Autokaleidoskop

Azevedova Tatra dojela pátá a v průběžném pořadí figuruje na stejné příčce. Tomečkova Tatra doplatila na defekt a následné předjíždění pomalejších závodníků. Výsledkem bylo dvacáté místo a udržení průběžného jedenáctého místa. Škoda, vše mohlo být zcela jinak.
Technický delegát FIA Fabien Calvet nám v bivaku v Tambacounda mimo jiné sdělil, že podle něj poslední dvě etapy neměly kamiony z důvodu bezpečnosti vůbec jet. Tento sympatický Francouz sleduje veškeré dění okolo kamionů a je doslova všude. Každý den objede všechny posádky, prohodí s nimi pár slov a po očku zkontroluje, jak vypadají auta a na čem se pracuje.
Poté, co jsme bez pasových kontrol přejeli hranici Mali a Senegalu, jsme zastavili u první pumpy kvůli tankování. Okamžitě nás obklopil houf dětí, tak jako ostatně všude v této části Afriky. Chtěli jsme nakoupit i nějaká zpětná zrcátka, která šla v posledních etapách dobře na odbyt, ale v tomto směru se nám příliš nedařilo. Nakonec jsme se tedy spokojili s plnou nádrží, rozdali zásoby jídla a vydali se na start zkoušky. Během cesty jsme několikrát zahlédli, jak si vojáci vyzbrojení samopaly poznačují naše identifikační údaje.
Na startu vyvolal velké nadšení místních obyvatel příjezd dcery senegalského prezidenta, která jede v posádce jednoho z automobilů. Oproti Mauretánii působí Senegal svěžejším dojmem, i když ani zde nelze přehlédnout chudobu. Obyvatele Senegalu rallye evidentně zajímá, což bylo patrné během přejezdů i v obydlených místech, kterými vedla rychlostní zkouška.
Pořadatelé na nás přichystali 260 km dlouhou prašnou křovinovku. Zpočátku šlo vše velmi hladce. Krátce po startu a nakonec i v cíli jsme registrovali české a slovenské vlajky. Po úvodní technické pasáži plné děr jsme vjeli do porostu, který byl ještě o něco hustší než včera. Poté, co jsme předjeli několik aut, jsme před sebou najednou měli čistý výhled, takže se nám jelo velmi dobře. Na trať jsme se vydávali jako druhý kamion, proto jsme často přicházeli do styku s okolní vegetací, nicméně bez větších škod. Ve změti cest a cestiček jsme museli dávat velký pozor na navigaci. V jednom okamžiku jsme si nebyli jistí, ale po chvíli jsme si potvrdili, že jedeme dobře. Podle stop na tom byl velmi podobně i Stacey, který jel jako první kamion. Okolo devadesátého kilometru se Tomáš ptal Ládi na tlak v pneumatikách. Všechno vypadalo dobře, nicméně po chvíli Láďa avizoval prudký pokles tlaku v systému. Okamžitě jsme uzavřeli přívod vzduchu do všech kol a snažili se auto odstavit vedle cesty, což v hustém porostu chvíli trvalo. Bohužel nás postihl defekt pravého zadního kola, a to v nejméně vhodné etapě a ještě na špatném místě. Teprve po několika dlouhých minutách kolem nás projel Ginaf, který startoval za námi. Zatímco jsme se lopotili s výměnou prořezané pneumatiky, míjely další kamiony a osobní automobily.
Výměna pneumatiky je rutinní záležitost. Důležité je vybrat správné místo, tedy aby auto stálo na rovině. Poté se pod nápravu s poškozenou pneumatikou položí dva vaky a na ně podle místních podmínek několik přípravků z tvrdého dřeva. Následuje nahuštění vaků kompresorem, které auto zvednou. Po sundání zajišťovacího péra, kovové obruče a gumového těsnění by měla jít pneumatika dolů. Tolik teorie. Někdy si prostě stokilogramová pneumatika dělá co chce a tři chlapi mají co dělat, aby jí dostali dolů. Jakmile stálo auto opět na kolech, tak jsme se vydali stíhat ztracený čas. Museli jsme se probíjet přes pomalejší auta a kamiony, které se před nás dostaly. Všude byla spousta prachu, občas jsme museli téměř zastavit, protože nebylo nic vidět.
Při předjíždění jsme samozřejmě využívali Sentinel, ale s mírou. Nemá smysl houkat na někoho, když je vidět pouze prach, protože ten, kdo ho víří, může být klidně o kilometr vepředu. Na delším rovném úseku plném děr jsme dojeli jeden osobní automobil, který před námi poskakoval po celé šíři pisty. Na několikanásobné použití Sentinelu pomalejší auto vždy odpovědělo, což by mělo znamenat, že nás vidí a pustí nás. Jenže opak byl pravdou. Když už jsme byli velmi blízko, tak jsme projeli oblakem hustého prachu, skrz který nebylo nic vidět. Intenzivně jsme brzdili, ale nějaká velká díra nás vyhodila do vzduchu a pak již auto jen letělo vzduchem. Byl to náš nejdelší a nejvyšší skok na Dakaru. Ve chvíli, kdy jsme dopadli na všechna kola, se před námi objevilo několik menších stromků, kterým se již nešlo vyhnout. Pak jsme zahlédli na zemi něco velkého, což bylo pravděpodobně mraveniště.
Rána způsobila únik vzduchu ze servookruhu. Prudký náraz nevydržel přední stabilizátor, trochu jsme ohnuli přední nárazník a kosmetický ťukanec dostal i pravý přední blatník. Vzduch je pro jízdu kamionu velmi důležitý, kromě centrálního huštění je potřeba například pro posilovače řazení a brzd. Zastavili jsme a během deseti minut opravili poškozenou hadici servookruhu. Mezitím se před nás dostaly některé kamiony, které jsme krátce předtím předjeli. Opět jsme se vydali na trať a snažili se minimalizovat ztrátu a hlavně dojet. Byli jsme velmi šťastní a současně unavení, když jsme se dostali do cíle. V této etapě opět nešlo mnoho najet, ale o to více ztratit. Byl to náš první defekt na rallye a přišel v okamžiku, kdy se nám to hodilo nejméně. Takový je sport, takové věci se prostě stávají.

Ladislav Lála, LRT, 20.1.2007