Autokaleidoskop

Jméno di dala podle herečky Marilyn Miller a příjmení podle dívčího jména své matky Gladys Monroe. Natočila a dokončila 29 filmů, ten třicátý s názvem Něco musí ustoupit, zůstal nedodělaným torzem. Jejím nejslavnějším filmem je Někdo to rád Horké (1959) po boku Tonyho Curtise a Jacka Lemmona. Za roli sladké a naivní zpěvačky Sugar dostala Zlatý globus pro Nejlepší herečku roku.

Už tehdy byla známá svými výstřednostmi a nespolehlivostí. Závislost na lécích, zdravotní trable a náladovost byly důvodem jejích častých pozdních příchodů a někdy na natáčení nedorazila vůbec. Při učení textů jí, ale limitovala ještě jedna věc, kterou tajila. Dyslexie - špatně četla. Téměř nikdo nevěděl ani o jejím dalším zdravotním problému - endometrióze. Kvůli tomuto gynekologickému onemocnění nebyla schopná donosit dítě a několikrát potratila.

Vdaná byla celkem třikrát. Poprvé se provdala v šestnácti letech za 21letého mladíka Jamese Doghertyho a to proto, aby se dostala ze sirotčince. Jejím druhým manželem byl nejslavnější baseballový hráč své doby Joe DiMaggio a poslední svatbu měla s dramatikem Arthurem Millerem. Do sbírky „svých“ mužů přidala třeba i Franka Sinatru a hlavně Johna Fitzgeralda Kennedyho. Když mu v květnu 1962 zazpívala na oslavě narozenin před tisíci lidmi Happy Birthday v šatech s nahými zády, prezident románek ukončil. Tři měsíce před její smrtí.

Marilyn zemřela v pouhých 36 letech předávkována barbituráty (5.srpna 1962). Otázkou je, zda omylem, či úmyslně. Koroner do pitevní zprávy napsal, že se jednalo pravděpodobně o sebevraždu. Konspiračních teorií se pak vyrojila spousta.
Smuteční obřad obstaral její druhý manžel Joe DiMaggio. Celou noc před pohřbem, na který nepozval jedinou celebritu, proplakal v kapli u rakve. Dalších dvacet let pak dvoumetrový baseballista nechával na hrob posílat třikrát týdně rudé růže a sám se již nikdy neoženil.

A proč vám to vyprávím? Miluju film Někdo to rád horké. Viděla jsem životopisný film o M.M. a také jsem zjistila, že zbožňovala parfém Chanell No.5 a já jsem už kdysi zatoužila, vyzkoušet tuto vůni. Před cca 15 lety, když má kamarádka letěla s manželem do Paříže a ptala se, co mi má přivézt, chtěla jsem tento parfém. Tak se i stalo. Jenže…Všude jsem četla, jak je to úžasná vůně. Není ale pro každého a teď už vím, že k tomuto parfému se musí dospět. Moje první reakce: mýdlo, zatuchlý šatník a kdo ví, co ještě. Aldehydy na počátku jsou opravdu síla. Parfém jsem velice rychle „poslala do světa“.

Nedávno se mi do ruky dostal vzoreček této vůně. Ráno jsem spěchala a při odchodu jsem nepoužila svůj parfém. Po cestě k autu, lovím klíče z kabelky a do ruky mi padl, již zmiňovaný vzoreček No.5. Nejprve byla opět almara, zatuchlina, kafr a pak se to stalo….Vůně se začala ubírat kamsi jinam. Ucítila jsem růžové pot-pouri zakápnuté vanilkou a kolem mě se vznášela luxusní ženská vůně. Tak trošku pudrová, trošku jako dětský olejíček. Konečně jsem pochopila, co všichni obdivovatelé na tomhle parfému mají a proč M.M. vyrazila dech novinářům prohlášením, že spí oděná jen do téhle vůně.
Poučení: nevyplácí se zatracovat vůni, někdy je lepší vyzkoušet ji podruhé. A také, že klasika a léty prověřená kvalita se nemá podceňovat, protože pak člověku mohou proklouznout mezi prsty opravdové skvosty……a pohádky je konec!



mavi 8.7.2017