Autokaleidoskop

Denně aktualizovaný magazín ze světa automobilů, veteránů, automobilového sportu a cestování

Grossglockner s dvěma Auto Uniony

Dva dny před závodem historických automobilů do vrchu Grossglockner Grand Prix vládla na vysokohorské rakouské silnici opravdová zima. Napadlo tolik sněhu, že silnice musela být uzavřená a ani den předem nevypadala situace moc růžově.

[810]

Hlavnímu pořadateli Marcusu Herfortovi po několika probdělých nocí přibyla na ustarané tváří nejedna vráska, další mu přidělaly na poslední chvíli odřeknuté přihlášky. I my jsme sledovali počasí a webové kamery na Grossglockneru, ale jak říká můj kamarád Karel Trojan sen. – dobrodružství se musí vyhledávat, to nepřijde samo, tak jsme ve čtvrtek v noci vyrazili směr Grossglockner.


A udělali dobře, stejně jako ti, kteří neváhali a se svými historickými automobily se nezalekli a přijeli. Lepší odměnu si nemohli ani přát. Po oba dny svítili nad Grossglocknerem slunce, modrá obloha a stráně pokryté čerstvě napadaným sněhem. Připadali jsme si jako v pohádce. Takové počasí se už nikdy v dobu závodu nemusí opakovat. Byli jsme tady na veteránech už pošesté, zažili jsme hezké podzimní počasí nebo také mlhu, že nebylo na krok vidět. Ale to co jsme prožili letos, možná zažijete jednou za život.


Startovní listina byla sice trochu ochuzená, ale dva Auto Uniony – typ C/D a závodní Typ D z muzea v Ingolstadtu nechyběly, a zvláště vrchařský speciál C/D řízený Hansem Joachime Stuckem byl silným zážitkem. Druhý vůz bohužel provázely technické problémy, ale nakonec trať zdolal.


Nejstarším automobilem byla Alfa Romeo 8C Monza z roku 1932 a o rok mladší Maserati 8CM. Nechyběl ani obrovitý Bentley 4,5 Litre Le Mans. A co by to bylo za závod bez Bugatti, tentokrát s dvěma pětatřicítkami, T 35 B z roku 1926 a T35 B GP (1928). Z poválečných automobilů budil pozornost Veritas RS z roku 1948 a na stratu se objevily i dva vozy Porsche 911 nebo Renault Alpine, řízený také u nás dobře známým Michaelem Stoschkem.


Závod pravidelnosti tvořily dvě měřené jízdě, přičemž čas z první jízdy bylo nutné zajet také v druhé. Někteří jezdci si užívali jízdu se vším všudy a čas je příliš nezajímal. Hlavně pořádně šlápnout na plyn. Druhou skupinu tvoří ti, kteří před cílem zpomalí nebo dokonce zastaví, aby přijeli „na čas“. Letos se už nejela třetí jízda, jako v minulosti, ale zlatým hřebem byl výjezd po vydlážděné silnici na Edelweissspitze do výšky 2571 m n. m. Tato jízda ale nezačínala ve Ferleitneru (1145 m n. m.), ale na parkovišti Fuscher Törl (2428 m n). Škoda, že se jelo pouze jednou…


Přemýšlíme, proč není mezi majiteli historických automobilů větší zájem zúčastnit se tohoto závodu. Vždyť, kde jinde měří jedna jízda do vrchu čtrnáct kilometrů, a včetně tréninkové jsou na programu tři. Třeba se v budoucnu dočkáme početnějšího startovního pole. A třeba i Škoda Muzeum sem vyšle některý ze svých skvostů.



J.Lasík 25.9.2017

Líbil se vám článek? Zalinkujte jej!
Tisknout


Adus s.r.o.

RSS feed
Mapa webu
Validátor
© 2024 Autokaleidoskop.cz Všechna práva vyhrazena.
Partneři: Auto ESA - váš spolehlivý autobazar