Autokaleidoskop

Tomáš Tomeček zajel druhý nejlepší čas v kategorii kamionů, André de Azevedo měl technické problémy, díky nímž velmi dobře rozjetý závod dokončil na 16. místě. Než jsme se však dostali na start, tak nás čekala 110 km dlouhá spojovačka. Na místní poměry kvalitní dvouproudové asfaltové silnici jsme museli několikrát dávat přednost oslům nebo kravám, kteří se rozhodli přejít silnici přímo před konvojem kamionů. Zajímavé je, že velblouda něco takového nenapadlo ani jednou.
Před startem jsme zahájili rutinní přípravu. Závodníci se vydávají na trať podle výsledků z předchozí etapy. Kvůli problémům s palivem jsme startovali poměrně vzadu, tedy o půl hodiny později než první truck. V praxi to představuje nutnost předjíždět pomalejší závodníky, což na úzké prašné cestě lemované stromy přináší časovou ztrátu. Hodně záleží, jak pomalejší závodníci před námi reagují na houkání Sentinelu. Tentokrát nám šlo předjíždění poměrně dobře. Tomáš chytil od začátku rytmus, poměrně rychle jsme předjeli Echterův MAN, který je celkově bezprostředně před námi. Na padesátém kilometru jsme viděli stát Tatru Andrého de Azeveda. Posádka nás poslala dál, takže jsme nevěděli, co se vlastně stalo. Teprve po příjezdu Azeveda jsme se dozvěděli, že praskl pravý přední kloubový hřídel, tedy podobný problém, s nímž jsme se potýkali po první etapě.
Láďa a Vojta si pomáhali s navigací, protože občas v hustém porostu vedlo hned několik cest. Pozornost bylo třeba věnovat i dodržování zón se sníženou rychlostí při průjezdu vesnicemi. Těch bylo tentokrát poměrně hodně. Pořadatelé deklarovali nulovou toleranci porušování rychlosti, takže se snažíme o dodržování pravidel. Nám se to daří, ale pohled do listiny penalizací napovídá, že někteří jedou naplno i tam, kde by neměli. Ti co závodí během spojovaček, jsou v etapách většinou ostatními předjížděni. Po příjezdu do bivaku musíme odevzdat kartu a organizátoři nám kontrolují GPS, tedy jestli jsme projeli všechny povinné kontrolní body a nejeli jsme příliš rychle.
Etapa byla křovinovkou se vším všudy, někdo také chrošťovkou. Auto dostávalo rány zleva, zprava. Tomáš se snažil jet kolem stromů oblouky ve snaze maximálně šetřit auto .O levé zrcátko jsme tak přišli až po osmdesáti kilometrech, pravé nevydrželo o moc déle. V tu chvíli je Sentinel jediným prostředkem, kterým může předjíždějící informovat jezdce před sebou o svém úmyslu. Určitou nevýhodou Sentinelu je to, že nevíte jestli se houkání týká Vás. Sentinel je v podstatě vysílačka s omezeným dosahem. Takto jsme několikrát reagovali na výzvy, které se týkaly buď předjížděcích manévrů před nebo za námi.
Po projetí cílem bylo naší největší starostí v jakém stavu je auto a co se stalo s vozem de Azeveda. Protože nás čekala ještě 117 km spojovačky, zastavili jsme u silnice, kde nikdo nebyl a obhlédli auto. Pouze pravé dveře nešly otevřít, jinak jsme naštěstí neutržili žádné větší škody. V bivaku jsme viděli, že ne všichni měli takové štěstí.
Po příjezdu Azeveda jsme zašli na lehkou večeři a poté se vrhli na plánovanou kontrolu auta a nutné opravy. Na druhém autě bylo o něco více práce, přeci jen Azevedo musel jet většinu etapy pouze s pohonem zadních kol, protože v provedení 3x4 bylo auto v hustém porostu nepředvídatelné. Kamiony to mají v bujné vegetaci nepoměrně složitější, občas musí volit zcela jinou stopu, než motocykly a automobily.
Bezprostředně po projetí cílem jsme si tradičně podali ruce. Když jsem se Tomáše zeptal, jak se mu etapa líbila, tak odpověděl typicky po Tomečkovsku: „Nebylo to špatné.“ V této etapě nešlo nic moc najet, ale hodně ztratit a rozbít vůz. Budeme dál bojovat o první desítku. Díky druhému místu jsme se posunuli o jednu příčku, ale konkurence vidí, jak se dotahujeme a zrychlila.

Ladislav Lála, LRT

Vážení přátelé našeho týmu,
co Vám budu povídat - odstartovali jsme do etapy s vědomím, že nesmíme udělat žádnou chybu, abychom udrželi a zlepšili náš náskok na čtvrtém místě, popřípadě pokud možno se pokusili udělat maximum, abychom se dostali ještě dál. André vyjel jak podle učebnice. Jemu tento typ etap, rychlý technický a úzký terén, vyloženě sedí. Jenže pak přišel asi padesátý kilometr, kdy jsem zjistil únik vzduchu na pneumatikách, tedy defekt. Bylo to na pravém předním kole a já tušil zradu, už při vyskakování z auta. Terén byl měkký, pískový, tak jsem v první chvíli doufal, že jsme pouze „vyzuli“ podhuštěnou pneumatiku. Jenže podhuštěno jsme neměli. Po zvednutí auta jsme zjistili, že pneumatika je v pořádku, ale nejde vlastním systémem vozu dohustit. Nejdříve mě polekala celá přední náprava od oleje, ale ta vlastně jen potvrzovala diagnózu ukroucené poloosy - tlakový vzduch unikal do diferenciálu přední nápravy a vytlačoval přes manžety olej ven.
Ze středu kola jsme opět demontovali šroub s ventilem, pneumatiku dohustili zvnějšku, rychle sbalili věci a vydali se na další cestu s vědomím, že po zapnutí uzávěrky přední nápravy máme pouze pohon 4 x 3. Dost dlouho se jelo v měkkém písku, což bylo docela nepříjemné, protože auto při akceleraci „tahalo“ doprava a chovalo se dost jankovitě. To ovšem v křovinatém a stromovitém terénu není to pravé ořechové, takže jsme si do cíle dovezli navíc obě čelní skla (tatra má přední sklo dělené) popraskaná a na pravé straně ohnutý nárazník. Po nějaké době jsme se s Andrém domluvili, že mu vypnu pohon zbývajícího předního kola a raději pojede jen na zadní nápravu. Bylo to lepší, ale pomalejší. Do cíle jsme tedy dojeli s časovou ztrátou a s vědomím, že nás čeká výměna hřídele. Měli jsme obavu, že je ohnutá polonáprava a my do ní nový hřídel nedostaneme, tak jsme to zkusili nejdřív nanečisto. Do polonápravy zasunuli samotný hřídel bez náboje kola. Výsledkem bylo příjemné překvapení, že polonáprava není ohnutá, ale je „pouze“ ukroucený hřídel. Tím se nám čas opravy výrazně zkrátil, a protože už ve výměnách poloos máme určitou praxi, byli jsme brzy hotovi. Poté jsme ještě udělali standardní denní údržbu včetně výměny jemného palivového filtru a jsme připraveni na poslední dvě etapy. Budeme se opět rvát o čtvrté místo, přece jej nevzdáme tak snadno.

Míra Martinec (na snímku při opravě), 19.1.2007