Miloslav Poner - mistrovský titul slaví čtyřicátiny
Před čtyřiceti lety dosáhl na největší úspěch kariéry bělohradský automobilový závodník Miloslav Poner. Získal titul Mistra ČSSR v závodech automobilů do vrchu v té době nejpočetnější třídě A2 1150 se Škodou 110 R.
„K motoristickému sportu mě přivedl můj otec, který jezdil řadu let motokrosové závody a soutěže enduro. Dodnes o jeho kariéře vypovídají trofeje, které na motocyklových závodech získal. Navíc jsem se vyučil automechanikem a začal jsem pracovat v bělohradském autoservisu,“ zahajuje své vzpomínání za závodnickou minulost Miloslav Poner.
Ve své kariéře, která trvala od roku 1975 do roku 1983, jste až na několik startů s legendární Škodou 130 RS, startoval s populárním kupátkem.
To první jsme zakoupili v Mladé Boleslavi v prodejně Drupolu a do premiérového závodu jsem odstartoval na trati Náchod – Babí. Obsadil jsem šesté místo, ale auto moc nejelo. Proto motor dostal dvojitý karburátor a prošel dalšími úpravami, včetně zajištění lepších disků a pneumatik, což se projevilo pozitivně už na druhých závodech v České Třebové, které jsem vyhrál. To se mi podařilo i v nedalekých Hořicích a stříbrný věnec jsem vybojoval v první sezóně i v Poličce.
Znamenalo to celkové čelní umístění ve třídě B5 a postup do Mistrovství ČSR a tím přibyli noví soupeři, nové tratě, kvalitnější technika.
Koupil jsem karosérii kupátka z tenkého plechu od továrního soutěžního jezdce AZNP Vrchlabí Vlastimila Havla, což se projevilo zejména na váze závodního speciálu. Vyhrál jsem závody v Rožnově pod Radhoštěm, kde se jelo na směrem Tanečnici, i v Náchodě. Druhé místo se mi podařilo získat na trati Holín – Prachov a postoupil jsem do finálového závodu Mistrovství ČSR 1976 na Záskalí.
Zisk první výkonnostní třídy pro sezónu 1977 znamenal start v Mistrovství ČSSR. Opět nové tratě a noví soupeři, včetně reprezentantů. To už se na přípravě motoru podílel novopacký specialista Milan Junek.
Nejbližšími závody byla Vyskeř, která zpravidla zahajovala sezónu a Záskalí u Liberce, ale jinak jsme s týmem jezdili poměrně daleko – Jiřetín za Mostem a dva závody na Slovensku – Zvolen a mezinárodní pezinská Baba. Nejvíce se mi dařilo tento rok na Záskalí, kde jsem byl čtvrtý. Mými soupeři byli například Michl, Fešárek, Syřiště, Sivík, Zezulka nebo Válek .
Další posun nastal v sezóně 1978, kdy jste poprvé vyhrál závod Mistrovství ČSSR, a to v Jiřetíně.
Pomalu jsem si získával respekt mezi dlouholetými závodníky a již v roce 1979 se mi podařilo vybojovat titul vícemistra, když jsem získal druhé místo na Vyskeři, ale přední místa jsem si vyjel i ve Šternberku, Vsetíně, Jiřetíně a Zvolenu. Druhé místo ve federálu jsem zopakoval i v roce 1980, kdy mi na titul, který nakonec vybojoval Václav Syřiště, scházely pouhé tři body. Vyhrál jsem ve Vyskeři, druhý jsem skončil na Babě a ve Zvoleni. Zažil jsem i nepříjemnou havárii, která se stala až po projetí cílem na Záskalí u Hodkovic na d Mohelkou. Bylo po dešti, já najel v plné rychlosti na stružku vody a po minutí vzrostlého stromu jsem absolvoval asi šest kotoulů, naštěstí bez zdravotních následků.
Vrchol Vaší kariéry přišel v sezóně 1981, kdy jste vybojoval mistrovský titul ve třídě A2 1150 ccm.
