Autokaleidoskop

Mezitím se vypracoval na super fotografa, který při soutěži hodně přemýšlí, aby jeho snímky vypovídaly hodně o atmosféře. Dnes přinášíme jeho autentickou vzpomínku na jednu ze soutěží.


Martin Trdla vypráví: Pro spoustu z nás, fanoušků rally, byl Deutschland první svět, mě nevyjímaje. Psal se rok 2006 a na startu byli kromě všech těch polobohů i Kopejda s Fábkou a můj kůň Brouk (Štěpán Vojtěch) s 307. A já se rozhodl, že musím být u toho.

Papíry ještě navlhlé a autem jsem do té doby dojel nejdál tak na Čerňák. Na fóru ewrc jsem však směle ohlásil svoji účast v rámci akce Czech Fans s eWRC na Rally Deutschland.


K dispozici jsem měl od bráchy naši rodinnou feldu, zkušenosti s MS nulové, žádné chytré telefony s navigací, výsledky se hledaly na teletextu na stránce 260 a ti movitější měli zaplacené zasílání výsledků SMSkou na mobil. Každopádně fórum na ewrcu bylo v té době studnicí informací a daly se tam najít vyhlášená místa na erzetách i další tipy.


A tam jsme taky dali dohromady posádku do auta – lidi, kteří se navzájem vůbec neznali. Pamatuju si přezdívky z fóra: jistej Jenda Duval z Prahy, Glos ze Záhoří u Semil, Bredy od Litoměřic a já… Na ICQ jsme domluvili detaily a nakonec jeli z Prahy Jendovou octavkou. Dodnes ani nevím, jak se JendaDuval a Glos jmenovali celým jménem, a od toho Deutschlandu 2006 jsme se už neviděli.


Sraz byl večer na Rozvadově, kde jsme nafasovali od kluků ewrc.cz samolepky a vlaječky Czech Fans. Akce to byla monstrózní a kapacita zdejších parkovišť byla tou dobou naplněna asi na 650 %. Nad ránem jsme dorazili do městečka Sötern. Tam jsme nakoupili rally pasy a víc než dvě hodiny před startem zaujali pozice u trati.


Dodnes si pamatuju první auto na shakedownu a jeho průjezd. Bylo to moje poprvé. Sarrazin s Imprezou S12B WRC. Přijel, odbrzdil do pravého odbočení, zatáhl ručku, auto se téměř zastavilo – a pak ten brutální zátah a neopakovatelný zvuk při odjezdu pod most. Časy ze shaku asi nebyly moc relevantní – každá druhá posádka se vůbec neobtěžovala objíždět antikatový balík slámy o pá rset metrů dál.
Servis tehdy býval u Bostalsee. Prošli jsme, načuchali, poslintali a sedli si například do extovární béčkové audiny účastníka Slowly Sideways. Wundrbár!


Samostatnou kapitolou byly erzety ve vinicích na stráních řeky Mosely. A legendární Dhrontal – tam se každoročně sjížděl český kotel. Spalo se vždy na louce nad vinicemi, no spíš nespalo než spalo… a pak pár set metrů sejít do vinic a jako na dlani máte několik kilometrů RZ pod sebou.


Když tam hlasatel vítal fanoušky z celého světa, tak při vyslovení „Hello Czech fans“ se celé údolí otřásalo v základech. Další kuličky vina pak opadaly při průjezdu českých posádek. Ze zídky vinic si navíc člověk mohl na auto skoro sáhnout. Na Dhrontalu jsme byli i v následujících letech, zkrátka povinnost pro českého fandu.


Z roku 2006 mám fotky, ale po focení kinofilmovou zrcadlovkou po tátovi mi v roce 2005 doslova přistál pod nohama foťák digitální, zapnutý v brašničce mi v zatáčce spadnul ze střechy auta s pražskou spz, a já začal objevovat digitální fotografování, opojen hlavně tím, kolik fotek dokážu domů přivést a vyvolání nestojí ani korunu. Navíc při snížení rozlišení se na 32MB kartu vešlo ještě víc fotek, neskutečná paráda. S kvalitou fotek z této elektronické krabičky od mýdla jsem si bohužel hlavu tolik nelámal. O dva roky později se mi konečně podařilo pořídit první digitální zrcadlo a fotky už začínaly mít trochu úroveň.


V roce 2010 se jela téměř padesátikilometrová RZ, tradiční Panzerplatte, rychlostka ve výcvikovém prostoru Baumholder, kde sídlí americká armáda. Prostor je pochopitelně nepřístupný, jen jednou do roka se to tam v rámci WRC otevřelo. Nachodil jsem tam desítky kilometrů. Hinkelsteiny, jump Gina, torza vojenské techniky, ikonická místa.


Líbila se mi i rychlostka Hermeskeil, kde byla šotolinová pasáž, už méně se mi líbil postarší akreditovaný fotograf ze SRN, který mě zde šel napráskat pořadateli, za to, že jsem si pečlivě vybral parádní spot s pěknou kompozicí, nicméně mimo vymezené divácké místo. Když mě chvíli na to vyháněli, dotyčnému jsem došel přátelsky poděkovat v jeho rodném jazyce. Má ruka na jeho rameni v něm však nevzbudila přátelství.


Přátelství jsem naopak navázal s Kenem Blockem. Při přeskupení na okraji jakési vesničky jsem se šel vyčůrat do blízkého lesíčku. V tom nejlepším na mě hned vedle někdo haleká: „Háj,hauizitdújin?“ Tak jsme si s Kenem přeměřili pindíky a šli si po svejch – já do koncernovýho turbodieselu v čipu a on do Fordu. Škoda ho, kluka jednoho.

No, těch zážitků je z Deutschlandu nepřeberně a vydalo by to na další řádky. Rozhodně mi ta soutěž v kalendáři MS chybí.



Martin Trdla 12.2.2026