Autokaleidoskop

Není večer, aby nezkoušela moji trpělivost. Zatímco její sestřička klidně spí, Eli musí nutně čůrat, pak mi dát ještě jednu – teď už opravdu poslední – pusu na dobrou noc, musí se napít, musíme natřepat polštář a peřinku a už je tady veliké finále. V pokojíku se bojí, a když ji nechám spát u sebe, prý okamžitě usne. Je to zkouška nervů nás obou a přiznám se, že zatím vede ona. Ach jo. Proč je jedno dítě úžasné, věci má vzorně srovnané do komínků, úkoly dělá s lehkostí a perfektně a když si lehne – do vlastní postýlky – okamžitě usne a druhé dítě je přesný opak?

V chytrých knihách jsem se dočetla, že dvojče, které se narodí jako první “Áčko“ bývá silnější, průbojnější, dominantnější, prostě vůdčí typ. Zatímco „Béčko“ bývá slabší, závislejší, přizpůsobivější. Tak to u nás rozhodně sedí. Na druhou stranu, ale musím také uznat, že je obrovský rozdíl starat se o malé dítě ve dvaceti a v pětačtyřiceti. Když přijdete z flámu ve dvaceti, ráno se oklepete a jedete dál. Když přijdete z večírku v pětačtyřiceti, sbíráte se z toho tři dny. A malé dítě, to je permanentní flám.

S potěšením, ale musím konstatovat, že podle statistik vyplývá, že matky dvojčat žijí déle než ostatní matky. A přitom by člověk čekal, že ta dvojí práce jim nějaké ty roky ubere. Opak je však pravdou. Maminky dvojčat jsou zkrátka silné ženy.

Přeji všem maminkám dvojčat/trojčat, čtyřčat…/hlavně pevné nervy při výchově svých dětí a věřte, že nás naše děti budou potřebovat ještě hodně dlouho, proto se nenechme zničit hned na začátku!


mav 29.1.2017