Autokaleidoskop

Denně aktualizovaný magazín ze světa automobilů, veteránů, automobilového sportu a cestování

Dakar - peklo na zemi

Včera v noci konečně dorazily dvě zprávy od posádky Miroslav Zapletal a Míla Janáček, která se po sedmé etapě vytratila z výsledkové listiny a dlouho jsme o ní nevěděli.

Pořadatelé jim nakonec vyšli vstříc a do dnešní maratónské etapy mohou opět nastoupit. Sice klesli z vynikajícího 31. místa na 82. příčku, ale pokračují v soutěži a to je důležité. A tady je vysvětlení Míly Janáčka, co se vlastně přihodilo v posledních dvou dnech:
Předem omluva, ale v Zoueratu se mi bohužel nepodařilo připojit. Satelitní přenosy jsou nevyzpytatelné.Po šesté etapě jsme si s Mirkem Zapletalem řekli, že je čas lehce zvolnit. V Maroku dostalo auto na závěr co proto a kluci na něm dělali až do tří do rána. Celková bilance – ohnuté zadní levé a přední pravé rameno, poškozený mezichladič stlačeného vzduchu a zdeformovaná ližina nebyly sice nějak zásadní problémy pro další pokračování, ale určitě jistým varovným signálem. Přeci jen závodíme především sami se sebou, a když pak potkáte na trati na střeše BMW X3 Francouze Chicherita či zválené Mitsubishi L200 Rusa Berkuta, začnete si automaticky zpívat současný hit: „zpomal – maš privysokú rýchlosť.“ Ráno jsme vstávali již před pátou a čekal nás přesun více než 400 km za mauretánskou čáru vojenským koridorem. Ten je široký asi 50 m a dlouhý přes 100 km. Nesmíte jej opustit, protože celá oblast je zaminovaná. Začátek speciálu byl pro nás více nudo trvající přes 150 km. Na startu jste sešlápli plyn a hnali to kurzem 165° co to šlo. Problém je, jak jsem již dříve naznačil, že nám jede Pajero maximálně na štěrkopískovém podkladu okolo 130 km/h, což je prostě málo. Díky tomu se okolo nás během chvilky začaly míhat silnější a rychlejší vozy startující za námi. Bylo jich snad dvacet. Na 173 km se terén konečně začal trochu vlnit a přišel písek, po němž se jelo asi 400 km až do cíle. Zastavili jsme, podhustili kola na jednu atmosféru, a jeli si svým tempem. Nejdříve jsme museli zdolat nepříjemné duny a dál se pískem prodírat nebezpečnou „velbloudí trávou“. Zarostlé trsy trávy jsou tvrdé jako kámen a dokáží vás pěkně vyvést z rytmu. Nezastíráme, že se v tomto prostředí stále učíme jezdit, a proto jsme v této etapě zvolili mírnější tempo. Mirek se ale rychle rozkoukává a jeho závodnické reflexy si začínají s pískem rozumět. Navigačně to zatím zvládám nad očekávání, a tak je během dne v autě pohoda. Na pár krizových situací, kterým se tady asi nikdo nevyhne, to byl bezproblémový den a my byli opět za světla v Zoueratu. Naše zvolnění znamenalo 57. pozici v etapě a pokles o jednu příčku dolů v absolutním pořadí na 32. místo.
Dakar – peklo na zemi a zvláště pro nováčky. Ano i my jsme si museli tak zvaně hrábnout až na dno, ale zaplať pán bůh (ten nám na Dakar žádnou korunu nepřidá, ale budiž – říká se to), naštěstí jsme stále v závodě.
Včerejší etapa, myslím že sedmá, už to přestávám vnímat, vedla ze Zoueratu do Ataru, pro nás málem skončila na 85 km, kdy se Pajero zastavilo s naprosto spálenou spojkou. Za 5000 eur vám ji vychválí, že je to nejlepší pod sluncem a karbon je prostě nezničitelná věc, ale stalo se… Už start byl zajímavý neboť prudký vítr nepřestával a naopak na planinách Sahary spíše zesiloval a měnil se v pravou pouštní bouři. Nic naplat, času málo, je jedenáct dopoledne a víme, že další den je volný, a tak máme ještě nějakou šanci zabojovat. S minimem nářadí (díky pane Leathermane za váš vynález nástrojového nože) jsme měli ve čtyři odpoledne převodovku venku. Možná se to zdá jako legrace, ale uprostřed Sahary. Když si lehnete pod auto, tak máte za chvíli opískované úplně vše. Sundat ochranou duralovou ližinu, demontovat všechny přívody a zpětné hadice od chlazení, kardany, uvolnit řadící páky atd. Chyběli nám imbusové klíče, ale naštěstí o necelý kilometr zpět zůstala stát jedna buggy. Když okolo nás projelo tzv. koště – tedy náklaďák, který zametá trať a stahuje odpadlíky (museli jsme podepsat revers pro pořadatele, že chceme zůstat u auta na pospas svému osudu), řekl nám její pilot, že v ní imbusy má a můžeme si je půjčit. Super, vydali jsme se na výlet a během půl hoďky jsme byli zpět s kufříkem nářadí. To už padla noc a nám chybělo světlo. Rozhodli jsme se pokračovat se svítáním. Oprava spojky se provizorně povedla a v devět ráno jsme vyráželi. Byli jsme si vědomi, že musíme absolvovat kompletní trať, abychom nevynechali všechny GPS body a kontrolní stanoviště. Na nich samozřejmě již nikdo nebyl, ale v autě je „iritrak“ , na kterém se vše zaznamená. Byl to tvrdý oříšek, ale ve čtyři odpoledne jsme po zdolání rozježděných dun a velbloudí trávou dorazili do bivaku. Po jednáních s organizátory to vypadá, že budeme moci startovat do další etapy. Možná tím jen prodlužujeme naše trápení, ale zkusit se to musí. Proto jsme tady. Bohužel závodní technika je nevyzpytatelná, ale my to nevzdáváme. Poslední dva dny nám ubraly dost fyzických sil, ale myslím, že nás psychicky naopak hodně posílily. Pokusíme se co nejvíce naspat a bojovat dál. Bude to ze zadních pozic, bude to těžké, ale stále žijeme a to je hlavní. Držte palce, budeme to potřebovat!
Z Ataru se loučí a doufá v další zprávy z Nemy (v pondělí – neboť v Tichitu je den bez asistence a nebudu mít přístup k netu a notebooku)

unavený Míla Janáček, OffROADSPORT CZ, 14.1.2007


Líbil se vám článek? Zalinkujte jej!
Tisknout


Milotec logo
CAG - Poctivé české dveře
Katalog Michelin 2017-2018
Adus s.r.o.
Dronejobs.cz
logo rexteam - rally racing czech

RSS feed
Mapa webu
Validátor
© 2020 Autokaleidoskop.cz Všechna práva vyhrazena.
Partneři: Auto ESA - váš spolehlivý autobazar