Autokaleidoskop

Za volantem tohoto vozu sedí Tazio Nuvolari z Mantovy přezdívaný Nivola. Vedle něj sedí Gian Battista Guidotti, hlavní testovací jezdec Alfy Romeo v továrně Portello.

Je to klíčový okamžik mýtického závodu Mille Miglia. Vedoucím jezdcem je předpokládaný vítěz Achille Varzi. Ve Veroně, několik kilometrů před jezerem, dostali Nuvolari a Guidotti neuvěřitelný nápad: vypnout světla. Jejich jedinou šancí na poražení soupeře bylo překvapit jej.

Blížilo se svítání. Za jezerem čekala jezdce klidná krajina, která vedla až k cílové čáře v Brescii. Právě tady zaslechl Varzi a jeho druhý jezdec Canavesi ozvěnu druhého motoru. Příliš pozdě. Než si uvědomili, co se děje, předjel je stejný vůz, v jakém seděli.
Nuvolari tehdy zvítězil s průměrnou rychlostí 100,45 km/h. Bylo to vůbec poprvé, kdy byla v tomto legendárním závodě překonána průměrná rychlost 100 km/h. Jednalo se o rekord, který zaplnil přední stránky novin po celé Evropě. O deset minut později dorazil omráčený Varzi. Třetí dojel do cíle Giuseppe Campari, čtvrtý Pietro Ghersi. Různé typy jezdců, kteří však měli jedno společné: všichni pilotovali stejný model, Alfu Romeo 6C 1750. A nebyly jediní. Během následující hodiny a půl dorazily do cíle další modely 6C, osm na prvních jedenácti místech.

Jednalo se o případ naprosté nadřazenosti, který se měl opakovat téhož roku ještě v závodech 24 hodin Spa v Belgii a Belfast Tourist Trophy. Model 6C 1750 byl zkrátka nejrychlejším vozem své éry.



Rodina 6C


V roce 1926 se Vittorio Jano ujal vedení plánování produktů Alfy Romeo a model 6C byl jeho prvním výtvorem. Jeho úkolem bylo navrhnout „brilantní, výkonný a lehký vůz“, který by vítězil v závodech, byl by hodný obdivu a dokázal by dobýt nové trhy.
Model 6C kombinoval strukturální jednoduchost, důmyslnou konstrukci, zkrátka vykazoval typické znaky výtvorů Vittoria Jana. Nabídl však ještě něco jiného, co se později stalo skutečnou specialitou Alfy Romeo: extrémně vysoký specifický výkon. Jano měl ohromující schopnost vykouzlit vysoký výkon z malých motorů, což bychom dnes mohli nazvat downsizingem: navrhoval motory s objemem kolem jednoho litru – pro malá vozidla – a dva nebo tři litry pro luxusní modely. Už v té době se Alfa Romeo mohla pochlubit nejlepší výkonovou hmotností a byla prostě nejrychlejší.



Technologická inovace

Tato inženýrská intuice vedla k záplavě modelů, které se staly legendami.
Některé prvky budoucí konstrukce motoru Alfy Romeo vyvinul již Merosi pro GP 1914, jeho nasazení však zablokovala 1. světová válka. Originální motor se však stal základem pro novou řadu motorů s dvěma vačkovými hřídeli, čtyřmi ventily na válec a dvojitým zapalováním. Model 6C 1900 GT (a později modely 6C 2300 a 6C 2500) přišly i s dalšími inovacemi: nezávislým zavěšením kol a novým šasi ze svařovaných (místo nýtovaných) částí pro zvýšení tuhosti. Ovladatelnost a jízdní vlastnosti modelů Alfa Romeo se staly klíčovými prvky DNA značky.



Model 6C 1750


Model 6C 1750 se představil v lednu 1929 na autosalonu v Římě a dokonale vyjadřoval filozofii 6C. Motor byl evolucí předchozího řadového šestiválce 1500 cm³. Vyroben byl v různých verzích – s jedním hřídelem a dvěma hřídeli s a bez objemového kompresoru. Výkonový rozsah činil 46 k u verze Turismo a až 102 k u verze Gran Sport „Fixed Head“. Druhá verze byla speciálním modelem, vyrobeným ve velmi malém počtu: hlava válců a kliková skříň byly odlité v jednom bloku s cílem odstranit těsnění, které představovalo riziko spolehlivosti (propálením), hmotnost činila pouze 840 kg a maximální rychlost dosahovala 170 km/h.

Motor ovšem nebyl jediným technickým prvkem, který učinil z modelu 6C 1750 vrchol motoristické inovace. Vůz využíval mechanický brzdový systém s velkými bubny ovládanými přes převodový mechanismus. Lisovaný ocelový rám byl dokonale vyvážený a mimořádně tuhý a pyšnil se zesílenými nápravami. Listové pružiny byly instalované mimo karoserii vozidla (místo pod bočními nosníky) a vůz měl nízké těžiště, což výrazně zlepšilo stabilitu v zatáčkách. Palivová nádrž byla přesunuta více dozadu, díky čemuž se zvýšilo zatížení zadní nápravy a zlepšilo rozložení hmotnosti mezi nápravami. V souladu s filozofií značky byla všechna inovativní řešení aplikovaná na závodní i silniční vozy.

Čím více závodů tento model vyhrával, tím více rostla jeho pověst. Od svého uvedení dosáhl model 6C 1750 pozoruhodných prodejních úspěchů. Mezi roky 1929 a 1933 vyjelo z Portella 2579 modelů pro italský trh i export: oblibě se těšil především ve Velké Británii a v Společenství národů. Vzhledem k tomu, že šlo o velmi prémiový produkt byly prodejní výsledky vynikající. V Itálii stál mezi 40 000 až 60 000 lir, což odpovídalo zhruba sedmileté průměrné mzdě.



Éra posilování

Model 6C byl extrémně rychlý a také úžasně krásný stroj. Za svůj úspěch vděčil řadě karosářů, kteří na jeho základech stvořili nádherná mistrovská díla. Tito mistři svého řemesla kombinovali sedlářské, klempířské, lakýrnické a čalounické řemeslo. Byli to umělci a stylisté, kteří v této éře zanechali nesmazatelnou stopu.

Až do 30. let minulého století bylo totiž běžné, že továrnu opouštěly holé rámy s motorem, převodovkou a zavěšením kol. Zákazník si koupil vůz a poté pověřil některého z karosářů, aby na něm vytvořil jedinečnou karoserii. První oddělení výroby karoserií v továrně v Portellu bylo spuštěno v roce 1933 a zpočátku existovalo vedle původního systému prodeje základu a dodatečné nástavby u jiné karosárny. Pokud jde o karosářství, model 6C 1750 nabízel vynikající možnosti. Tento mimořádný mechanický a strojírenský počin Alfy Romeo se stal základem nejelegantnějších karoserií, jaké kdy spatřili světlo světa. Alfu Romeo 6C 1750 oblékali nejslavnější návrháři a kupovali si ji nejznámější osobnosti té doby.


6C 1750 GS Touring „Flying Star“

Model „Flying Star“ byl vyroben tak, aby byl doslova neodolatelný jako jeho vlastník: Josette Pozzo, milionářka, modelka a společenská celebrita. Byl koncipovaný zvláště pro účast v soutěži elegance ve Villa d’Este v roce 1931 a postavila jej karosárna Touring Carla Felice Bianchi Anderloniho.



AR 30.10.2020