Autokaleidoskop

Když jsme kupé v černé barvě poprvé spatřili, úplně se nám zatajil dech, a že jsme už viděli nějakou řádku automobilů. A co teprve, když se ozval zvuk kompresorového osmiválce. Ze šesti koncovek výfuku se nesl uchu lahodící zvuk.
Typ 57 byl vlastně poslední modelovou řadou v historii slavné značky a vytvořil ji Jean Bugatti, syn Ettoreho. Bohužel se mu také „padesátsedmička“ stala osudnou. V roce 1939 při testování závodní verze zahynul. Závod, kterého se měl typ 57C zúčastnit se pak nekonal z důvodu vypuknutí druhé světové války.
Zanechal nám však po sobě opravdový klenot, který byl vyrobený v roce 1936 pouze ve třech kusech, přestože komponenty byly připraveny pro šest automobilů. Šlo vlastně o pokus sestrojit exoticky, možná na svoji dobu až futuristicky vypadající automobil, ale zároveň luxusní a rychlý.
Dva vozy se dnes nacházejí v USA, třetí byl zničen při dopravní nehodě., respektive střetu s vlakem. Díky nadšenému renovátorovi historických vozidel Ericu Kouxovi z Francie byl totálně zničený automobil znovu postaven. Neexistující poničené díly nahradil originálními součástkami vyrobenými v roce 1936 v Molsheimu a také karoserie byla vyrobena do posledního detailu podle originálu, a to včetně sedadel a interiéru.
Právě tento automobil stál nyní před námi. Takže se v tomto případě jedná o věrný originál, nikoliv jak by si mohli mnozí myslet o lacinou kopii. Laik to vůbec nepozná a jen odborníci vědí, oč běží. Ještě dodejme, že za originál zaplatil v roce 1986 majitel tohoto automobilu Raplh Lauren počátkem 90. let zhruba 15 milionů dolarů. A to jasně dokazuje, o jak výjimečný automobil se jedná.
Model s označením Atlantic (pozor nezaměňovat s Atalante) byl postaven na podvozku Type 57 s přeplňovaným osmiválcem o objemu 3257 cm³, se dvěma vačkovými hřídeli v hlavách válců, uloženým vpředu poměrně nízko. Výkon je udáván 200 k při 5500 otáčkách za minutu, z čehož vyplývá, že šlo o vysokootáčkový motor. Pro srovnání Škoda 1000 MB dosahovala v polovině 60. let ca 4500/min. Závodní vozy té doby disponovaly výkonem mezi 230 až 250 k a rychlostí 200 km/h, tedy prakticky stejnou jako Atlantic.
„Dnes se nám může zdát, že rychlost není tak zajímavá a běžně ji dosáhnou současné sériové automobily. Musíme si však uvědomit, že tento vůz pochází z druhé poloviny 30. let minulého století, kdy se po našich silnicích proháněly pragovky, aerovky nebo tatřičky s rychlostí kolem 80 km/h. Špičkové české automobily jako Škoda 860 nebo aerodynamická Tatra 77 jezdily do 140 km/“, říká ing,. Miroslav Kotlařík, ředitel Prague Classic Car Centre.
Mez nejzajímavější prvky kapkovité karosérie patří velmi skloněné dvoudílné přední okno, nýtované hřebínky na blatnících a středem celé karosérie či oválné dveře s okny ve tvaru ledvin. Kvůli pohodlnějšímu nastupování byly vyříznuty až do střechy.
Karosérii prototypy vyrobil Bugatti původně z lehkého a pevného elektronu (slitina hliníku a hořčíku), jehož nevýhodou byla však vysoká hořlavost. Proto nebylo možné panely karosérie svařovat , ale nýtovat. Jean Bugatti se rozhodl nýty neskrývat a naopak je vystavit na povrch karosérie, takže plnily atraktivní designerský prvek. Všechny tři „sériové“ automobily, které se navzájem lišily jen kosmetickými úpravami (umístění světlometů, zakrytí zadních kol) byly již hliníkové. Vůz váží kolem 935 kg a na všech kolech měl bubnové brzdy o průměru 381 mm.
Mechanika vozu byla prakticky shodná s ostatními modely Typ 57, závodní podvozek Typ 57S byl snížen a zkrácen a přeplňovaný motor poháněl Typ 57C (c-compresseur). Proto vůz nese označení 57 SC. „Ve své době stál přes 100 000 franků, přičemž například Eliška Junková zaplatila za dvoulitrový kompresorový osmiválec Typ 43 asi 40 000 franků“, dodává ing.Kotlařík. V letech 1933 až 1940 bylo vyrobeno 683 kusů Typu 57, ale jen tři Atlantic.

Jindřich Lasík, 17.12.2007