Autokaleidoskop

Hlásí se opět Argentina, tentokráte z příjemného travnatého bivaku ve městě San Rafael. Je skoro jedna hodina v noci, na autech se ještě dodělávají nějaké drobnosti, a tak je čas opět napsat pár řádek. Jak pořadatelé avizovali, středeční etapa byla nejnáročnější z dosavadního průběhu argentinsko-chilského dakaru. Obě Tatry měly výborné startovní pozice do etapy, André Azevedo vyjížděl jako šestý a Tomáš Tomeček devátý. Mezi nimi Tatra Aleše Lopraise a Liaz Marka Spáčila. Úvod etapy byl svým charakterem srovnatelný s úterní – rychlé úzké cesty v pampách a (jak jinak) mezi ploty. Tomášovi se asi po 50 km podařilo dojet Liaz a měl před sebou volnou trať bez prachu. Přibližně po dalších 100 kilometrech minul Andrého Tatru – kluci dělali defekt a Mírův zdvižený palec znamenal, že nepotřebují naši pomoc.
Za CP-1 se charakter trati začal měnit, vjelo se do pohoří, kde byly cesty více rozbité. Na druhou stranu všude více zeleně, na rozdíl od suché ostnaté vegetace v pampách, a sem tam se objevila i kleč. Trať byla vedena jen podle azimutu k daným „way pointům“ (dané body v navigaci GPS, jimiž se musí projet), občas se sjelo do koryta vyschlé řeky. Na výjezdu z této oblasti na kamenitou pistu minula „Livescore“ odstavenou Lopraisovu Tatru.
Po průjezdu CP-2 následoval opět několik desítek kilometrů dlouhý průjezd korytem řeky, kde se jelo občas i vodou (na břehu řečiště opět mnoho diváků, takže v Argentině je teď plno efektních fotek Tatry jak projíždí vodou). Výjezd z řečiště do volné přírody s jedinou úzkou cestou a v dálce viditelné obrysy dun signalizovaly, že se blíží konec dlouhé etapy.
Duny přišly na řadu v závěrečných cca 25 kilometrech, ale stály opravdu za to. „Livescore“ se jimi statečně probíjela a úzkostlivě hlídala azimut a šipky k „way pointům“ (objevují se vždy v okruhu 3 km od daného bodu). V tu chvíli Tatru minul Hans Stacey na MANu a v dunách se s Tatrou potkal ještě několikrát. Uprostřed dun se ale najednou stopy dříve startujících rozjely na všechny světové strany, azimut udával směr do skoro kolmé stěny duny a way point byl asi 10 km vzdálený. Nezbylo než hledat a stopovat. Mezitím se kromě Staceyho mezi dunami objevil i Mardějev s Kamazem, který dokonce na vrcholku duny zastavil, vylezl na střechu svého kamionu a rozhlížel se po krajině. Po asi půlhodinovém kličkování Vojtovi Morávkovi na GPS naskočil way point a ztracení se opět našli.
Nicméně vyhráno nebylo, protože zdolání dun vyžadovalo ještě hodně úsilí Toma za volantem a hlavně hodně schopností tatrovky. V cíli speciálu si celá posádka oddechla, šťastná, že je v cíli. O to větším překvapením bylo konečné umístění – 4.místo. Po sedmi a půl hodinách v závodním tempu následoval ještě 80 km dlouhý pojovací úsek do San Rafael, samozřejmě opět s davy diváků.
Posádka Tatry Andrého Azeveda tolik štěstí neměla, ale o tom Vám napíše více Míra v dalších řádcích. V bivaku nás čekal Honza Říha z Radiožurnálu, aby udělal rozhovor s Tomášem, a zejména nám podal aktuální informace o dosavadním průběhu Dakaru, o mrtvém motocyklistovi, havárii kamionu Elizabeth Jacinto (kamion ji kompletně shořel), o zranění Dušana Randýska atd. Ač se Vám to může zdát divné, ale na nějaké sledování průběhu rally a sbírání informací není vůbec čas. Po dojezdu do bivaku se jen rychle najíme, uděláme údržbu a opravy aut a hned vlezeme do spacáků alespoň trochu se vyspat (a vůbec nevadí rachot elektrocentrál všude okolo a ostatní cvrkot v bivaku).
Vzhledem k událostem v poslední etapě (prý se uvažuje o jejím anulování) se zítřejší trať do Mendozy podstatně změnila. Původní spojovací úsek o délce 75 km je beze změny, následuje speciál jen 230 km (místo původních 394) a potom je na programu nový spojovací úsek o délce asi 500 km. Navíc se změnila startovací procedura – napřed odjedou všichni motorkáři, po hodinové pauze za nimi všechna osobní auta a po další hodinové pauze všechny kamiony.

Radek Smolka, LRT

Vážení přátelé dakaru a našeho týmu,
kluci už tu nade mnou stojí, aby mohli zabalit doprovodnou Tatru, tak se budu snažit být stručný. Teda ne, že by nebylo o čem psát. Měli jsme etapu krásně rozjetou, než jsme si v jedné kamenité pasáži nařízli pravou přední pneumatiku. Nebylo to hned na výměnu, tak tak jsem stíhal dohušťovat, ale umožnilo nám to dojet na rovnější místo, kde jsme ji mohli vyměnit. To však byl teprve začátek. Někdy kolem třístého kilometru nám začaly problémy s vypínáním spojky. Nebudu se moc rozepisovat – vyřešili jsme únik brzdové kapaliny, vyměnili posilovač spojky a pak několikrát zastavili kvůli jejímu nastavení. To se však zcela nepodařilo, takže se Andrému špatně řadilo. Dokonce jsme zvažovali, jestli se s tímto handicapem máme pustit do dunové pasáže na samém konci etapy. Ovšem neabsolvovat ji by znamenalo buď obrovskou penalizaci, ne-li odstoupení. Takže bylo rychle rozhodnuto, že to zkusíme se dunami nějak prokousat. No, prokousali jsme se, i když to místy vypadalo dost divoce. Teď už máme auto opravené – tady musím připomenout obrovské zásluhy posádky doprovodné Tatry Petra Vodáka a Toma Fajmana. Jsou pro nás pro všechny obrovskou pomocí a jistotou.

Mira Martinec, LRT