Autokaleidoskop

Znali jsme se už dobrých třicet let, z doby, kdy jsem pracoval společně s dalším hodně šikovným výtvarníkem Jirkou Ramešem v redakci Automobil u pana ing.Milana Jozífa. Václav Zapadlík nám sem nosil čas od času kresby automobily, za které dostával směšný honorář. Tady si dovolím jednu úsměvnou historku, která vešla do dějin: „Václave, už přineseš obrázek, odevzdáváme dneska do tiskárny,“ voláme Zapadlíkovi. „Už si beru kabát, už jdu,“ dostalo se nám odpovědi. Přišel – ale za půl roku. S odstupem času jsme však všechno pochopili. Důvodem byly zdravotní problémy dcery Aničky. Ale během let se uzdravila a to byl pro Vaška asi největší životní úspěch.

Často jsem za ním jezdil do „lesního ateliéru“, jak přezdíval malé boudičce v malé osadě Chouzavá, kde přes léto v minulosti tvořil. Kolem něj se pak seskupila parta veteránistů – Kytínský a Chouzavský spolek veteránistů – Michal Pomahač, Josef Holakovský, Josef Šercl, Mirek Prokůpek, Jaroslav Čermák, Milan Stárek a další.

Nesčetné historky v brdské hospůdce „U Dernerů“ vstoupily do veteránských dějin. Byl vynikající společník, a byl pasován i na krále veteránistů.

Už v té době neměly jeho obrazy konkurenci. Od té doby uplynulo hodně času, jeho kreseb si mezitím všimli v Americe, kde se prakticky přes noc stal známější než u nás.
Sám nerad slyšel chválu na své obrázky, protože při jeho skromnosti jen zcela výjimečně přiznal, že se mu dílo podařilo. K autům měl velice blízko již od dětství. Jeho otec vlastnil totiž v Křižanech u Liberce autodílnu a ani v rodině nebyla nikdy nouze o vozy nejrůznějších značek. Staré automobily maloval už od školních let, matematické vzorce a rovnice mu nic neříkaly, a proto není divu, že se stránky školních sešitů jen hemžily skicami.

Automobily uměl nejen nádherně ztvárnit v nejrůznějších podobách a také jim rozuměl, jako málokdo. Studoval hlavně přední světové karosáře, z hlavy vám dokázal podat přednášku kdo, který automobil karosoval. Časem nasbíral také bohatý archiv, v němž stále nacházel další a další inspiraci. Není divu, že také navrhl karoserie na několik nově renovovaných automobilů, které se nedochovaly.

Kolik vlastně namaloval obrazů, pérovek, skic už nikdo asi nespočítá. Ale bylo jich hodně a udělaly radost tisícům lidí po celém světě. A jestli chcete některé vidět, potom si sežeňte nějakou knížku s jeho kresbami.

Je až neuvěřitelné, co všechno dokázal jeden nenápadný člověk z obyčejného pražského činžáku, který se svou manželkou Jarkou a dcerou Aničkou bydlel dlouhá léta v jedné místnosti, kde zároveň tvořil. Než začal mít zdravotní problémy, tak si s chutí dával kávu „s třema cukrama“, k tomu „jima beama“ a nepostradatelný doutníček.

Bohužel jeho úžasný cit vystihnout atmosféru doby dávno minulé zůstal u nás hodně dlouho nedoceněn, teprve až šest let po revoluci začal tisknout kalendáře s jeho kresbami pan Josef Štangl a postupně se o něm začalo více psát a mluvit v médiích.

Jen málo kdo dneska ví, že za kresbu také dostával honorář pouhých tisíc korun, a nebo nedostal žádný. Jiný věhlasný štětec by nezvedl ani štětec. Ale Maestro svoji práci miloval a kreslil a kreslil. Až se mu dostalo světového uznání a právem. Václav Zapadlík si to zasloužil jako nikdy jiný. Talent a skromnost mu rozhodně nechyběl.
Maestro Václav Zapadlík je pokládán za největšího mistra v kresbě a malbě historických automobilů. Paradoxně byl známější v zahraničí, zejména v USA, než ve své vlasti. Ke své slávě došel skrze klikatou cestu.

Prošel si obdobím hudebním, malířským i neuměleckým. Mistrovy výtvarné práce mají celou řadu podob - od jednoduchých pérovek, přes lavírované tuše až po akvarely a olejomalby. Pohled na jeho obrazy je natolik vzrušujícím zážitkem, že si nikterak nezadá s pozorováním reálného objektu. Dokáže vyvolat v divákovi emoce a zprostředkovat mu atmosféru dané situace zachycené na obraze.

Z jeho kreseb je cítit vzrušení, obdiv a úctu k staré technice. Dokáže přiblížit vytoužený "veteránský ráj" v plné kráse. Málokterý výtvarník dokáže zachytit ve svém díle tvář tohoto světa tak věrohodně, a přitom tak svébytně s elegancí a šarmem, jak by nedokázal zachytit žádný fotoaparát.

Maestro Zapadlík dokáže neuvěřitelně detailně vystihnout několik věcí, samozřejmě kromě perfektně do detailů „zmapovaných“ automobilových veteránů. Tak třeba samotný materiál, tedy kov, sklo nebo dřevo, z nichž jsou vytvořeny karosérie, okna nebo světlomety. Jde o naprosto geniální kombinace barev, díky kterým si mistrovsky hraje se světlem a stínem.

Nebo vemte si atmosféru, a to nejen automobilových závodníků, ale i obecenstva. Jejich emoce. Závodník nebo pořadatel, kteří kouří doutník, a zároveň se velmi soustředí na nějaký problém (např. rozbité auto), přemýšlí. Ty z jeho zamyšlené tváře pochopíte, co se mu honí hlavou. Z tváří obecenstva vyčtete napětí, radost, ale zejména tu soustředěnost, což je dle mého pohledu jeden z nejtěžších smyslových vjemů, co výtvarník může zachytit. U některých lidí se dá i odhadovat, o čem si povídají.

Václav Zapadlík se detailně nesoustředil jen na auta a lidi, ale i na počasí. Na některých obrazech bylo deštivo, foukal silný vítr, bláto stříkalo kolem, dá se z toho odhadovat i teplota vzduchu. To pochopíte z toho, jak se kření závodníci, jak jim to stříká do ksichtíků a postoj fandů, jak se choulí, protože jim vlhkost „zalejzá“ pod kůži.

Václav Zapadlík, jak jsem ho měl možnost poznat, měl silně vyvinuté cítění a vnímání věcí kolem sebe, dar od boha, protože jeho obrazy nejsou jen o autech, ale i o duševních pocitech závodníků a fandů. Z obrazů sálala neuvěřitelná atmosféra, pokaždé jiná, neopakující se, naprosto pohlcující.

Maestro Václav Zapadlík nás opustil 21.srpna po dlouhé nemoci …23.září by mu bylo 75 let. Vašku budeš nám chybět…

Jindra Lasík

PS. Kdyby chtěl někdo pořádat Memoriál Václava Zapadlíka, tak už bude druhý. Je totiž jediným, kdo měl svůj memoriál už za života…i to dokazuje jeho smysl pro humor