Posádka Hvězdy 1200 hvězdou Kokořínska
Zimní soutěže veteránů jsou u nás prakticky neznámé. První vlaštovkou bylo Severočeské Monte Karlo, které si však vloni mohlo o sněhu prakticky jen zdát. Naproti tomu při letošní jízdě spolehlivosti Kokořínsko Historic nebyla o pravé zimní podmínky nouze. O to víc pak vyniká výkon dvojice Aleš Egidy a Markéta Bukolská.
Při holandské Winter Trial jsme vždy obdivovali anglické nadšence s otevřenými vozy Bentley, Lagonda nebo Alvis. A najednou máme takové báječné muže a báječné slečny také u nás. Sice naštěstí nemrzlo, ale večerní mrznouzí mrholení rozhodně nebylo dvakrát přijemné, stejně jako sychravá páteční etapa. Namačkáni v úzkém kokpitu, bez jakékoliv ochrany před nepřízní počasí absolvovali čtyři stovky kilometrů Aleš Egidy a Markéta Bukolská, vlastně jen díky pochopení pana otce Jana Egidyho, který jim zapůjčil sportovní unikát Hvězda 1200 z roku 1957. Jediné, co je mohlo hřát bylo mládí. Ještě třeba dodat, že Aleš vůbec nepoužíval rukovice a vůz byl obutý pouze na letních gumách. Tomu se říká opravdové hrdinství. Zkuste si v zimě sedět mnoho hodin ve voze pod širou oblohou.
A protože se jedná o automobil se zajímavou historií, tak jsme požádali pana Jana Egidyho, aby nám trochu přiblížil jeho minulost.
Jan Egidy o historii vozu
„Miroslav Jurča pocházel z východního Slovenska, odkud se později přestěhoval do Zdiměřic u Prahy, kde jsem ho při pátrání po závodních strojích objevil v 70.letech minulého století. Způsobem svého života (hospodské bitky, honičky s policejní autoritou, pracovní absence a samorostlost) určitě neinponoval tehdejšímu režimu. Přesto dosáhl mnohých motoristických úspěchů. Jezdil Norton 350 a na zdi v jediné cimře, kterou obýval v areálu statku, visela fotka kde je na „bedně“ nad druhým – legendou F. Šťastným. Možná nějaký pouťák, ale porazil Františka a to se počítá.
Postavil několik závodních automobilů s nimiž také startoval. Nejznámnější a nejúspěšnější je Hvězda 750 s motorem BMW (podrobně v knize K.Řepa - Premiery nadšení). Hvězda 1200 vznikla počátkem padesátých let a jen Bůh ví jak to Jurča dokáza. K autu, které má podvozek nápadně podobný továrnímu škodováckému speciálu, mi prodal i prototypový celohliníkový motor vyrobený patrně Ing.Richtrem v ÚVMV Praha a ještě jeden tovární závodní motor Škoda s V-hlavou, vyrobenou jen v několika kusech. Převodovka i rozvodovka má odstupňování zcela odlišné od běžně prodávaných (tehdy) automobilů. V materiálové a technické tehdejší bídě vpravdě zázrak. S automobilem jel patrně jen jeden závod, mám pocit, že v Mostě, existuje o tom zmínka ve Světě motorů.
Celý areál zdiměřického statku Jurča zaplevelil vraky všech možných automobilů. Stála tam třeba Škoda 706 Barča a na ní obrovský ponton se kterým Jurča plánoval přeplout atlantik.
Taky tam byl Fiat 124 v závodní okruhové úpravě ale shnilý na prach. Jurča s ním jezdil bez „espézetek“, protože, jak říkal, ještě se nenarodil policajt, který by ho dojel a zastavil. Kde tento vůz v 70.letech vzal je další tajemství. Zemřel někdy kolem roku 1990 na žloutenku v nemocnici a pochován bez příbuzných, neznámo kde v erárním hrobě. Marně jsem se snažil hrob najít, abych mu tam mohl zapálit svíčku o Dušičkách. Při pátrání jsem se dozvěděl u sousedů, že neměl televizi a chodil se k nim občas dívat na přenosy z motoristického sportu – vždy v černých šatech a s kravatou – inu svátek.
