Autokaleidoskop

Pořadatelé naplánovali před volným dnem náročnou a velmi rychlou etapu, která opět prověřila posádky a především závodní stroje. Písečné úseky plné děr střídaly rychlé pasáže. Průjezd písečným terénem s velbloudí trávou dokonale proklepal podvozky a tlumiče. Nad tímto úsekem neustále kroužil vrtulník a postupně točil posádky osobních aut, které se pokoušely vykopat svoje zapadané stroje. Pro mnohé se stalo doslova pastí dunové pole.
Po startu jsme na osmnáctém kilometru dojeli Tatru Petrobras, která startovala o deset minut před námi. Posádka Andrého de Azeveda měla problémy s pravou zadní pneumatikou, která se odfoukla kvůli podhuštění při průjezdu hlubokým pískem. V souladu s předchozí dohodou, že budeme krýt týmové Tatře záda, jsme poté jeli společně, i když se vzdálenost mezi oběma vozy průběžně měnila. Dunový úsek jsme projížděli společně a navzájem se jistili. Několikrát jsme, podobně jako Azevedova Tatra, zapadli a museli couvat zpět a najíždět duny znovu. Celý úsek jsme nakonec zdolali poměrně hladce.
Při průjezdu dunovým polem hraje velkou roli zkušenost. Viděli jsme bezpočet posádek, které odhodlaně i rezignovaně vykopávaly automobily zapadané v nejrůznějších polohách a úhlech. Pokud už jednou dojde k zapadnutí, ze kterého se auto nevyhrabe vlastními silami, tak musí posádka ven a na řadu přicházejí vyjížděcí plechy, případně lopaty. Nejhorší situace nastává v okamžiku, kdy auto uvízne na hraně duny podvozkem, to se pak musí kopat o to více. Díky centrálnímu huštění pneumatik jsme schopni nastavit takový tlak, jenž na pneumatice vytvoří jakousi papuči, se kterou je pak jednodušší zdolat sypký písek. Díky vzduchovým vakům jsme navíc schopni měnit výšku podvozku nad terénem. V případě příliš velkého podhuštění však zase hrozí „odlepení“ a stažení pneumatiky z bubnu. Podhušťování a zejména dohušťování pneumatik nějakou dobu trvá, a proto je důležité sledovat v itineráři i reálu cestu před sebou. Pokud bychom totiž s podhuštěnými pneumatiky vjeli mezi kameny, tak vzrůstá riziko proražení pneumatiky, která je v tom okamžiku z boku více roztažená a tudíž zranitelnější.
Při průjezdu časovou kontrolou, tedy někde okolo poloviny etapy jsme se dozvěděli, že došlo z důvodů bezpečnosti ke zkrácení etapy a její délka nebude původních 540 km, ale pouze 406,7 km. Písečná bouře byla nepříjemná zejména na rozlehlých pláních. Naštěstí vítr vanul většinou z boku a poměrně rychle odvál prach, který za sebou auta víří.
S blížícím se koncem etapy jsme museli hned několikrát zastavovat. Postupně se ulomila obě dálková světla, díky nímž jsme po výpadku ostatních světel dojeli o den dříve do cíle. Protože světlo viselo v obou případech na napájecích drátech a hrozilo nebezpečí rozbití čelního skla kabiny, případně ztráty reflektoru, museli jsme zastavit a poškozený halogen odříznout.
Do třetice jsme zastavovali u hořícího vozu Ariho Vatanena, jehož posádka potřebovala pitnou vodu. Když se při průjezdu členitým terénem začaly z pravé přední části vozu ozývat rány, tak jsme si již přáli vidět cíl. Po průjezdu kontrolou nás přivítali ostravští fanoušci. Pohostili nás neskutečně lahodným nápojem - studenou vodou. Celou trasu rallye lemují příslušníci armády a policie, v tomto ohledu se cítíme poměrně bezpečně. V cíli 7.etapy nešlo nepřehlédnout terénní automobily s kulomety na korbě. Letošní Dakar je opravdu náročný, nejvíce nám zatím dala zabrat první marocká etapa a pak samozřejmě ta dnešní. Auto jinak fungovalo skvěle, cílem jsme projeli jako třetí. Druhá týmová Tatra Andrého de Azeveda dnes dojela na šestém místě a celkově figuruje na průběžné čtvrté příčce.
V sobotu nás čeká volný den, což znamená že budeme mít více času na plánované i mimořádné opravy, a snad i na sebe. Nejtěžší rallye na světě prověří nejen auta, ale i naše tělesné schránky. Občas nás sice něco zabolí, ale pokaždé když se ve zdraví potkáme s posádkou druhé Tatry a doprovodem, tak je veselo. Češi a Brazilci si prostě rozumějí.
Znalci Dakaru říkají, že teprve po volném dni začíná vlastní rallye. Asi na tom něco bude. Doufejme, že technika vydrží a že bude o čem psát. Během přejezdu ze zkrácené 7.etapy do bivaku si nešlo nevšimnout všudypřítomné chudoby. Na ulicích míjíme děti, které nám mávají a jakmile zastavíme třeba u pumpy, tak nás obklopí a chtějí jídlo nebo nějaký dárek. Nelze pomoci všem a celkově to působí velmi smutně. Je něco jiného sledovat problémy Afriky v televizi a vidět je na vlastní oči. Ještě teď se mi vybavuje kluk ve věku okolo čtyř let, tedy přesně v tom věku jako jeden z mých capartů, který běžel podél naší Tatry. Je to velmi emotivní zážitek, na který jsem asi nebyl dostatečně připravený.

Ladislav Lála, LRT , 13.1.2007