Dařilo se mi hned od začátku sezóny. Po třetím místě z Vyskeře, jsem vyhrál na Babě a v Jiřetíně a také ve Vsetíně jsem stál na stupních vítězů. O titul jsem bojoval nejvíce se dvěma slovenskými jezdci Julo Končekem a Jozefem Meskem. Nakonec se rozhodovalo na horké slovenské půdě ve Zvoleni. Zejména Mesko urputně trénoval a najížděl trať, co to dalo. To se mu ale nakonec vymstilo, protože doslova uštval motor. Mně stačilo druhé místo k zisku titulu. Radost byla veliká, ale člověk za tím musel vidět také to úsilí a přípravu, neboť jsme auto připravovali sami v garáži.
V té době už jste také startoval v závodech na okruzích.
Udělal jsem si okruhovou licenci a byl jsem jedním z těch, kteří závodili ještě na starém čtrnáctikilometrovém okruhu u Brna, dále v Havířově, Ostravě nebo Mostě. Dvakrát jsem také startoval na okruhu, který byl vytvořen ze silničního nadjezdu u Robous a obsadil jsem zde v roce 1980 druhé místo se stotřicítkou od Petra Doležala.
Aktivní kariéra se pomalu chýlila ke konci a po kupátku přišla na řadu právě Škoda 130 RS.
Závody se stávaly čím dál tím dražší záležitostí, udržel závodní speciál v konkurenceschopném stavu bylo stále těžší, a tak jsem poslední závody kariéry odjel v sezónách 1982 a 1983 se Škodou 130 RS. Za své úspěchy vděčím i partě doprovodného týmu, v němž se vystřídali Stanislav Menčík, Josef Puš, Vladimír Müller, Vladimír Petřík, Josef Vonka, Radek Břízek a Milan Lelek. A samozřejmě výbornému a pečlivému motoráři Milanu Junkovi, který připravil špičkové motory také pro bratry Doležalovy, bratry Hankovy, Strništěho a další.
Rychlá kola jste ale tak úplně neopustil.
Naskytla se šance začít jezdit v nově vzniklé kaskadérské skupině autorodeo, v níž vévodil svým jezdeckým uměním ex-tovární jezdec Škody Karel Šimek. Šli jsme do toho s mým bratrem a začali trénovat hlavně jízdu po dvou kolech. Šlo to pozvolna – pět metrů, deset metrů a končili jsme až skoro na třech kilometrech na letišti v Hoškovicích. Museli jsme udělat tzv. přehrávky (jako hudební skupiny) a komise nás zařadila pod cirkusy a varieté. Během dvou, tří let jsme absolvovali desítky vystoupení například v Praze, Trutnově, Ostravě, Vysokém Mýtě, Liberci, Hradci Králové, Havířově nebo Mostě.
.
Měla ta auta nějaké speciální úpravy?
Šéf skupiny prosazoval škodovky, což nebylo úplně nejvhodnější auto pro jízdu na dvou kolech, protože měly motor vzadu a lehké předky. Ostatní kaskadérské skupiny používaly vozy VAZ nebo Ford Anglia. Auta měla zavařený diferenciál, lehce nakloněné karburátory a na levý podběh jsme připevnili do kufru pytel s pískem.
Když se zpětně ohlédnete, čeho si nejvíc považujete a z čeho jste byl nejvíce zklamán?
Rozhodně si vážím titulu Mistra ČSSR i obou vicemistrů, ale také každého vítězství v závodech. Nejlépe se mi závodilo spíš na delších tratích, jako byla třeba pezinská Baba, nebo osmikilometrovém Šternberku. Dařilo se mi i v Jiřetíně, jehož trať měřila více jak pět kilometrů. A zklamání? Slýchali jsme, že až uděláte kvalitní výsledky, pojedete závody Mistrovství Evropy. To se nám povedlo, ale nic. Pak zase - sežeňte si peníze. I to se podařilo, ale na evropské tratě jeli z pověření funkcionářů nakonec jiní...
