Autokaleidoskop

První setkání s Jirkou Ramešem bylo spíše dílem náhody, a jen potvrzovalo, že motorismem „postižení“ lidé mají vždy k sobě blízko. Seznámil nás vlastně Zdeněk Holeček někdy před třiceti lety. Pracoval v Avii a ve volném čase jezdil rallye. Ve vývoji Avie pracoval také Jiří Rameš a ve volném čase maloval autíčka. Jednou takhle přivezl Holeček tehdy ještě veřejnosti ne příliš známého Jirku Rameše k nám, a od té doby jsme přátelé.


Prožili jsme toho poměrně hodně, hlavně v době, kdy jsme oba pracovali jako redaktoři v časopise Automobil, odkud jsme pořádali výpravy nejen na rallye, závody do vrchu nebo na okruhy, ale společně s Václavem Zapadlíkem také „na pivo“ do nedaleké restaurace U zlatého soudku. Dodnes na tyto časy vzpomínáme.


Po roce 1990 se naše cesty sice rozdělily, ale přáteli jsme zůstali, i když na sebe už nemáme (bohužel) tolik času, jako dřív. Mezitím se Jirka Rameš vypracoval mezi naše přední výtvarníky zabývající se motorismem a dovolím, si tvrdit, že společně s Maestrem Václavem Zapadlíkem jsou u nás nejlepší. Tím se však nechci nikoho dotknout, protože i řada dalších výtvarníků, kteří třeba vystavují v rámci Retro Prague malují pěkně. Ale obrazy Václava Zapadlíka i Jiřího Rameše považujeme za nejpropracovanější.


Jirka Rameš začal malovat autíčka hned jak udržel tužku v ruce, a tak není divu, že na základní škole měl potíže s kantory. Učení šlo stranou a do sešitů pod lavicí neustále maloval auta. Učitelé rodičům jen zoufale opakovali – Váš syn o hodině kreslí nějaká auta a neučí se. Takhle z něj nic nebude. Paní učitelka v Lidové škole umění měla sice pro jeho kresby pochopení – Maluje auta, jen do nich nasednout, ale pro LŠU zase neměl pochopení Rameš: „Tam se nemalovala auta, šel jsem tam jen dvakrát a pak už ne. Odnesl jsem si akorát holubičku míru, a to mě neuspokojovalo“.


Tak se stal vlastně malířem samoukem, jenž vystřídal mnoho technik až zakotvil u kvaše (kombinace akvarelových barev s bílou temperou na papírovém kartonu). Tato technika umožňuje věrně zobrazit detaily a navíc umocňuje dynamiku, která z jeho kreseb přímo vyřazuje. Někdy máme pocit, jako by chtěl automobil vyjet z rámu obrazu.


Na děčínské průmyslovce jej kamarádi vyhecovali, aby zkusil něco poslat do Světa motorů, jiný motoristický časopis u nás tehdy nevycházel. V roce 1973 mu otiskli první obrázek – Škodu 110 R Coupé soutěžního jezdce Josefa Srnského při Rallye Vltava. Následovaly další desítky a desátky kreseb hlavně pro čtenáře časopisů Motoristická současnost a Automobil, později také Auto tip. Náměty čerpal hlavně ze závodů na okruzích, ale také do vrchu nebo na rallye. Doma mám od něho Škodu 130 LR při jízdě lesní cestou, a protože je na stromě i turistická značka, tak se Jirka dokonce vypravil do lesa, aby se podíval, jak skutečně vypadá, aby ji namaloval správně.


K okruhům měl nejblíže, protože v Avii se seznámil s Václavem Límem, tehdejším velmi úspěšným formulovým jezdcem na špičkových monopostech vlastní konstrukce. V 80. a 90. letech se hodně věnoval závodům kamionů, kdy jeho kresby otiskoval německý odborný časopis Fernfahrer Magazin. Když se trucky pomalu okoukaly, tak začal malovat na objednávku pro Antonína Charouze a „jeho jezdce“.


Jeho kresby zdobí byt nejednoho závodníka, nejednu kanceláře či showroom. Kolik jich vlastně namaloval, už nikdo nespočítá, ale bylo jich určitě několik stovek. Jestli chcete alespoň některé z nich vidět, potom se podívejte na www.jirirames.cz , a některé jsou dokonce na prodej. Ruku na srdce, kdo by nechtěl mít doma pěkný obraz z prostředí automobilového sportu od tak renomovaného malíře.


Některé z jeho obrazů můžete vidět v Muzeu sportovních automobilů v Lánech.



Jindřich Lasík, 8.4.2020