Autokaleidoskop

V únoru by oslavil 70. narozeniny a také 50 let od prvního závodu. Bohužel si už nepřiťukneme. Neuvěřitelná nešťastná náhoda začídila všechno jinak a mě už zbydou jen vzpomínky a fotografie na úžasného a obětavého člověka, kamaráda, který pomohl vždy každému. Bohužel jemu nikdo pomoci nemohl...

Příznivci automobilových rallye dobře znají jméno Karel Trojan, který řadu let patří k naší absolutní jezdecké špičce, byť se rally zúčastňuje sporadicky. Ovšem už jen pamětníci si vzpomínají na jeho otce Karla Trojana.


Do kontaktu s rallye přišel totiž v roce 1968 v roli spolujezdce Dr.Karla Jílka, poté jezdil s jeho manželkou Alenou, rozenou Egemovou a v roce 1969 vzal volant poprvé do svých rukou. Od té doby mu zůstal až do roku 1996.

S Karlem Trojanem se známe už neuvěřitelných 45 let, poprvé jsme se setkali na autokrose v Motole v roce 1972, podruhé ve Zbečně při závodě do vrchu, potřetí na Rallye Vltava 73 v roce 1973, a pak o rok později při stejné soutěži. Po 1300 kilometrech, třech dnech a dvou nocích seděl unavený na schodech ředitelství soutěže a přemýšlel, jak se dostane domů, neboť v závěru rallye přišel jeho Wartburg o přední okno.

Karel Trojan byl ve své době, to znamená v 70. letech uznávaným specialistou na vozy s předním pohonem, začínal s Trabantem a pokračoval mnoho let s nerozlučným Wartburgem. S těmito vozy získal také deset titulů mistra republiky a uznávali jej i tovární jezdci značky Wartburg, s nimiž jako jediný dokázal v jejich domácím prostředí, které měli vždy pečlivě natrénované nazpaměť, držet krok a porážet je.

S Trabantem i Wartburgem jezdil nejen rallye, ale také závody do vrchu. Přes týden s ním jezdil do práce, pak prohodil motor, ráno naložil do auta sadu pneumatik, vyrazil na závod, odjel závod, všechno zase naložil a po ose se vrátil domů – buď s pohárem a věncem, nebo občas také s hromadou šrotu. Vyzkoušel si také autokros, pamatuji si jej na trati za motolskou vozovnou, tam kde je dnes golfové hřiště. V roce 1972 zde startoval hned s dvěma buginami. Na horké sedadlo usedal zpočátku Olda Gotfried, kterého pak vystřídal Pavel Šlemín, s nímž vytvořil na dlouhá léta nerozlučnou dvojici.

Když Wartburg dosloužil, jezdil rok s Lada, poté se Škodou 120 a 130, a kariéru ukončil se Škodou Favorit, někdy v roce 1996, kdy začal předávat zkušenosti synovi Kájovi a později také dceři Kateřině. Právě s ní a panem Zdeňkem Křivohlavým byl v posledních letech vídán při závodech historických formulí.Nevynechal ani jeden závod.

Vůni benzinu a spáleného oleje měli u Trojanů vždy v krvi. V 70. a 80.letech jsme při rallye vídali ve voze Trabant také jeho bratra Zdeňka, rovněž mistra republiky. Občas jej můžeme potkat i nyní, ovšem jako profesionálního kameramana.

V životě jsem poznal jen málo takových lidé, jako je právě Karel Trojan., Skromný, někdy málomluvný, ale nesmírně obětavý, který dokáže každému vždy pomoci, prostě opravdový kamarád. Vzpomínám si na 1. leden 2000, kdy jsem večer u Písku prorazil o díru v silnici dvě pravé pneumatiky. Tehdejší asistenční služba firmy Ford neměla sebemenší snahu problém řešit, a tak jsem zavolal Trojanovi. Vzal vlek, ještě před tím na půdě našel nějaké kolo, co kdyby náhodou. A světe div se, ač mělo Mondeo atypickou rozteč, a nebylo možné použít ani kolo třeba z Escorta, tak to rezavé kolo plné pavouků nasadit šlo a já pomalu, zezadu jištěn Trojanem zamířil do Prahy. Za pomoc si nezval ani korunu

Dnes už závody Karla Trojana seniora tolik „nebraly“, ale láska ke zvířatům a koním zvláště, jej držela stále. V tomhle směru se potatila i dcera Katka. Není divu, jeho otec byl uznávaným zvěrolékařem a odborníkem na koně zvané welshský pony. V této souvislosti si vždy vzpomenu na slova Václava Zapadlíka, který jednou řekl – kdo má rád zvířata, má rád i lidi. V případě Karla Trojana to platí dvojnásob.

Novinář Karel Hrubec o něm kdysi napsal – vypadá mladistvě jako provinilý kluk. Řekl bych, že to platí dodnes. Nikdy nezkazil žádnou legraci a vtípky a žertíky vymýšlí dodnes. Jednou si takhle koupili s Pavlem Šlemínem v Sušici ryby a u Vltavy je čistili. Přijel soutěžák Václav Polívka, který se hned živě zajímal, kde je vzali. „Tady jsem hodil udičku a hned jsme je měli“, odpověděl bleskově Trojan a odjel. Když se večer sešli, sršel Polívka na Trojana hroby, blesky. Nejenže nic nechytil, ale ještě platil pokutu za pytláctví.

Takový byl Karel Trojan, ryzí amatér a velká postava našeho automobilového sportu. Opustil nás v místě, které miloval a mezi těmi, které miloval. Karle nikdy na Tebe nezapomenu...

Jindřich Lasík, 12.11.2017