Autokaleidoskop

Zimní Planai Classic nebyla vaše první soutěž pravidelnosti?
Od konce 80.let a začátku 90. let se zúčastňuji soutěží pravidelnosti v rakouském Gröbmingu, kam jezdím minimálně jednou do roka buď na Ennstal Classic nebo Planai. Jinak v Rakousku startuji třeba ještě v Rallye 1000 Minut v Kremsu nebo Alpenfahrt v Bad Kleinkirchheimu.

Není to kruté pro závodníka, jezdit soutěže pravidelnosti?
Není, spíš obtížné. Jízda pravidelnosti je úplně jiný druh sportu. Člověk musí udržovat přesný odstup od krajnice, protože naše měřicí přístroje udávají vzdálenost změřenou pořadatelem trochu jinak. Za každou setinu sekundy, kterou se odchýlíme od předepsaného času, dostáváme trestný bod. Nesmíme si tedy zkracovat zatáčky, ale musíme se snažit dodržovat ideální stopu, o níž si myslíme, že stejnou zvolil pořadatel. A to je obtížné. Teď byl průměr 40 km/h – večer jsme jeli do prudkého kopce, kde jsem ani čtyřicítku nezvládl. Na příkrou trať byl můj Mini Cooper s malým sériovým motorem příliš slabý. Jeli jsme tedy naplno – tak rychle, jak to jen šlo. Naopak při jízdě na Planai, jsou na programu dvě jízdy, v nichž musíme zajet stejný čas, což je jednodušší. Ale my volíme trochu jinou strategii, abychom si užili také trochu legrace. Až před cíl jedeme naplno a teprve v závěru první jízdy zpomalíme, abychom měli prostor k taktizování ve druhé jízdě. Může se totiž stát, že se počasí rychle změní. Naší snahou je jet rychle i pravidelně. Cíle jsou tedy rozdílné, ale těžké.

Co je těžší?
Obtížnější je jet rychle. Dostáváte se do rizika, kdy vás může překvapit třeba náledí a podobně. Musíme jet tak, abychom nehavarovali, což je obtížné. Při Planai Classic nejedeme podle tachometru, ale otáčkoměru. Je přesnější než rychloměr, jen musíme vědět, jaké otáčky motoru odpovídají danému převodovému stupni a tudíž rychlosti.



Hodně jste pracoval při vývoji soutěžních automobilů, působíte také jako instruktor jízdy…
Mám hodně povolání. Jsem asi jediný na světě, kdo se podílel na vývoji pro různé národy. Pracoval jsem pro Japonce, potom – když to vezmeme od východu na západ – přicházejí Italové, Němci, Francouzi, Angličané a Švédové. Každý národ má jinou představu a stejný problém řeší po svém. Za čtyřicet let jsem poznal různé metody a řešení problémů.


Předpokládáme, že s Japonci je spolupráce hodně obtížná.
Je to obtížné kvůli komunikaci, neboť v japonštině neexistuje slůvko – „ne“. Když řeknu návrh, pak nikdy nevím, jestli jej dobře pochopili. Na otázku „Rozuměli jste tomu?“ – vždy odpoví anglicky ano, ano. Já však netuším, zda věci opravdu rozuměli. Největším problémem bylo vždy porozumění.


Japonci mají své problémy jak ve formuli 1 tak v MS v rallye – myslíte, že to má něco společného?
Japonci vyráběli od 70. let Datsun 240 Z, který se stal po tříletém vývoji nejlepším soutěžním autem pro dlouhé vytrvalostní rallye. V 80. letech přišla Toyota, která byla na výši. Jenže měla německé inženýry a auto bylo postavené v Kolíně nad Rýnem. V polovině 90. let se objevilo Mitsubishi, kde působil jako šéfinženýr jeden přítel z Finska, jenž bydlí 30 kilometrů ode mě. Japonci sklízeli úspěchy jen, když měli k sobě zkušené Evropany. To nemá nic do činění s inteligencí, protože jde o komunikaci. Japonci chápou pouze důležité věci jinak, než my v Evropě. Zatímco hovoříme s přáteli, Japonec si všechno přečte v novinách. Jedná se vždy o komunikaci a také řešení technických problémů. Angličané požadovali například výhradně velice tvrdé podvozky. Mysleli si, že komfort a pohodlí nejsou tak důležité. Pokusil jsem se je přesvědčit a řekl: Jen kolo, které se pohybuje, může kopírovat silnici. Poskakující kolo nemůže ani brzdit, ani zrychlovat nebo řídit. Angličané to nechápali. Mini Cooper například tehdy choval hodně neklidně. Dnešní nový Mini je mnohem měkčí a pohodlnější.


Potom existují ještě elektronické systémy podporující vlastní jízdu.
Tyto systémy zjednodušují práci inženýrům, neboť mechanický podvozek, jako takový, nemusí být perfektní. Mechanické chyby lze zlepšovat elektronickým programem. Každý systém je jiný. Některý je dobrý, jiný špatný.



Jak se na elektronické systémy z pohledu řidiče?
Musím říct, že téměř všechny systémy zdržují. Ve Finsku se říká – když v červenci položíme list papíru pod přední nápravu, nelze motor nastartovat – protože počítač si myslí, že je zima a hrozí nebezpečí – a nemůžeme jet ( dodává se smíchem). To je přirozeně jen vtip, ale často tomu tak je, hlavně v hlubokém sněhu, z něhož auta nevyjedou. Systémy totiž umožňují příliš malý prokluz kol, a v hlubokém sněhu potřebujeme ovšem určitý prokluz. Naproti tomu na ledě je prokluz nežádoucí.

(Pokračování zítra


ML, 5.3.2008