Autokaleidoskop

Tady jsou jejich bezprostřední dojmy ze vzpomínkového závodu.

Jakub Stauch: Před startem 1000 mil Československých si nás fotili, jestli ty dva magoři v nových závodních brýlích s váhou vykrmených jatečních prasat do toho auta vlezou. Jako prd, bez sedaček jen na polštářku, jak dvě princezny na hrášku. Na Slovensku kvalita vozovek nic moc, tam jsme jeli pořádný bomby do zadku, ale po tom, co jsme s Pavlem Volfem po třech dnech a nocích téměř srostli to bylo úplně na pohodindu. Díky všem spoluúčastníkům, fotografům a hlavně organizátorům.


Pavel Volf: Záskok domluvený na poslední chvíli se nakonec proměnil v seriózní vědecký experiment, během kterého jsme ověřili limitní rozměry posádky Bugattiho typu 13. Dnes můžeme s jistotou konstatovat, že Brescia pojme 2x100 kg živé váhy i když to má svoje úskalí.

V kokpitu je totiž tak těsno, že pilotovi po dvou hodinách jízdy zmrtví pravá noha. Jede se dál, protože auto má ovládání ručního plynu na volantu a závod je závod. Situace se řeší až když pilotovi začíná mrtvit jeho nejcennější noha, noha prostřední. To je přesně okamžik výměny pilotů.
Náš výzkum dokazuje posměváčkům navzdory, že 1000 mil Československých lze ve voze Bugatti 13 Brescia přežít, a dokonce se po určitém čase vrátit k normálnímu sexuálnímu životu. Jak dlouhý ten čas bude je předmětem dalšího výzkumu.


Petr Volf: Na míle se každý rok těšíme a jezdíme je rádi. Je to vzpomínka na frajery, kteří se tenkrát mezi Prahou a Bratislavou otočili dvakrát a drželi patnáct hodin totální podlahu v normálním otevřeném provozu. Něco nepředstavitelného v dnešní době.

Poslední dobou se rozjíždí debata, kam by měl závod směřovat. Konzervativci kontra modernisti vedou spory, jestli trať upravit, nebo zachovat co možná původní. Případně ty tři dny naporcovat jinak. Spát v Bratislavě, nebo se tam jen otočit a tábořit jinde. Budou to ještě míle, když se pořád něco mění?

Myslím, že budou. Proč něco nezkusit, změna je život. Nejlepší varianta může vyplynout časem. Identicky jako v letech 1933 - 35 se to stejně udělat nedá. Praha je historicky místem startu, v Bratislavě byla otočka, mezi to může být živé. Nejhezčí je to na Vysočině, Pálavě, Lednici, o to by byla škoda přijít. Naopak zpáteční trasa přes Jihlavu není naše nejoblíbenější. Je to rychlé a plné moderních aut. Cesta přes Přibyslav byla starým strojům blíž. Chybí nám stan. Velky stan, kde se všichni sejdou a nerozprchnou se večer po okolí. Dává to akci rámec, podporuje team spirit. Na Mille Miglia ho taky mají. Jsou to jen nápady.
Jirko (Patočko) dělej, jak myslíš. Naši podporu máš.

Ať žijou míle !


Pozn.redakce: I my bychom se přimlouvat změnit trasu. Jak se říká, život je změna, tak proč by míle nemohly být změna. Kopírovat původní trasu je dnes nemožné, úsek Praha, Čáslav, Havlíčkův Brod prakticky ve čtvrtek ráno za plného provozu, ale ani v sobotu odpoledne není silnice dvakrát volná, Z pohledu fotografa milujeme úsek Havlíčkův Brod – Rudolec. Pak musíme honem na dálnici, abychom stihli průjezd ostrovačickými zatáčkami. Letos po letech jsme je vynechali, a dali přednost zkoušce na polygonu v areálu autodromu. Udělali jsme dobře. Nebyl to polygon, jak jej známe z jiných míst, ale s překvapením. Po rovince následoval najednou horizont, prudký sjezd, levá zatáčka a hned pravá ostrá a po krátké rovince opět levá a pravá do kopce. Taková brněnská Laguna Seca. Slovenská etapa je okořeněna pouze zkouškou na motokárové dráze a cílem na Bratislavském hradě. Sobotní etapa má své kouzlo v úseku Šašlín – Holíč a Čejč – Slavkov. Bohužel i my litujeme, že vypadl úsek přes Vysočinu kolem Přibyslavi. Ale míle jsou prostě míle a budou, a to v jakékoliv podobě.



JL 16.6.2025