A úsměvná historka na závěr?
Jednou jsme přijeli na nějaké závody a nedaleko nás zaparkoval v depu doprovodný autobus jeden brněnský závodník. Vystoupil, popošel dozadu a otevřel přepravní prostor, chtěl vykládat a zjistil, že závodní auto nechal doma...“
P.Vydra 1.5.2021
Ve své kariéře, která trvala od roku 1975 do roku 1983, jste až na několik startů s legendární Škodou 130 RS, startoval s populárním kupátkem.
To první jsme zakoupili v Mladé Boleslavi v prodejně Drupolu a do premiérového závodu jsem odstartoval na trati Náchod – Babí. Obsadil jsem šesté místo, ale auto moc nejelo. Proto motor dostal dvojitý karburátor a prošel dalšími úpravami, včetně zajištění lepších disků a pneumatik, což se projevilo pozitivně už na druhých závodech v České Třebové, které jsem vyhrál. To se mi podařilo i v nedalekých Hořicích a stříbrný věnec jsem vybojoval v první sezóně i v Poličce.
Znamenalo to celkové čelní umístění ve třídě B5 a postup do Mistrovství ČSR a tím přibyli noví soupeři, nové tratě, kvalitnější technika.
Koupil jsem karosérii kupátka z tenkého plechu od továrního soutěžního jezdce AZNP Vrchlabí Vlastimila Havla, což se projevilo zejména na váze závodního speciálu. Vyhrál jsem závody v Rožnově pod Radhoštěm, kde se jelo na směrem Tanečnici, i v Náchodě. Druhé místo se mi podařilo získat na trati Holín – Prachov a postoupil jsem do finálového závodu Mistrovství ČSR 1976 na Záskalí.
Zisk první výkonnostní třídy pro sezónu 1977 znamenal start v Mistrovství ČSSR. Opět nové tratě a noví soupeři, včetně reprezentantů. To už se na přípravě motoru podílel novopacký specialista Milan Junek.
Nejbližšími závody byla Vyskeř, která zpravidla zahajovala sezónu a Záskalí u Liberce, ale jinak jsme s týmem jezdili poměrně daleko – Jiřetín za Mostem a dva závody na Slovensku – Zvolen a mezinárodní pezinská Baba. Nejvíce se mi dařilo tento rok na Záskalí, kde jsem byl čtvrtý. Mými soupeři byli například Michl, Fešárek, Syřiště, Sivík, Zezulka nebo Válek .
Další posun nastal v sezóně 1978, kdy jste poprvé vyhrál závod Mistrovství ČSSR, a to v Jiřetíně.
Pomalu jsem si získával respekt mezi dlouholetými závodníky a již v roce 1979 se mi podařilo vybojovat titul vícemistra, když jsem získal druhé místo na Vyskeři, ale přední místa jsem si vyjel i ve Šternberku, Vsetíně, Jiřetíně a Zvolenu. Druhé místo ve federálu jsem zopakoval i v roce 1980, kdy mi na titul, který nakonec vybojoval Václav Syřiště, scházely pouhé tři body. Vyhrál jsem ve Vyskeři, druhý jsem skončil na Babě a ve Zvoleni. Zažil jsem i nepříjemnou havárii, která se stala až po projetí cílem na Záskalí u Hodkovic na d Mohelkou. Bylo po dešti, já najel v plné rychlosti na stružku vody a po minutí vzrostlého stromu jsem absolvoval asi šest kotoulů, naštěstí bez zdravotních následků.
Vrchol Vaší kariéry přišel v sezóně 1981, kdy jste vybojoval mistrovský titul ve třídě A2 1150 ccm.
Dařilo se mi hned od začátku sezóny. Po třetím místě z Vyskeře, jsem vyhrál na Babě a v Jiřetíně a také ve Vsetíně jsem stál na stupních vítězů. O titul jsem bojoval nejvíce se dvěma slovenskými jezdci Julo Končekem a Jozefem Meskem. Nakonec se rozhodovalo na horké slovenské půdě ve Zvoleni. Zejména Mesko urputně trénoval a najížděl trať, co to dalo. To se mu ale nakonec vymstilo, protože doslova uštval motor. Mně stačilo druhé místo k zisku titulu. Radost byla veliká, ale člověk za tím musel vidět také to úsilí a přípravu, neboť jsme auto připravovali sami v garáži.
