Autokaleidoskop

Rally Sanremo Storico se letos jela jako předposlední soutěž evropského šampionátu historických vozidel (EHRC) a provázelo ji příjemné počasí babího léta. „A to u moře na italské Riviéře znamená občas i teploty kolem třicítky. Ty jsme si užili především v servisní zóně, na rychlostních zkouškách v horách s nadmořskou výškou přes tisíc metrů bylo přece jen maličko chladněji. Ale na vložkách byly snad tisíce zatáček, takže i tam jsme se notně zapotili,“ popisuje své zážitky středočeský pilot.

Soutěž nezačali vůbec špatně, za svými největšími konkurenty Jensenem a Pasuttim zaostalo duo BMW 2002ti na první rychlostní zkoušce o pouhých pět sekund. Také další dvě RZ první sekce se odehrály podle podobných not, domácího favorita v silném třílitrovém Porsche stále o několik vteřin porážel norský jezdec s Fordem, Češi se v rámci kategorie 2 drželi za oběma zkušenějšími jezdci s malým odstupem třetí a s velkým náskokem před dalšími soupeři.

Rozhodující pro průběh soutěže se ukázala být rychlostní zkouška číslo 4. Na ní italský jezdec v honbě za norským multišampiónem poškodil podvozek a píchnul kolo. Pokračoval dál, ale už s víc jak pětiminutovým mankem, což rozdalo karty pro zbytek podniku. Budil s Vejvodou se posunuli na druhou příčku, když se před nimi v kategorii drželi jen Jensen s Pedersenem, kteří startovali na kultovní italské soutěži už popatnácté. „Když jsme zpožděného Pasuttiho předjeli přímo na rychlostní zkoušce, bylo nám jasné, že karty jsou přemíchány trochu jinak, než byly původně rozdány,“ říká Budil a navazuje: „Snadno jsme si spočítali, že při našem tempu by nás Italové už neměli dostihnout. Byli jsme ale teprve ve třetině extrémně náročné soutěže, takže hlavním úkolem bylo neudělat chybu a také spoléhat na výdrž naší techniky.“

Středočeši dál zajížděli velmi solidní časy, které je řadily mezi soupeře s modernější a silnější technikou, do druhé etapy tak startovali mezi vozy Renault 5 Turbo a Porsche 911 jako jedenáctí mezi bodujícími účastníky evropského šampionátu. Dobře si vedli i ve srovnání s početným hejnem domácích dravců, i při zařazení do italského mistrovství by Budil s Vejvodou jeli na medailových postech. V neděli je ale čekal ještě delší a náročnější den, než byla sobota.

Neděle čítala téměř osmdesát kilometrů rychlostních zkoušek, které byly ještě techničtější než sobotní, respekt budil zejména závěrečný sedmadvacetikilometrový test. Česká dvojice měla jasno, taktika byla shodná jako v sobotu. „Už úvodní rychlostní zkouška byla ale extrémně náročná, jelo se ze zatáčky do zatáčky, je to vidět i na rychlostních průměrech, které se oproti první etapě snížily o deset kilometrů za hodinu. Ve druhé etapě jsme se s průměrem nikde nedostali přes 80 km/h,“ říká spolujezdec Petr Vejvoda: „Pořád se také jelo střídavě do kopce a z kopce, nám samozřejmě více vyhovovala ta druhá varianta, při které jsme mohli lépe mazat výkonový handicap našeho vozu vůči soupeřům. Nejlépe je to poznat na výsledcích RZ 7-9, které se pak v odpolední sekci sloučily a vytvořily zmíněnou dlouhatánskou finálovou rychlostní zkoušku. Nicméně když se jela každá její třetina zvlášť, nejprve se stoupalo do kopce a my tu byli v součtu všech vozů až třiatřicátí. To byla RZ 7. Devátý test pak naopak představoval závěrečné klesání skoro k moři a na něm jsme se dostali v rámci celé soutěže ve výsledcích úplně nejvýš, čtrnáctým časem absolutně jsme udolali třeba i Maďara Meklera s přízračnou Lancií Rally 037, slavný Lucky na Lancii Delta Integrale tu byl od nás rychlejší jen o necelé čtyři sekundy…“

V závěru soutěže už se ale Budil s Vejvodou rozhodli trochu zkrotit. Při pohledu do výsledků bylo zřejmé, že zásadní posun v pořadí už není reálný, i tak se jim též na závěrečných dvou rychlostních zkouškách povedlo zajet kvalitní časy. „Musím ale přiznat, že na té poslední už jsme do cíle opravdu těšili, bylo to celé velmi náročné dobrodružství,“ zamýšlí se Stanislav Budil a vysvětluje: „Byli jsme oba i trochu limitováni nachlazenímNa závěrečném testu jsem už tak trochu počítal každou vesničku a každou zatáčku, kterých bylo neskutečně – oněch 27 kilometrů jsme jeli víc jak 21 minut, a to v závodním tempu. Ale zvládli jsme to a cílová rampa byla velkým zážitkem.


Ale ještě to neměl být konec. Totiž když už jsme si vydechli a těšili se na večeři, předali nám komisaři dokument o přizvání na závěrečnou technickou prohlídku. Na ní naše BMW samozřejmě žádné potíže nemělo. A co bude dál? Porazili jsme našeho největšího soupeře Pasuttiho na jeho domácí půdě, to se samozřejmě počítá. Po zralé úvaze jsme se ale rozhodli, že závěrečný podnik EHRC vynecháme. V Řecku by nás čekala asi další velká porce zážitků a nových zkušeností, vždyť na šotolině jsme nikdy nezávodili. Náš rozpočet je ale hodně napjatý a i časové možnosti členů týmu už jsou letos hodně vyčerpány, smíříme se tedy s tím, že nás Italové v konečném pořadí přeskočí a my nejspíš skončíme třetí. Poblahopřejeme jim, stejně jako Valteru Christianu Jensenovi a jeho spolujezdci Eriku Pedersenovi, kteří si zajistili mistrovský titul. Bylo nám ctí s nimi bojovat a vážíme si toho, že jsme je na několika českých a maďarských rychlostních zkouškách dokázali porazit. A uvidíme, co bude dál – třeba se s nimi v budoucnu utkáme někdy znovu!“


K.Špaček 15.10.2023