Autokaleidoskop

Stříbrné šípy let minulých ani těch současných, se na závodní tratě nedopravovaly vlastní silou, ale speciálními přepravníky. Ty současné však neslouží jen k jejich dopravě, ale také jako důmyslné obývací prostory. Ve 30. až 50. letech závodníci rozhodně neměli tolik komfortu. Setkání s moderním přepravníkem z roku 2009 by bylo něco jako návštěva jiné planety.
Přestože všechna tři nákladní vozidla vypadají rozdílně a byla vyrobena v jiné době, mají jedno společné, všechna přepravovala Stříbrné šípy Mercedes-Benz. Rodinné setkání tří generací potvrzuje skutečnost, že děti bývají větší než rodiče, jak dokládá třeba Actros s návěsem o délce 16,5 m. Jeho předchůdci vypadají jako autíčka na hraní.


1934 – Lo 2750
Na začátku 20. let odhalil MB výhody nízkého rámu, který dovoloval pasažérům jednoduše nastoupit či vystoupit a umožňoval jednoduchou manipulaci s převáženým nákladem. Automobilka s úspěchem využila konstrukci rámu při stavbě nákladních vozidel určených pro transport závodních automobilů.
Vozidlo má klenuté blatníky, hranatou kabinu a blyštivou, chromovanou, mřížku chladiče s hvězdou umístěnou na jejím vrcholu. Modelové číslo 2750 znamená užitečnou hmotnost. V době svého vzniku bylo známo jako 2,75 tunové vozidlo.
Nákladní vozidla začala převážet závodní speciály v roce 1934, v době, kdy vzniklo pojmenování Stříbrné šípy. Na dřevěných bočnicích Lo 2750 byla pro jednoduché rozpoznání namalováno Mercedes-Benz Rennabteilung.
Dobová brožura zdůrazňovala, že vozidlo je speciálně vybaveno. Mj. byla palubní deska osazena vypínači přídavných lampiček, elektrickými ukazateli změny směru jízdy, rychloměrem, tachometrem, indikátorem množství oleje, palivoměrem, předehřevem, spínací skříňkou a vyhrazeným místem pro ruční lampičku.
Tento transportér vozil celou řadu vítězných speciálů. V červnu 1934 závodní vůz W 25 s přeplňovaným motorem vyhrál mezinárodní závody Eiffel na Nürburgringu a odstartoval sérii úspěchů, která přetrvala do roku 1939. Přepravníky vozidel po vyhraném závodě sloužily jako výstavní vozy, které hrdě vezly vítězné speciály na valníkových nástavbách zaplněnými ulicemi.
Představené vozidlo vychází v modelové řady roku 1936. Náročná rekonstrukce vyšla z původního vozu sloužícího městu Mnichov jako vodní kropička. S velkou pečlivostí byl automobil přestavěn do podoby odpovídající historické předloze. Hvězda na mřížce chladiče mu září dnes stejně silně jako v dobách historických vítězství Rudolfa Caraccioly, Manfreda von Brauchitsche, Hermanna Langa a Luigiho Fagioliho.


1955 – Modrý pták
Druhý nákladní vůz z naší skupinky postrádá typové označení, na druhou stranu ho však ani nepotřebuje. Je znám pod názvem „Modrý zázrak“. Modrý vnější lak, předsazená kabina a úhledné křivky ukazují, že jde prakticky o sportovní vůz, převlečený za přepravník závodních speciálů.
Na přání sportovního managera Alfreda Neubauera vyvinulo oddělení prototypů MB rychlý přepravník na základě požadavků, které říkaly, že vůz by měl být rychlý a schopen přepravy závodních a sportovních vozů. Vniklo vozidlo, které fascinuje mnohé, ještě i dnes.
Základem podvozku je prodloužený trubkový rám luxusního kupé MB 300 S. Výkonný motor, již tehdy osazený přímým vstřikem benzínu, byl převzat ze sportovního modelu 300 SL, zatímco jednotlivé díly karosérie, jako dveře, blatníky a některé součásti interiéru, pocházejí ze sedanu MB 180. S extravagantními tvary, délkou 6,74 metru a šířkou dva metry, bylo na svoji dobu ďábelsky rychlé.
Poté co Mercedes odstoupil na konci roku 1955 od automobilových závodů, Modrý zázrak sloužil jako výstavní vůz v USA. Následovalo deset let v oddělení testování vozidel, aby jej nakonec Rudolf Uhlenhaut, muž který vedl závodní oddělení Mercedesu v době aktivní služby tohoto transportéru a později zastával funkci v představenstvu společnosti, nechal jako jediný vůz svého druhu v roce 1967 zvrakovat.
O několik desítek let později, MB vůz na základě fotografií znovu postavil. S replikou se probudily vzpomínky na legendy jakými byli jezdci Juan Manuel Fangio, Stirling Moss, Karl Kling a Hans Hermann a vozidla, která transportér hýčkal na svých zádech. Vítězné speciály Mercedes-Benz W 196 Grand Prix a sportovní 300 SLR zvítězily v roce 1955 v mistrovství světa F1 i ve světovém mistrovství sportovních vozů a ME cestovních automobilů.


]b]2009 – Actros[/b]

Současný Actros slouží jako přepravník závodních speciálu F 1 a DTM, a stejně jako kdysi transportuje vítězné vozy V následující sezoně budou Actrosy poskytovat služby také novému tovární týmu Mercedes Grand Prix. Silniční soupravy s tahači Actros převážejí, od jednoho závodního okruhu k druhému, po celé Evropě, speciály AMG Mercedes třídy C německého šampionátu cestovních vozidel (DTM), závodníků jako jsou Di Resta, R.Schumacher, Spengler a Paffet.
Dnes stačí řidiči transportní soupravy udělat pět kroků, aby se vyhoupl do kabiny typu Megaspace, kde sedí vysoko nad úrovní silnice. Řidičův prostor vyplňuje sada spínačů, ovladačů a displejů. K dispozici je mj.palubní lednička, klimatizace a nezávislé topení, nebo kvalitní lůžko s komfortním roštem.
Actros je již v základu vybaven mj. systémem elektronické stability jízdy, systémem kontroly převržení nebo kontroly jízdního pruhu, či elektronickým systémem kontroly přiblížení, který přichází na trh společně s brzdovým asistentem. Žádný z dnešních závodních vozů tak sofistikovaný systém nemá.
Z pohledu let 1934 až 1955 jsou elektronické asistenční systémy čirou fikcí. V horní části návěsu je místo pro dva závodní speciály za sebou. Jejich nakládka a vykládka je realizována pomocí zadního hydraulického čela. Spodní část návěsu je určena k uložení nářadí, část je umístěna v pojízdných kontejnerech tak, aby mohla být jednoduše odvezena na své místo určení v depu závodních strojů. Boční stěny návěsu mohou být spuštěny a další materiál uložen v jednoduše z vnějšku dostupných místech.


JL, 2.12.2009