. Většinou se jela pořádná „palba“ po prašných cestách a to není terén, který by našim autům vyhovoval. Kamazy, MANY i Ginafy nám ujíždějí. Ale jen ať jedou, do „dakaru“ v Buenos Aires je ještě hodně daleko. Dneska jsme už okusili i několik trialových pasáží a hned bylo vidět, že před námi jedoucí Echter už tak rychlý není.
André je s dosavadním vývojem spokojený, jede svým trošku rozevlátým stylem (čemuž diváci sice aplaudují, ale nevím, jak by se jim to líbilo, kdyby seděli v kabině), ale má auto pevně v rukou a dobře ví, co dělá. Je radost pozorovat je oba s Maykelem, jak spolupracují z hlediska navigace – musím říct, že Maykel je výborný navigátor a je vidět, že už spolu něco odjeli.
Tím pro dnešek končím, jdeme se všichni vyspat na další etapu, držte nám palce, všechny Vás zdravíme.


Míra Martinec, LR