Nezachraňujme veterány, ale veteránismus jako takový!
Rozhlédli jste se někdy na některé oblíbené veteránské akci po okolí, tedy po složení naší velké pospolité rodiny? Jistě, za dlouhé roky většinu naší komunity všichni známe osobně, ale to nemám na mysli. Jde o věkový průměr nadšenců veteránistů.
Nedávno jsem mluvil s jedním známým, dlouholetým sběratelem automobilových modelů, jenž je navíc i spoluautorem řady odborných publikací zabývajících se právě sběratelstvím modelů aut a vláčků. Rozhovořil se o smutné situaci, která se v jejich oboru za poslední roky odehrála. Vůbec totiž nepřibývají mladí sběratelé a jde-li na burzu, i on tam se svými padesáti lety patří k mladším. Mládež se zkrátka o jakékoli podobné sběratelství nezajímá a jejich „autíčkářská“ společnost tudíž co do počtu pozvolna vymírá.
Tedy ne že by si děti nehrály s modely aut či mašinek, ale prý pouze na svých tabletech. Takže jsou jakýmisi virtuálními nadšenci, kteří nepotřebují cítit ve svých prstech dokonalé řemeslné provedení své hračky. Stačí jim displej. Současně však s rozvojem obchodu s historickými modely, zapříčiněným nabídkou internetu, údajně výrazně spadly ceny dříve velmi ceněných kousků. Internet se tak logicky zasloužil o to, že nabídka najednou výrazně převyšuje poptávku.
Jinými slovy – všechny nabízené modely z celého světa jsou k vidění na jednom místě, kde si výrazně konkurují a chcete-li v této konkurenci prodat, musíte uvést příznivější cenu než ostatní. Což vede logicky k cenové válce. A pokud nepřibývají mladí sběratelé a ti starší již dané modely ve svých sbírkách mají, není třeba rozebírat důsledek.
Vrátím-li se k našemu koníčku, tedy k nadšenectví zvanému autoveteránismus, situace může být v mnohém podobná. Navraťme se v naší mysli o pár desítek let nazpět. Sotva se nám blížil osmnáctý rok života, toužili jsme vlastnit auto. Voněl nám benzín, potřebovali jsme zjišťovat limity podvozku v zatáčce a zvuk motoru pro nás byl snad libozvučnější nežli hlas naší první lásky, z masa a kostí.
Nejmenovaný prodejce nových vozů mi nedávno říkal, že jedna z prvních otázek mladého zákazníka bývá, zda se mu jeho mobil automaticky propojí s autem. Já jsem si prvního autoveterána z roku 1959 pořídil ve svých necelých dvaceti letech a od té doby jsem pravidelně vyrážel na veteránské akce. Každou volnou chvilku jsem proležel pod autem a snažil jsem se na něm svépomocí nějak udělat vše, co bylo v mých silách. Miloval jsem jej a jeho dokonalý stav pro mě byl stejnou prioritou jako jíst a pít. Bylo nás takových hodně. A dnes?
Zkusme se opravdu jen pro zajímavost rozhlédnout okolo sebe, na soutěži, na burze či kdekoli jinde, kde je běžné mít ruce věčně od šmíru. Sám nevím ve svém okolí o nikom, komu by bylo výrazněji pod třicet let. Zatímco před dvaceti lety nás takových byla možná třetina.
Autoveteránská scéna se mění. Posledních pět let vyšroubovalo ceny mnoha původně dostupných aut do nadoblačných výšin. A to i modelů, jejichž jízdní vlastnosti i zpracování jsou nevalné, ale dokonale u nich funguje efekt zvaný nostalgie. Majetní pamětníci středního věku jsou ochotní zaplatit i několik set tisíc za naprostý „křáp“, který však voní jejich mládím. Na tom není nic špatného, hodnotu by měl mít každý starý stroj, především však hodnotu v našich srdcích, ne nutně vyváženou konkrétní, více či méně vysokou částkou. Co se však ve světě veteránů za poslední roky hodně změnilo, je složení naší komunity, nikoli však věkové. Opět to má nemalou spojitost s moderní dobou a internetem.
Procentuálně totiž ubývá opravdových srdcařů, kteří znají své auto či motorku do šroubku a většinu věcí si na nich udělali svépomocí. Naopak se za poslední desetiletí snad i zestonásobilo množství překupníků, kteří auto nezakoupí z důvodu, že po něm bezmezně touží a nemohou se dočkat chvíle, kdy jej začnou renovovat. Ale pouze s vidinou zisku, aniž by byl daný vůz jejich srdeční záležitostí. Historická auta se v takových případech počítají na jednotky, jakoby ani neměly duši. Přitom já pevně věřím, že vůz vzniklý zásluhou zručnosti svých tvůrců, je vlastně živým organismem. Zvlášť u předválečných aut se na každém z nich vystřídali mistři svého oboru - zručný truhlář, následně klempíř, lakýrník, čalouník... Jejich produkt vlastně nemusí být o nic méně cenným dílem nežli socha či obraz.
Shrnu-li vše výše vyřčené, naše komunita stárne, přibývá v ní obchodníků na úkor opravdových srdcařů a v některých ohledech se mi zdá, že nabídka začíná i převyšovat poptávku. Takže se jednoho dne může stát, že stará auta nebude mít kdo kupovat, protože všichni budeme dávno bez řidičáků v domovech důchodců. Zároveň bude bez mladých energických autoveteránistů tato komunita stále slabší v prosazování našich zájmů. Pakliže nějaký chorý zelený mozek tam nahoře skutečně bude chtít zakázat historická auta kvůli jejich naprosté neekologičnosti, nás pár staříků nad hrobem se nebude mít sílu bránit. A to nepatřím k pošahancům, jež neudělají krok pěšky - dokonce chodím do přírody sbírat odpadky a více kilometrů ročně strávím za řídítky kola než za volantem.
Ale historická auta miluji a je jedno, zda mají logo Praga, Trabant či Porsche. Jen se obávám, že naše komunita opravdu stárne a její záchrana v horizontu příštích několika desetiletí nemusí být snadná. Nedávno mi kamarád říkal úsměvnou myšlenku: „Učte děti lásce k autům, nebudou mít peníze na drogy ani chlast!“ Já bych to ale lehce modifikoval na: „Učte své děti lásce k autoveteránům, ať naše nadšenectví nevymře! A ať námi zachránění plechoví stařečkové mohou i do budoucna zásluhou našich dětí brázdit silnice, než aby skončili v muzeích, do nichž nebude nikdo chodit…!“
Honza Kadečka 28.2.2017
Líbil se vám článek? Zalinkujte jej!
Tisknout
