Autokaleidoskop

Pokud ale vlastníte třeba Rolls Royce nebo Bugatti, potom máte vyhráno a jste na správné adrese. O technice těchto automobilů ví snad úplně všechno. Něco vyčetl, k něčemu se dopracoval vlastní pílí a zkušenostmi. Jeden nejmenovaný majitel Silver Ghostu dlouho nemohl přijít nato, proč mu motor nefunguje tak, jak má. Až mu Jirka Rambousek, tuším při Veteran Štangl rallye, zkrátil perko z karburátoru a k překvapení majitele zbytek zahodil do křoví. Od té doby šlapal jako hodinky.

Cesta k vědomostem byla ovšem dlouhá, a jak se říká, nic není zadarmo. Asi ve třinácti letech, někdy začátkem sedmdesátých let, se poznal s Mirkem Kratochvílem, který tehdy jezdil za svojí láskou do vedlejšího domu. Jednoho dne přijel s Marmonem z roku 1928 a Jirka na něm mohl oči nechat. Pořád se kolem auta motal a okukoval, až mu jeho majitel řekl – tak se přijeď za mnou podívat do Jiřic. Hned v sobotu tajně osedlal „kozí dech“ a mazal přes pole ke Kratochvílovi.

Tam se v tu dobu právě renovoval Darracq z roku 1904 a Jirka byl mezi nádhernými veterány jako v Jiříkově vidění. Podával šroubováky, kleště, hledal šroubky a matičky, čistil, prostě pomáhal všude, kde bylo třeba, jako správný učedník. Práce na starých autech ho zaujala natolik, že pak v dílně trávil každou sobotu. Tím se vlastně dostal ke starým autům a už u nich zůstal.

Vlastně k nim neměl daleko, dědeček vlastnil autodílnu a otec byl zkušebním technikem v Avii. Vyučil se automechanikem a náhoda tomu chtěla, že se počátkem osmdesátých let dostal do škodovky do oddělení, které neslo název Vývoj sportovních a závodních modifikací, do kterého patřila také renovátorská dílna.

Cesta do Mladé Boleslavi vedla vlastně přes řemenový motocykl Laurin Klement, který koupil za sedm set korun rozebraný na prvosoučástky. Neváhal a vyrazil na výzvědy do škodovky.
Tam potkal technika Antonína Mocka, který se ho jednoho dne zeptal, jestli by nechtěl u nich pracovat. Rozmýšlel se asi hodinu. Hledali totiž někoho do Česany k mistru Folprechtovi. Tady pracoval s lidmi jako byli Milan Žid, Oldřich Horsák, Leoš Hnatevič, Oldřich Brunclík, Miroslav Fousek a Jaroslav Bobek. Lidé, kteří vyšlapali za tvrdých podmínek cestičku k současným úspěchům značky Škoda.

Ve dvaadvaceti letech si myslel, kolik už toho ví, ale zjistil, že opak je pravdou. Pány mistry pozoroval při práci se zatajeným dechem. Tady také vznikla přezdívka Hoboj, kterou má na svědomí Jarda Bobek. „Ke každé oslavě patřil guláš a hudba, a protože jsem hrál na klarinet, tak jednou Bobek povídá – Ty vypadáš jako ten hoboj a už mě to zůstalo,“ říká dnes s úsměvem Jirka Rambousek.

Tam se naučil i pořádku, právě od mistra Bobka, který měl nářadí na ponku hezky čisté a vyrovnané. Třeba desítka klíč nemohl být nikdy vedle čtrnáctky. „Já měl ponk vedle něj, tak mě náležitě vyškolil. Nebo třeba obyčejný hadr, ten mám pořád v kapse, abych mohl klíč hned utřít, než ho položím. To nemá vliv na kvalitu práce, ale patří to k řemeslu. Na tuhle práci nemůžu nikdy zapomenout, v lepší jsem nikdy nebyl. Miloval jsem ji. Jednali se mnou jako rovný s rovným“, vzpomíná Jiří Rambousek.

Když oddělení „rozprášili“ tak mu věnovali i jejich soukromý archiv. V něm jsou složky ke každému závodu, v němž „fabrika“ startovala. „Mám třeba itinerář a rozpis od Jardy Bobka, když ještě jel s Vidnerem v roce 1962 s Octavií slavné Rallye Monte Carlo. A spoustu dalších zajímavých dokumentů.“ Dnes mají neskutečnou cenu, stejně jako další archiv, ke kterému se dostal spíše náhodou a díky nezájmu tehdejšího vedení škodovky.

„Jednou přišel dopis od nějakého dědy, že nabízí plno dokumentů firmy Laurin Klement. Vedení nabídku smetlo ze stolu se slovy – nic se kupovat nebude. Mě to nedalo, rozjel se za ním, dal mu pětistovku, aby to babka neviděla a poklad písemností včetně první prodejní a obchodní knihy Laurin Klement byl můj. Tu nemají dneska ani ve firemním archivu. Nechybějí ani zápisy z porad před závody, kdo s čím pojede a jaké převody se třeba použijí na Semmeringu 1907,“ říká hrdý majitel vzácných písemností.

Rukama mu prošly stovky automobilů, jen Kratochvílovi pomáhal na deseti. Ale nejsložitější byl určitě osmiválcový motor Duesenberg pana Štangla, má hodně složité rozvody, a věci, které na sebe navazují. Už tehdy měl například mechanický počítač, jenž po určitých mílích rozsvěcoval kontrolky. „Jen si na něj sáhnout ve vás zanechá silný dojem. Skládání takového motoru je přímo lahůdka. Na to se nezapomíná. Bugatti mě učarovala technikou, to je umělecké dílo. Rolls Royce je naproti tomu archaickou záležitostí, relativně složitý. Vyznačuje se tím, že kolem motoru vedou desítky metrů táhel.“

Pokračování zítra


J.Lasík 29.4.2017