V té době už jste také startoval v závodech na okruzích.
Udělal jsem si okruhovou licenci a byl jsem jedním z těch, kteří závodili ještě na starém čtrnáctikilometrovém okruhu u Brna, dále v Havířově, Ostravě nebo Mostě. Dvakrát jsem také startoval na okruhu, který byl vytvořen ze silničního nadjezdu u Robous a obsadil jsem zde v roce 1980 druhé místo se stotřicítkou od Petra Doležala.
Aktivní kariéra se pomalu chýlila ke konci a po kupátku přišla na řadu právě Škoda 130 RS.
Závody se stávaly čím dál tím dražší záležitostí, udržel závodní speciál v konkurenceschopném stavu bylo stále těžší, a tak jsem poslední závody kariéry odjel v sezónách 1982 a 1983 se Škodou 130 RS. Za své úspěchy vděčím i partě doprovodného týmu, v němž se vystřídali Stanislav Menčík, Josef Puš, Vladimír Müller, Vladimír Petřík, Josef Vonka, Radek Břízek a Milan Lelek. A samozřejmě výbornému a pečlivému motoráři Milanu Junkovi, který připravil špičkové motory také pro bratry Doležalovy, bratry Hankovy, Strništěho a další.
Rychlá kola jste ale tak úplně neopustil.
Naskytla se šance začít jezdit v nově vzniklé kaskadérské skupině autorodeo, v níž vévodil svým jezdeckým uměním ex-tovární jezdec Škody Karel Šimek. Šli jsme do toho s mým bratrem a začali trénovat hlavně jízdu po dvou kolech. Šlo to pozvolna – pět metrů, deset metrů a končili jsme až skoro na třech kilometrech na letišti v Hoškovicích. Museli jsme udělat tzv. přehrávky (jako hudební skupiny) a komise nás zařadila pod cirkusy a varieté. Během dvou, tří let jsme absolvovali desítky vystoupení například v Praze, Trutnově, Ostravě, Vysokém Mýtě, Liberci, Hradci Králové, Havířově nebo Mostě.
.
Měla ta auta nějaké speciální úpravy?
Šéf skupiny prosazoval škodovky, což nebylo úplně nejvhodnější auto pro jízdu na dvou kolech, protože měly motor vzadu a lehké předky. Ostatní kaskadérské skupiny používaly vozy VAZ nebo Ford Anglia. Auta měla zavařený diferenciál, lehce nakloněné karburátory a na levý podběh jsme připevnili do kufru pytel s pískem.
Když se zpětně ohlédnete, čeho si nejvíc považujete a z čeho jste byl nejvíce zklamán?
Rozhodně si vážím titulu Mistra ČSSR i obou vicemistrů, ale také každého vítězství v závodech. Nejlépe se mi závodilo spíš na delších tratích, jako byla třeba pezinská Baba, nebo osmikilometrovém Šternberku. Dařilo se mi i v Jiřetíně, jehož trať měřila více jak pět kilometrů. A zklamání? Slýchali jsme, že až uděláte kvalitní výsledky, pojedete závody Mistrovství Evropy. To se nám povedlo, ale nic. Pak zase - sežeňte si peníze. I to se podařilo, ale na evropské tratě jeli z pověření funkcionářů nakonec jiní...
A úsměvná historka na závěr?
Jednou jsme přijeli na nějaké závody a nedaleko nás zaparkoval v depu doprovodný autobus jeden brněnský závodník. Vystoupil, popošel dozadu a otevřel přepravní prostor, chtěl vykládat a zjistil, že závodní auto nechal doma...“
P.Vydra 1.5.2021
Líbil se vám článek? Zalinkujte jej!
Tisknout