Autokaleidoskop

„Předem upozorňuji, že nejsem žádná „hvězda“, ale docela průměrný závodník trabantů v sedmdesátých letech, kterému vždy na špičku něco chybělo. A historie se neptá, jestli mi chyběl talent, štěstí, spolehlivost, výkon auta, či něco jiného. Počítají se jen výsledky.“


Pro Vaše začátky byly rozhodující dva faktory.

Už v dětství jsem měl okolo sebe pár motoristických nadšenců, proto mě motorismus zajímal odjakživa. A když v mých sedmnácti letech začala jezdit soutěže posádka Čemus-Čížek z naší osady, byl to pro mě první impuls. Navíc po ruce byl tenkrát spolužák z gymplu Karel Pletka, který byl vždy trochu rozhodnější, než já a když jsme si v srpnu 1970 udělali řidičáky, rozhodl, že ještě na podzim pojedeme Rallye Berounka. Dopadli jsme blbě. Nevěděli, jak číst itinerář, jak se (ne)sčítají časy z etap. Ale na to, že jsme jeli s kombíkem jeho rodičů, kteří přirozeně o ničem nevěděli, to byl zážitek, který určil naše další kroky.


Závody a soutěže přibývaly, zdokonalovala se technika

Zpočátku to byla čirá bezstarostnost, osmnáct let, žádné peníze, okolo starší kluci, silnější auta, tedy „velké vzory“. Postupně jsme si našetřili na starší trabanty, a ty začali sami upravovat. Rádcem byl, stejně jako dnes Olda Smola, už tehdy specialista nejen na dvoutakty. A přišly i první úspěchy, buď jsme něco vyhráli, třeba první ročník Rallye PAL Tábor, anebo třeba bourali z prvního (Rallye Plzeň) nebo alespoň předního místa.


Pak jste se jako posádka rozešli. Každý chtěl řídit a auto má jen jeden volant.

A úspěchy pokračovaly jak v soutěžích, tak v kopcích. V těch byl potom Karel Pletka dvakrát mistrem ČR. Já v kopcích stačil jen vyhrát Hronov, a ještě někde se snad trochu umístit a už pak dát první pořádnou ránu. Tři salta v lese a týden v nemocnici v Ústí nad Orlicí.


V rallye naskočila do „rozjetého vlaku“ Vaše nynější manželka Jana.

V soutěžní posádce Karla vystřídala Jana Jiroušková, tehdy má dívka, nyní manželka a pokračovalo se dál. Vyhráli jsme Jičín, Berounku a Jana stačila rozstřelit i trabanta mých rodičů snad v jediném závodě do vrchu, jehož část vedla i z kopce - Holín-Prachov u Jičína.


Po začátcích v Autoklubu Žižkov Vás kamarádi nasměrovali do AMK Bílá Labuť.

Bylo to hezké období. Žižkov – malý klub (v té době s Petrem Čemusem, Vencou Polívkou a Honzou Trajboldem), několik sezón v Bílé labuti a pak už si mě vyhlédl pan Viktor Mráz, šéf tehdy největší a nejúspěšnější pražské rally líhně - ASK STAVBY PRAHA. Byl z toho brzký přestup a mělo začít mé nejlepší závodnické období. Ale! Ohlásila se vojna a do závodění hodila vidle! Pan Mráz se sice s paní Huclovou vydali do Žatce přemlouvat velitele tankistů, že není možno nechat dva roky zahálet takovej talent, ale znáte vojáky. Prostě místo rally, to bylo na dva roky v GAZu…alespoň, že ne v tanku! Po dvou letech hrr, zpět do klubového trabiho, honem do Lipska, montérky, přehodit motor a kolotoč začínal znova.


Stále jste střídal soutěže se závody do vrchu, což v té době praktikovalo hodně závodníků a nezřídka za jeden víkend stihli soutěž a ještě kopec.

Motor ještě stačil na obě disciplíny. Holt kluci z DDR to uměli. Ne, že by to mělo bůhví jaký výkon, ale jelo to furt, a to je pro výsledek nejdůležitější. Z oblastních závodů postup do mistrovství ČR a pak jsem se konečně dostal do federálu. A tam už jsem taková hvězda nikdy nebyl. Přestal jsem jezdit kopce, soustředil se jen na soutěže, ale dlouho zůstávalo jen u dílčích lepších časů na RZ a stále chyběl celkový výsledek. Často se to zastavilo, hlavně pro poruchy, někdy přišla i rána. Nejraději jsem jezdil do Českého Krumlova a na Šumavu. Nakonec za ta léta pár hubených úspěchů, jedno vítězství přeci – Valašská zima, ale spadlo mi do kapsy až po odpadnutí Samce s Klocem.


Auto však přestávalo být spolehlivé, projevil se i slabší výkon motoru.

Přicházeli noví střelci, co to uměli a jelo jim to taky dost a naději na nějaké mé zlepšení už asi věřil jen pan Viktor Mráz. Byl jsem mu za to vděčný. Zadal výrobu nového silnějšího motoru Slávkovi Sedlářovi, který byl mistr v kopcích. Dodnes s ním spolupracuji. Měl pěknýho, lehkýho, kopcového tráboše a dělal na brzdě v Jawě! Motor to byl silnej, v několika svých lepších chvilkách mi ukázal, jak i šestistovka umí letět proti kopci, ale nějak se shlédl ve čtyřválcové silniční dvoutaktní Jawě a stejně jako ona se kousal a kousal. A tak místo úspěchů mně spíše zkomplikoval závěr mé soutěžácké kariéry.


Pak přišla soutěž, na kterou ne úplně rád vzpomínáte.

Posádce Samec-Kloc se nepodařilo v tom roce udělat mistra a pan Mráz se rozhodl pro poslední injekci a dal mi k dispozici továrního Trabanta jmenované posádky. Neměl to dělat. Rally Tríbeč! Opojen autem, nejvíce jízdními vlastnostmi, jsem po krátkém tréninku, vyrazil poprvé na racingách do soutěže – VYHRÁT. Jak jinak, přece? Pocit to byl divnej, na svém rozpisu jsem byl furt pomalej, auto vypadalo, že jede jako po kolejích a já že jedu na nákup! A tak se asi pomalu přidávalo, až přišlo to, co přijít nemělo. Někam, kam se jezdilo pomaleji, jsem se „přiřítil“ rozdivočelej, vyházené bláto zrušilo adhezi, kufrem jsme přerazili vyarmovanej sloupek od plotu a po dvou saltech jsme…z toho naštěstí vylezli celí. To bylo už bez manželky, jezdil se mnou vousáč Jarda Vondráček. Ani jsem se na to nechtěl jít podívat.



Místo kvalitního výsledku tedy pořádná kupa práce a jeden z impulsů skončit se závoděním.


Novou karosérii koupil klub ASK, Pepa Kloc tam vyvařil rám a další speciality, já přestrojil zbytek a v noci se svěšenýma ušima jsem Trabíka vrátil jeho „majitelům“. V klubu jsem pak na schůzi sledoval úšklebky kamarádů, kteří si mezitím prohlédli průběžné výsledky, nejeli jsme žádnou špici, myslím asi třetí časy, a přesto jsme auto pěkně zřídili. Za trest jsem si musel sednout k Samcovi a jet jako mitfára Pohár míru a přátelství – Wartburg Rallye. Bylo to hrozný. Když už jsme se druhou noc propracovali, myslím do desítky absolutní klasifikace i špičky třídy (Jirka jel moc pěkně), uletěl nám homokyneťák a bylo vymalováno.


Dokončení zítra


P.Vydra 23.12.2022