Havířov - na trati soupeři, po závodě na panáka
V muzeu Škoda proběhla v sobotu zajímavá beseda u příležitosti prezentace Knížky Havířov-Šenov od Romana Krejčí, ke které se připojil ještě Martin Straka s knihou 1983 Vojtěch – Enge. Oba také vyzpovídali několik přímých pamětníků na havířovském okruhu.
{*1]
Sál Václav kavárny muzea a se zaplnil do posledního místa zajímavými jmény. Nejdříve jmenujme pamětníky a osobnosti našeho okruhového sportu jako jsou Václav Bervid, Václav Lím, Jiří Moskal nebo Miroslav Adámek, Miran velkoborský, Josef Srnský, Jan Schwarz. Ale zavzpomínat na dobu minulou dorazili také Oldřich Horsák, Zdeněk Ponec, Jiří Hák, ale také mladší generace vrchařů jako Petr Žáček, Karel Berger, z rallye si sem odskočili Vladimír Berger nebo Josef Kakrda. Nechyběla ani paní Magda Karkošková, která je spjatá s havířovskými závody hodně blízko. Díky její pečlivosti se zachránilo hodně materiálů a ještě více vzpomínek ze zákulisí.
Roman Krejčí. „Asi nejsilnější zážitkem byl deštivý rok 1977, nebylo mě ani pět let, ale pamatuji se na závody hlavně pak na BMW M1 nebo BMW 320 Turbo jako dneska. Už od Šenova byl slyšet ohlušující řev a rámus.“
Martin Straka. „ chtěl bych zdůraznit mladé generaci, že dostat západní automobily do Československa, za železnou oponu, nebyl vůbec jednoduché, Díky tehdejšímu řediteli Juliuovi Lešinskému mohli diváci vidět třeba Carlo Facettiho a Michele Finotta, mistry Evropy cestovních automobilů. Premiéru u nás mělo i BMW M1 v roce 1981. To mě bylo třináct let. Jednalo se o špičkový automobil série Procar, který řídil Sepp Manhalter. Neopakovatelné souboje v závodech formule aester a mondial nebo v cestovních vozech. Tehdy se jezdila tzv.kvalifikace, protože propustnost umožňovala start jen určitému počtu vozů a zbytek jel už v sobotu domů. Nevíce se dočtete právě v knize Romana Krejčí. Takové byly závody v Havířově.“
Miroslav Adámek. Už v roce 1971 jsem byl přihlášen se škodovkou, ale nejel. Několikrát jsem tady startoval s Brixnerem NSU, to bylo úžasné auto, 145 k. Šest let jsem vyhrával, a nerad prohrával. Největšími soupeři byli Miran Velkoborský nebo..Surowka který dokázal vyladit své auto na 170 k. Ještě před tím jsem ale v Havířově bojoval v té době už se starším NSU TT u roku 1967 proti stotřicítkám, které vyjely v roce 1975 a byly tak těžko porazitelní. Porazit je s mojí krabicí bylo hodně těžký.
Mirek Adámek, který se stále udržuje ve skvělé kondici, a to nejen lyžováním, pak ještě zavzpomínal třeba na první start, jako první Čech na mistrovství světa sportovních prototypů s továrním vozem Gebhardt. A také na absolutní vítězství v Intersérii v Hannoveru.
Václav Bervid zahájil vzpomínání, jak jako ze tří jezdců musel v Havířově nejdříve položit věnce u sochy V.I.Lenina a pak se teprve trénovalo. „V Havířově jsem jezdil od roku 1971 se vším možným, s formulí Škoda, Škodou A2-1150, Fiatem 127, Zastavou nebo Žiguli. Havířov a Ostrava patřily ve své době mezi nejrychlejší závody u nás a těch historek, co jsme zažili v hotelu Atol. Ten by mohl vyprávět. Často dva závody na jaře, dva na podzim a z každého jsem ještě přivezl nějakých dvanáct třináct tisíc startovné. Závodní auto jsem vozil na vleku za Chryslerem a cestu z Prahy do Havířova jsem dělal tehdy na čtyři hodiny.“
Také „dědeček“ jak se Václavu Bervidovi přezdívalo přiblížil jeden ze závodů v zahraničí, kdy se vydal s žigulíkem na závod německého šampionátu. „Podstavili jsme žigula 1600 se stříkačkou. 160 koní a jen tak tak jsem o setinu stihl limit. V třetím kole mě už dávali kolo. To byly ale zlaté časy“.
