Jakub Novotný - Důležité je přemýšlet
Krůček po krůčku stoupá vzhůru teprve šestnáctiletý Jakub Novotný z Robous u Jičína, tedy od nejmenších buginek až po titul Mistra Evropy 2018 v Junior buggy. Kromě toho získal tři tituly mistra republiky (2018, 2019 a 2020) a přidal ještě titul vicemistra Evropy 2019 atd. Slušná bilance na mladíka.
Ani snad ne. Tatínek s dědečkem dělali odjakživa do motorismu, nejdříve motorky, potom auta, k tomu historické ameriky. Tatínek se znal s několika jezdci, kteří jezdili Kosice Cup, a přes ně koupil první malou buggy, abych to zkusil. To mě byly čtyři a půl roky. Hned v prvním roce jsem se stošedesátkou vyhrál Kosice, pak jsem pět let startoval se 125 (1.místo 2014) a nakonec jsem skončil u 250, kde jsme se honili s Teješem a Kadlečíkem.
Hezký začátek kariéry, a pak už musela zákonitě přijít Junior buggy a s ní zatím největší úspěchy.
V této divizi jsem strávil pět let, od roku 2016 až do 2020. V prvním roce jsem skončil v domácím šampionátu třetí, o rok později druhý a 2018 jsme zakončili titulem, stejně jako vloni i letos. Samozřejmě největším úspěchem byl evropský titul 2018 a v následujícím roce druhé místo za van Puttenem z Holandska. Letos se Evropa bohužel neuskutečnila.
Pokud si vzpomínám, o titulu svým způsobem tak trochu rozhodla jiná kolečka vašeho soupeře.
Máte pravdu, van Putten jezdil kola s malým průměrem, skoro jako na motokáře. To se ukázalo, jako velká výhoda. Motor není z hlediska fyziky tolik namáhán, není třeba jej vytáčet. Kolečka mají i lepší adhezi a můžete si dovolit víc. My jsme měli buggy s velkými koly a nebyl čas během roku něco měnit. K tomu se přidala i moje psychika, až příliš jsem myslel právě na malá kolečka. Moc jsem se tím rozptylovat a nesoustředil se tolik na souboje. Pokazil jsem si to sám. S malými kolečky bych se musel učit jezdit a Alfa Racing, od které mám buggy, neměla s nimi žádné zkušenosti.
Juniorka pro vás skončila, a co dál. Někteří jezdci, jako třeba Jakub Kubíček, přeskočili divizi buggy 1600 a sedli rovnou do Super Buggy. Jakým směrem se teď vydáte vy.
Juniorku jsme prodali, pojede s ní Stanislav Brousek a jsem za to rád. Teď startoval ve 250. Je to talent a vidím v něm budoucnost. Mě staví buggy opět Alfa Racing do divize 1600. Koncem ledna by měla být hotová, a pak nás čeká zkoušení a snad se opět pojede Mistrovství Evropy a také u nás bude víc závodů než v letošním divném roce. Motor, opět Suzuki, bude ladit francouzský motorář. Člověk přemýšlí, jaký motor použít, rozhodujete se z deseti variant, který by byl nej. Třeba letošní český mistr v šestnáctkách Markus Wibbeler jede Forda, ale ten stojí 800 000 korun, k tomu převodovka za 250 000 korun. Cena jako naše tři motory Suzuki. Nám zase vyšla nejlépe Suzuki. Cílem je pochopitelně Super buggy, pokud budou finance.
Chcete někomu poděkovat?
Určitě, nerad bych na někoho zapomněl a kde začít. Asi doma. Dík patří tatínkovi a hlavně také dědečkovi, který asi nejvíc pracuje na bugině. Na závody se mnou jezdí mechanik Jakub Waligora z Opavy, ale i celá rodina, včetně sourozenců, mamky, babičky. Potom jsem vděčný, že jsem mohl závodit Základní škole v Jičíně a panu řediteli, který se mě přijel podívat do Nová Paky. Také v nové škole, kam jsem letos nastoupil – Střední řemeslná a strojní škola v Novém Bydžově, mám slíbeno, že pokud budou dobré výsledky v učení a v chování, tak mě podpoří. Shodou okolností škola spolupracuje s Vaškem Fejfarem. Posílá k němu žáky na praxi. Moc si takové podpory vážím stejně jako sponzorů - Autocentrum Jičín, Dekra, Agro Slatiny, MKE Konecchlumí, Jordák sro. a AD Doprava Jičín. Bez nich bychom autokros asi jen těžko jezdili.
Nastoupil jste do nové školy, čeká vás nové auto, noví soupeři..máte čas ještě na nějaké záliby.
Dvakrát týdně navštívím posilovnu, kvůli postřehu hraji stolní tenis a v neposlední řadě „závodím“ na počítači, porovnávám se s různými soupeři z celého světa. Vymýšlím určitou strategii, učím se čistou stopu a po 68 kolech mě bolí ruce.
Většinou každý jezdec má svoji oblíbenou trať nebo a naopak. Jak je to ve Vašem případě?
Mám rád snad všechny tratě, u nás pak asi nejvíc Humpolec a Poříčí, to je moje srdcovka. Z Evropy obě francouzské tratě nebo Bausku. Moc jsem nemiloval Novou Paku. Je to sice pravá autokrosová trať, členitá, ale nikdy jsem tady neměl štěstí. Občas je dost rozbitá, ale i ro se už lepší. Nemám rád litevský Vilkyciai, kde se jezdí prakticky na rozdrceném asfalt a lítá hodně kamenů. Kvůli nízké nadmořské výšce musíme snížit výkon, abychom nezničili motor. Divná trať je také v Matchenbergu. Výjezd do kopce je zakončen horizontem, za který není nic vidět. Tam skáčeme do prázdna. A předjíždět se dá jen v poslední zatáčce před cílem.
Viděl jsem, že pokud máte čas, tak se chodíte dívat na soupeře. Autokros je hodně vyrovnaný. A určitě máte svůj vzor.
Nejvíc se mi líbí Bernd Stubbe a Petr Nikodém, ti jedou čistou stopu. I když na druhou stranu s přeplňovaným motorem se moc čistě jet nedá. Koukáním jsem se za ta léta něčemu přiučil, něco jsem odkoukal. Každá zkušenost se může jednou hodit.
Prozraďte na závěr, máte před závodem, respektive před jízdami nějaký rituál. A jak prožíváte jízdu. Mám dojem, že hodně přemýšlíte.
Kdysi jsem byl hrrr a za každou cenu se dral dopředu. Teď jedu tak tři čtyři kola za soupeřem a sleduji, jestli mu funguje technika nebo neudělá chybu. Snažím se jet v klidu, to je základ. Před finále potřebuji klid a nechat se rozhodit různými „zaručenými“ radami. Udělal jsem to jednou a skončil na svodidle. Chtěl jsem za každou cenu vyhrát. Od té doby se snažím neposlouchat. Naslouchám rady Ládi Hanáka, zeptám se třeba Petra Nikodéma, když nevím a víc nic. Důležité je přemýšlet a nehonit se za každou cenu dopředu.
Děkujeme za rozhovor.
JL 14.12.2020
Líbil se vám článek? Zalinkujte jej!
Tisknout
