Autokaleidoskop

Pohoří Brenta Dolomity není jen domovem hnědých medvědů „Bruno“, ale na pár dní i majitelů historických automobilů. Letos se jich sem sjela stovka, z nichž zhruba třetina s automobily vyrobenými do roku 1945. Centrem pětidenní akce se stalo středisko Andalo, odkud každý den vyráželi účastníci na náročné etapy po okolí. Vzhledem k tomu, že jsme s nimi absolvovali dvě etapy, shodou okolností nejdelší, tak musíme prohlásit, že až dosud jsme neviděli veteránskou soutěž v krásnějším prostředí. Prostředí Jižních Tyrol jsme až dosud znali pouze z dálnice Brenner – Modena, a to ještě vždy většinou hodně brzy ráno nebo pozdě večer. Tušili jsme, že se Trentino Classic pojede v nádherné přírodě, ale krajina nakonec předčila naše očekávání. Tratě vedly většinou po úzkých klikatých silničkách nahoru dolů, kolem jezer, vinicemi, ohromnými jablečnými sady, kolem starobylých hradů, zavítala dokonce do světoznámého lyžařského střediska Madonna di Campiglio. Kdo měl odvahu, ten si mohl na závěr vyzkoušet i trať proslulého závodu do vrchu Trento – Bondone.
Nejde o klasickou jízdu pravidelnosti, ale mottem Trentina Classic je „vandrování v Dolomitech“.
Každý den je třeba projet několik kontrolních bodů, na nich získat razítko a splnit soutěžní úkol. Tedy žádné dodržovaní předepsaných jízdních průměrů. Každý si může jet jak chce. Ovšem, jestli si někdo myslí, že jde o výlet, tak je na omylu. Celková délka kilometrů činila přes šest stovek, a to většinou v horách, přes několik průsmyků, z nichž nejvyšší Passo Campo měl takřka 1700 metrů nad mořem. Jenže když vyjede nahoru, tak se také musíte dostat dolů, takže brzdy dostávaly pořádně zabrat, nejvíce snad na sjezdu z Passo di Mendola. Při jedné z etap jsme jeli asi třicet kilometrů za vozem Bentley Speed Six s 5,7 litrovým osmiválcem o výkonu 200 k. Musíme, říct, že uřídit takové osmdesát let staré monstrum není vůbec jednoduché, stejně jako jej předjet. Před řidičským uměním Sebastiana Schmida jsme museli jen smeknout. Jeho rychlost se na úzkých silničkách, v nichž zatáčka střídá zatáčku, stále pohybovala mezi šedesáti až osmdesáti kilometry v hodině.
Nejstarším automobilem byl Ford T z roku 1911, jenž absolvoval takřka celou trať, jen v nejnáročnějších úsecích byl tažen doprovodným automobilem. Jen o tři roky mladší byl Buick B24 o výkonu 22 k. Opravdu heroický výkon předvedla posádka malého sportovního automobilu Austin Seven Sport o objemu pouhých 802 cm³. Jinak startovní pole bylo velice pestré, převažovaly sice Mercedesy nejrůznějších typů, ale nechyběl ani značky Bugatti, Alvis, Rolls Royce, Jaguar, Packard, Horch, Ferrari, Wanderer, Ford A. nebo i takové rarity jako Iso Grifo 6 Litre (1970), Lamborghini Espada GT (1975) nebo Auto Union DKW Monza (1957), či Ferrari 330 GTS Cabrio (1967), Bitter CD (1973) a podobně.
K vozům se ještě vrátíme, ale na závěr bychom chtěli říct, ze Trentino Classic si užijí nejen řidiči, ale také jejich spolujezdci, kteří nemusejí sledovat žádný itinerář, ale kochat se krajinou. Trať je vyznačena v jednoduché mapě, a na každé důležité křižovatce další směr udávají symboly (kolečko – doprava, trojúhelník – rovně, čtverec – doleva).

Jindřich Lasík, 31.8.2009