Jiří Moskal: „měl jsem rád oba okruhy, Ostrava byla techničtější, Havířov zase rychlejší. Vzpomínám, jak mě v Havířově jednou vyškolil Honza Veselý, když mě v poslední zatáčce podjel zprava. V jiném závodě mě zase naháněl Karel Jílek, ale zůstal jsem na vnitřku a vyhrál. Jílek mě pak řekl – kdybys to neudělal, tak jsi vůl. Cíl v havířově byl totiž takový specifický. Po rovině následovala ostrá pravá a pak utahovák do cíle.“
Poté zavzpomínal na dakarské začátky. „Technika je dneska úplně jinde, systém závodění je jiný. Nehledali jsme tolik tzv. waypoointy, jako dneska, ale průjezdní body jsme museli trefit. Auta jezdila hodně daleko od sebe. Třeba na poušti Tenere klidně kilometr od sebe a všichni pak dorazili do stejného bodu.“ Jiří Moskal vyzkoušel kde co, závody do vrchu se Škodou 100, okruhy s formulemi, a nebyl jen průkopníkem na Dakaru s Liazem, ale také v závodech tahačů na okruzích. „To byl úplný pravěk. Po výsledku z Dakaru se ozval z Anglie majitel jednoho deníku a osobně mě pozval na závody. Požádal jsem Stano Cvengroše, aby mu napsal, že musí poslat pozvání na firmu. To bylo v roce 1985. Vzal jsem dopis a šel za náměstkem Podhájským, jestli by dal souhlas. Neměl s tím problém, jen řekl, tak si postavte auto. Vysvětlil jsem mu, že je lepší postavit dvě auta, když jedno vypadne, tak dojede druhé. Do druhého auta usedl Franta Vojtíšek, který se mnou spolupracoval už od šestnácti let.“
To je pouze několik vzpomínek na Havířov, přezdívaný český Norisring a na dobu, na kterou všichni rádi vzpomínají a shodují se v jednom. „Na trati jsme byli soupeři, po závodě kamarádi a šli společně na panáka.“
JL 16.2.2023
V.Bervid, M.Straka
M.Adámek
V.Lím
J.Kakrda
J.Srnský, J.Moskal
Z.Ponec, M.Adámek
V.Bervid, O.Horsák
J.Schwarz
P.Žáček, M.Adámek
J.Moskal
M.Karkošková, M.Krejčí,R.Krejčí, K.Berger
Roman Krejčí. „Asi nejsilnější zážitkem byl deštivý rok 1977, nebylo mě ani pět let, ale pamatuji se na závody hlavně pak na BMW M1 nebo BMW 320 Turbo jako dneska. Už od Šenova byl slyšet ohlušující řev a rámus.“
Martin Straka. „ chtěl bych zdůraznit mladé generaci, že dostat západní automobily do Československa, za železnou oponu, nebyl vůbec jednoduché, Díky tehdejšímu řediteli Juliuovi Lešinskému mohli diváci vidět třeba Carlo Facettiho a Michele Finotta, mistry Evropy cestovních automobilů. Premiéru u nás mělo i BMW M1 v roce 1981. To mě bylo třináct let. Jednalo se o špičkový automobil série Procar, který řídil Sepp Manhalter. Neopakovatelné souboje v závodech formule aester a mondial nebo v cestovních vozech. Tehdy se jezdila tzv.kvalifikace, protože propustnost umožňovala start jen určitému počtu vozů a zbytek jel už v sobotu domů. Nevíce se dočtete právě v knize Romana Krejčí. Takové byly závody v Havířově.“
Miroslav Adámek. Už v roce 1971 jsem byl přihlášen se škodovkou, ale nejel. Několikrát jsem tady startoval s Brixnerem NSU, to bylo úžasné auto, 145 k. Šest let jsem vyhrával, a nerad prohrával. Největšími soupeři byli Miran Velkoborský nebo..Surowka který dokázal vyladit své auto na 170 k. Ještě před tím jsem ale v Havířově bojoval v té době už se starším NSU TT u roku 1967 proti stotřicítkám, které vyjely v roce 1975 a byly tak těžko porazitelní. Porazit je s mojí krabicí bylo hodně těžký.