Mnoho víc toho o tajemném Miroslavu Jurčovi nevím. Snad ještě to, že jsem před lety v Osnici u Prahy našel mzdovou účetní ze státního statku, ktreá s hrůzou mluvila o srážkách ze mzdy na pokuty a náhrady škod. Mně se Jurča jevil jako zdatný obchodník a věci co od něj mám, jsem tehdy zatraceně dobře zaplatil. Jsem ale rád a rád na něj vzpomínám,“ vypráví pan Jan Egidy, kterému patří dík za záchranu tohoto unikátu, dokládající technickou zručnost českých lidí.
JL, 25.2.2010
A protože se jedná o automobil se zajímavou historií, tak jsme požádali pana Jana Egidyho, aby nám trochu přiblížil jeho minulost.
Jan Egidy o historii vozu
„Miroslav Jurča pocházel z východního Slovenska, odkud se později přestěhoval do Zdiměřic u Prahy, kde jsem ho při pátrání po závodních strojích objevil v 70.letech minulého století. Způsobem svého života (hospodské bitky, honičky s policejní autoritou, pracovní absence a samorostlost) určitě neinponoval tehdejšímu režimu. Přesto dosáhl mnohých motoristických úspěchů. Jezdil Norton 350 a na zdi v jediné cimře, kterou obýval v areálu statku, visela fotka kde je na „bedně“ nad druhým – legendou F. Šťastným. Možná nějaký pouťák, ale porazil Františka a to se počítá.
Postavil několik závodních automobilů s nimiž také startoval. Nejznámnější a nejúspěšnější je Hvězda 750 s motorem BMW (podrobně v knize K.Řepa - Premiery nadšení). Hvězda 1200 vznikla počátkem padesátých let a jen Bůh ví jak to Jurča dokáza. K autu, které má podvozek nápadně podobný továrnímu škodováckému speciálu, mi prodal i prototypový celohliníkový motor vyrobený patrně Ing.Richtrem v ÚVMV Praha a ještě jeden tovární závodní motor Škoda s V-hlavou, vyrobenou jen v několika kusech. Převodovka i rozvodovka má odstupňování zcela odlišné od běžně prodávaných (tehdy) automobilů. V materiálové a technické tehdejší bídě vpravdě zázrak. S automobilem jel patrně jen jeden závod, mám pocit, že v Mostě, existuje o tom zmínka ve Světě motorů.
Celý areál zdiměřického statku Jurča zaplevelil vraky všech možných automobilů. Stála tam třeba Škoda 706 Barča a na ní obrovský ponton se kterým Jurča plánoval přeplout atlantik.
Taky tam byl Fiat 124 v závodní okruhové úpravě ale shnilý na prach. Jurča s ním jezdil bez „espézetek“, protože, jak říkal, ještě se nenarodil policajt, který by ho dojel a zastavil. Kde tento vůz v 70.letech vzal je další tajemství. Zemřel někdy kolem roku 1990 na žloutenku v nemocnici a pochován bez příbuzných, neznámo kde v erárním hrobě. Marně jsem se snažil hrob najít, abych mu tam mohl zapálit svíčku o Dušičkách. Při pátrání jsem se dozvěděl u sousedů, že neměl televizi a chodil se k nim občas dívat na přenosy z motoristického sportu – vždy v černých šatech a s kravatou – inu svátek.
Mnoho víc toho o tajemném Miroslavu Jurčovi nevím. Snad ještě to, že jsem před lety v Osnici u Prahy našel mzdovou účetní ze státního statku, ktreá s hrůzou mluvila o srážkách ze mzdy na pokuty a náhrady škod. Mně se Jurča jevil jako zdatný obchodník a věci co od něj mám, jsem tehdy zatraceně dobře zaplatil. Jsem ale rád a rád na něj vzpomínám,“ vypráví pan Jan Egidy, kterému patří dík za záchranu tohoto unikátu, dokládající technickou zručnost českých lidí.
JL, 25.2.2010
Líbil se vám článek? Zalinkujte jej!
Tisknout















