Autokaleidoskop

Normálně doma člověk řeší pouze to, aby měl každý den nabitý telefon, ale zde to znamená nabití baterií do obou ručních kamer, dále je třeba udržovat nabité onboardové kamery, které se používají pro záběry jedoucích vozů, baterie do fotoaparátů také nevydrží věčně, pak sebou máme notebooky, na kterých Honza provádí střih natočeného videa a já píšu tyto řádky, satelitní telefon je potřeba dobíjet stále z preventivních důvodů, a to nemluvě o různých „malých bateriích“ třeba do čelovek. Většinou jsme zabrali veškeré zásuvky, které jsme kde objevili, ale letos si každý vezeme „šesti-psa“ a tím si výrazně ulehčujeme život.
Ve čtyři už sedíme opět v autě spolu se závodníky a mechaniky. Tři Tatry jedoucí za sebou ve vláčku se vydávají na cestu k přístavu. První jede závodní Tatra, pak doprovodná a řadu uzavírá Tatra v konfiguraci „Balai“.
Míjíme Barcelonu a pár kilometrů jižně jsou vidět rozlehlé citrusové sady s obsypanými stromy. Citrusy jsou ale jediné rostliny, které zde momentálně rostou a plodí. Jinde okolo jsou sklizená pole a s venkovní teplotou kolem 12 stupňů celsia je zřejmé, že i tady příroda v zimě odpočívá.
Do přístavu zbývá ujet ještě přes pět set kilometrů a jízda po dálnici mi dává prostor, abych něco pověděl ze zákulisí dálkových závodů. Trošku uvažuji, jaké téma nakousnu a po chvilce přemýšlení mi pomáhá pohled na padající roadbook, který jsem špatně upevnil vedle sebe. Povím tedy něco o tom, jak probíhá navigace závodních posádek.
Nejdříve je potřeba říci, jak taková trasa závodu vzniká. U velkých „dakarských“ soutěží, kde je garantem velká sportovní organizace jako FIA, nebo ASO, se trasa závodu vytváří mnoho měsíců dopředu. Pořadatelé si vytipují místa na mapě, kudy by závod mohl vést. Následně začne vyjednávání s místními autokluby a někdy i vládami o zabezpečení. Jakmile je vše dohodnuto, začíná vlastní podrobné popsání vybrané trati. To se vezme několik terénních automobilů a v dnešní době i GPS přijímače a trackery a vyrazí se po stopách plánovaného závodu. Expedice projíždí naplánovanou trasu a na místě volí vhodná místa, kterými za pár měsíců později projedou posádky. Výstupem je detailně zmapovaná trasa a takzvaný roadbook.
Slovy by popis trati v něm uvedený mohl vypadat takto „… na „vidličce“ dvou cest zahni vlevo a jeď dva kilometry; po dvou kilometrech bude osamocený strom, u něj zahni na azimut 230 a jeď tři kilometry; pak u studny doleva a pokračuj kilometr. POZOR! Je zde nebezpečí příkrého srázu…“ Tímto způsobem je popsána celá mnohdy mnohasetkilometrová cesta pouští a divokou přírodou. Každý navigátor má přístroj tzv. tripmaster, který ukazuje celkovou ujetou vzdálenost a navigátor si muže měřit i několik dílčích úseků.
Každý navigátor dostane roadbook večer před etapou a má noc na to, aby si ho prohlédl a sám si dopsal poznámky, či zvýraznil místa, na která bude muset dát pozor. Samozřejmě vyvstává otázka, co se stane, pokud se posádka ztratí. V tu chvíli jsou dvě možnosti. Pokusit se odhadnout zda se nedokáže „trefit“ zpět do etapy, nebo se otočit a vrátit se na místo, kde ještě cesta seděla s roadbookem.
Těch pár set kilometrů docela uběhlo. Nyní stojíme na přístavním seřazovacím parkovišti a teprve tady je vidět, kolik je vlastně závodníků. Na to, že Africa Race přímo konkuruje Dakaru, jsou zde desítky závodních automobilů a kamionů. Jen motorkářů není mnoho. Nenapočítal jsem jich ani deset. Odbavování nejde moc podle plánu a na loď se dostáváme po 23. hodině. V ten čas jsme už měli plout. Po rychlé noční večeři je nutné absolvovat dvě kolečka s imigračními úředníky. První fronta je na razítko do pasu pro každého z nás. V ní stojíme zhruba dvacet minut. Druhá a podstatně delší fronta je na potvrzení karty pro všechny automobily, které přijíždějí do Maroka. Do postele se tak dostáváme až kolem druhé ráno. Budíček je v šest. A zítra první závodní den.


29.12.2010

První závodní den – část 1


Vstáváme až v sedm a pár hodin spánku určitě pomohlo. Všichni jsme po cestě napříč Evropou byli dost utahaní a při lehkém pohupování trajektu se pěkně spalo. Docela mě udivuje, že opuštění trajektu není nijak komplikované. Doprovodné kamiony se prakticky hned vydávají na cestu k cíli etapy, u kterého je situován i bivak. Závodníci se řadí blízko přístaviště a čekají na desátou hodinu dopolední a pak postupně vystartují do spojovací etapy, o dvě hodiny později pak do ostré zkoušky. Já a Honzou nastupujeme do připraveného minibusum, který by nás měl dopravit k cíli. Kluci z Baile se připravují také na svoji dnešní šichtu. Je to jejich premiéra za volantem sběrného kamionu, a tak jsou snad více nervózní než závodníci.
Okolo je jiný svět. Musím jen připomenout, že Maroko není Afrika černá, ale arabská. Cestou ven projíždíme předměstími. Hlavní cesty jsou vyasfaltované a ty méně důležité nebo spojovací mezi domy jsou jen udusaná hlína. Všude je spousta lidí, ale nezdá se, že by dělali něco jiného, než posedávali. Další, co nelze přehlédnout, jsou tisíce igelitových pytlíků. Ty jsou rozesety všude okolo, kam je zrovna vítr zafoukal. A mezi několikapatrovými domy se pasou kozy. Je to jasné, jsme v Africe.
Zanedlouho necháváme Nador za sebou a s mizící civilizací ubývá nepořádku okolo cesty. Jedeme podél hor a skrz občasná menší města. Všechna jsou si velmi podobná. Kolem školy nebo jakéhosi náměstí podél hlavní cesty se najednou vykytuje množství lidí.
Poslední město je Dabdou na úpatí 1600 m velkého pohoří, zhruba 100 km od Nadoru. Zde se řidič trochu domlouvá s policisty, protože nás nechtějí pustit dále. Náš minibus totiž zatím není polepen samolepkami, a tak není na první pohled zřejmé, že patříme k závodu. Zastávka uprostřed města nám dovoluje si lépe prohlédnout lidi, kteří se přišli podívat na průjezd závodních speciálů.

…pokračování později…


PS1:
Jen rychle. Tomáš Tomeček s Vojtou Morávkem dojeli první etapu na třetím místě 15 minut za Miklosem Kovacsem z Maďarska a 7 minut za Elisabete Jacinto. Etapa byla velmi rychlá. Zasahoval omezovač rychlosti a byla velmi náročná na navigaci. Více zítra.

Vojta Morávek ml., LRT