Mirek Adámek, který se stále udržuje ve skvělé kondici, a to nejen lyžováním, pak ještě zavzpomínal třeba na první start, jako první Čech na mistrovství světa sportovních prototypů s továrním vozem Gebhardt. A také na absolutní vítězství v Intersérii v Hannoveru.
Václav Bervid zahájil vzpomínání, jak jako ze tří jezdců musel v Havířově nejdříve položit věnce u sochy V.I.Lenina a pak se teprve trénovalo. „V Havířově jsem jezdil od roku 1971 se vším možným, s formulí Škoda, Škodou A2-1150, Fiatem 127, Zastavou nebo Žiguli. Havířov a Ostrava patřily ve své době mezi nejrychlejší závody u nás a těch historek, co jsme zažili v hotelu Atol. Ten by mohl vyprávět. Často dva závody na jaře, dva na podzim a z každého jsem ještě přivezl nějakých dvanáct třináct tisíc startovné. Závodní auto jsem vozil na vleku za Chryslerem a cestu z Prahy do Havířova jsem dělal tehdy na čtyři hodiny.“
Také „dědeček“ jak se Václavu Bervidovi přezdívalo přiblížil jeden ze závodů v zahraničí, kdy se vydal s žigulíkem na závod německého šampionátu. „Podstavili jsme žigula 1600 se stříkačkou. 160 koní a jen tak tak jsem o setinu stihl limit. V třetím kole mě už dávali kolo. To byly ale zlaté časy“.
Jiří Moskal: „měl jsem rád oba okruhy, Ostrava byla techničtější, Havířov zase rychlejší. Vzpomínám, jak mě v Havířově jednou vyškolil Honza Veselý, když mě v poslední zatáčce podjel zprava. V jiném závodě mě zase naháněl Karel Jílek, ale zůstal jsem na vnitřku a vyhrál. Jílek mě pak řekl – kdybys to neudělal, tak jsi vůl. Cíl v havířově byl totiž takový specifický. Po rovině následovala ostrá pravá a pak utahovák do cíle.“
Poté zavzpomínal na dakarské začátky. „Technika je dneska úplně jinde, systém závodění je jiný. Nehledali jsme tolik tzv. waypoointy, jako dneska, ale průjezdní body jsme museli trefit. Auta jezdila hodně daleko od sebe. Třeba na poušti Tenere klidně kilometr od sebe a všichni pak dorazili do stejného bodu.“ Jiří Moskal vyzkoušel kde co, závody do vrchu se Škodou 100, okruhy s formulemi, a nebyl jen průkopníkem na Dakaru s Liazem, ale také v závodech tahačů na okruzích. „To byl úplný pravěk. Po výsledku z Dakaru se ozval z Anglie majitel jednoho deníku a osobně mě pozval na závody. Požádal jsem Stano Cvengroše, aby mu napsal, že musí poslat pozvání na firmu. To bylo v roce 1985. Vzal jsem dopis a šel za náměstkem Podhájským, jestli by dal souhlas. Neměl s tím problém, jen řekl, tak si postavte auto. Vysvětlil jsem mu, že je lepší postavit dvě auta, když jedno vypadne, tak dojede druhé. Do druhého auta usedl Franta Vojtíšek, který se mnou spolupracoval už od šestnácti let.“
To je pouze několik vzpomínek na Havířov, přezdívaný český Norisring a na dobu, na kterou všichni rádi vzpomínají a shodují se v jednom. „Na trati jsme byli soupeři, po závodě kamarádi a šli společně na panáka.“
JL 16.2.2023
Líbil se vám článek? Zalinkujte jej!
Tisknout
