Autokaleidoskop

Svoji úspěšnou kariéru začal v roce 1968 při Rallye Bavaria s malým Fiatem 850 Coupé a přes BMW 2002, Alfu Romeo a Porsche 911 se dostal k prvnímu továrnímu vozu – Fordu Capri. S ním nejen vyhrál Rallye Wiesbaden 71, ale hlavně na sebe výrazně upozornil při Olympia Rallye. Byť ji nedokončil a tři zkoušky před cílem vypadl pro technickou poruchu z vedoucí pozice, výkon mu otevřel dveře do světa, resp. k Opelu.

K nám přijel poprvé v roce 1971 při zmíněné Rallye Wiesbaden, která se jela na našem územím, podruhé přijel o 12 let později a s Opelem Ascona vyhrál Rallye Vltava, což zopakoval ještě o rok později, kdy se také stal mistrem Evropy. Nikdy „neházel flintu do žita“ a to se mu několikrát vyplatilo, jako právě při poslední Vltavě. Třikrát opravoval klínový řemen, čímž ztratil dvacet minut. Do cíle v tu chvíli chybělo 20 zkoušek. Počty hovořily jasně. „Na každé zkoušce musím být o minutu rychlejší, než ostatní. Jak řekl, tak udělal. V závěru ještě zrychlil a vyhrál o půldruhé minuty.

Walter Röhrl, naprosto všestranný jezdec a perfekcionista, který se neustále snažil vyhýbat Africe a Finsku, byl stoprocentní profesionál v době, kdy se absolutní světové špičce přezdívalo „Pan jezdec“. Jeho sportovní domov se nacházel mezi Rüsselsheimem, Turínem a Ingolstadtem.

V roce 1975 vyhrál s Jochenem Bergerem a s Asconou první světovou rallye – Akropolis s náskokem 36 minut. Po dvou hubených letech podepsal smlouvu s Fiatem, který mu pro MS připravil model 131 Abarth a pro německý šampionát Lancii Stratos. Výsledkem bylo první vítězství v Monte Carlu o 10 minut před Alenem a titul mistra světa.

K vynikajícím výsledkům patří také prvenství v Portugalsku, kde porazil Markku Alena o 14 minut, přičemž 4,40 minuty na něj získal v jediné zkoušce, zahalené do neprostupné mlhy. „Už při tréninku jsme právě na této zkoušce zkoušeli nový systém rozpisu. Kdyby byla viditelnost na 20 metrů, potom bych se držel krajnice. Při viditelnosti do pěti metrů, není vidět nic. Když mi spolujezdec přečetl, že za 80 metrů bude pravá, zavřel jsem oči a počítal – jedna, dva, tři, čtyři – a zatočil. Tak jsme projeli celou zkoušku“. Ostatní jezdci a odborníci se vždy shodovali v jednom – není jen mistrem světa, ale skutečně nejlepším pilotem. Může vyhrát kdykoliv s jakýmkoliv vozem. To také dokázal na Monte Carlu, které vyhrál čtyřikrát a pokaždé s jiným vozem – Fiat 131, Opel Ascona 400, Lancia 037 a Audi Quattro.

Když nevyšly starty s Mercedesem, podepsal opět s italským koncernem, za který startoval s Lancií 037, kterou považoval za nejlepší automobil své kariéry. „Byla spíš závodním než soutěžním autem. Přesná a neutrální. Motor umístěný uprostřed umožňoval projíždět zatáčky neuvěřitelnou rychlostí“.

Přesto jej lákal revoluční pohon všech kol, a proto zbytek kariéry strávil u Audi s nejrůznějšími modely quattro. K největším úspěchům patřilo vítězství na slavném americkém kopci Pikes Peak, který pokořil v rekordu s upraveným modelem S1 o výkonu 600 k. „Byl jsem na kopci sám a měl pouze jedinou šanci. To se mi líbilo“, komentoval svoji bezchybnou jízdu.

Se soutěžemi se definitivně rozloučil v roce 1987, pak ještě pár let jezdil s Audi okruhy, než v roce 1982 ukončil svoji aktivní kariéru. V posledních letech spolupracuje s firmou Porsche, a aby se snad nenudil, tak je často vídán při nejrůznějších závodech veteránů.

Přes své úspěchy zůstal stát pevně na zemi. „Nepotřebuji vrtulník ani jachtu, ani dům na Floridě. Ke štěstí mi stačí závodní kolo, výlet do bavorského lesa a deset euro cestou na chleba“, tato slova nejlépe vyjadřují charakter velkého Waltera Röhrla.


Jindřich Lasík, 7.3.2017