Autokaleidoskop

„Hned na začátku jsem šel na držku a musel dohánět ztrátu, která byla značná. Kolo, co kolo jsem se nebezpečně dotahoval na vedoucího Čížka, kterému dělal manažéra pan Křivka. Místo, aby mu signalizoval, že se blížím, tak ho nechtěl znervoznit. Prý to měl dobře spočítané. V závodě mě neuvěřitelně hnalo spontánní povzbuzování všech diváků. A s tím pan Křivka nepočítal. V posledním kole jsem měl Čížka nadohled, což mě ještě víc vyhecovalo. V poslední zatáčce jsem se dostal za něj a když jsem viděl, že Čížek pojede do cílové rovinky velkým obloukem, zvolil jsem jízdu malým obloukem a cíli o půl metru vyhrál. Jarda mě tehdy řekl doslova – dnes jsem poprvé v životě dostal regulérní podložku, což v hantýrce znamenalo, že byl v přímém souboji poražen“.


S Esem získal čtyři tituly mistra Československa v motokrosu v třídách 250, 350 a 500 cm³. V roce 1960 skončil třetí v ME 250 a o rok později čtvrtý ve světových pětistovkách. V roce 1960 vyhrál slavný závod ME v Šárce ve třídě do 250 cm³ Ale zřejmě nejslavnější závodem byla Velká cena Československa v Přerově ve třídě do 500 cm³, v níž podlehl jen Švédovi Billu Nilssonovi,
Velká cena ČSSR, čtvrtý závod MS, se jela v Přerově na známé Přerovské rokli v roce 1961.“V minulosti jsem tady párkrát vyhrál, dokonce i ve všech třídách. Miloval jsem tuto těžkou a náročnou dráhu, byla jednou z mých nejoblíbenějších. Vysoké mínění o ni měli také zahraniční jezdci, mnozí ji považovali za nejlepší v Evropě.


Odstartoval jsem jako druhý, ale během několika kol mě předjel Nilsson a já skončil v první jízdě druhý. Vždy mě lépe šla druhá jízda a s tím jsem také do ní i šel. Opět jsem dobře odstartoval a vedl jsem celé pole jezdců. Ve druhém kole mě sklouzla noha ze stupačky a v pravém kotníku ucítil prudkou bolest a teplo, které se mi rozlévalo do celé boty. Bolest sice po chvíli ustala, ale teplo se rozlévalo dál a dál. Jako kdyby se plnila bota krví. Chtěl jsem už zastavit, abych zjistil, co se stalo, ale v poslední chvíli jsem si to rozmyslel. V cíloví rovince jsem zahlédl jezdce Pepíka Hrádka klečícího se sepjatýma rukama. Uvědomil jsem si, co ode mě diváci očekávají. Neustálé úvahy, co zapříčinilo propad, jsem klesl až na sedmé místo. Posledním, kdo mě předjel byl Ervin Krajčovič.




V úseku zvaném střecha světa jsem jel těsně za ním, když letící kámen od jeho zadní pneumatiky mě zasáhl do obličeje. Respektive do rtu pod nosem. Pocítil jsem ohromný vztek. Krajčoviče jsem předjel ve velmi nebezpečném místě, Hřebečka, Tibblina a všechny ostatní záhy a dostal se až za Lundina. Během jednoho kola jsem získal i jeho skalp. To vše za podpory sedmdesáti tisíc diváků. Nebylo snad nikoho, kdo by nemával programem, čepicí a nekřičel tak, že přehlušil řev motorů. Stal jsem se podruhé miláčkem Přerova,“ vypráví poutavě příběh Miloslav Souček, jako by to bylo včera.


V tomto roce skončil Míla Souček čtvrtý ve světovém šampionátu pětistovek, byť nemohl startovat ve všech závodech (výmluvy Svazarmu byly nejrůznější). Ale čtvrté místo nepovažovali soudruzi svazarmovci za důstojné. I když byly stroje ESO na špičkové úrovni. Míla byl vyřazen z reprezentace a vícekrát se už mistrovství světa nezúčastnil.


Naposledy se svezl ještě v roce 1964 při závodech do strmého vrchu v Abertamech. Ale nikdy neříkej nikdy. Koncem osmdesátých lez začal opět s Esem s kamarádem Víťou Šoltysem zúčastňovat mezinárodních závodů veteránů a v roce 1999 uspořádali ve Stříbře celosvětově první mistrovství světa družstev veteránů Klassik.



S Mílou Součkem jsem před lety strávil úžasné odpoledne ve Stříbře plné emotivních zážitků a krásných vzpomínek. Jen málokdo umí v tak pokročilém věku poutavě vyprávět o své kariéře. Škoda, že web neumí mluvit, A pokud byste sehnali Mílovu knihu Srdcové Eso (nedávno vyšel dotisk) potom neváhejte. Čte se jedním dechem



JL 19.1.2026