Autokaleidoskop

„Jedná se o jeden z nejkrásnějších vozů, které Bugatti vyrobil. Bohužel, do špatné doby, protože jej představil v srpnu 1929, kdy začínala hospodářská krize. Do roku 1933 jich bylo vyrobeno jen 462. Tento vůz vznikl v roce 1930, kdy šasi dorazilo do Anglie, ale právě v důsledku krize byl vůz nakonec dokončen v roce 1934, kdy dostal karoserii v provedení Sport salon. Automobil je výjimečný tím, že prakticky po celou dobu zůstal neporušený“, říká o svém automobilu JUDr Bohuslav Klein.
V roce 1929 Ettore Bugatti pochopil, že luxusní model 41 Royale asi přeci jen nepůjde dvakrát dobře na odbyt a přiklonil se k projektu, který nazval Petit Royala aneb malý Royale. Jednalo se při tom o stejný podvozek, jehož zadní kola však poháněl benzinový osmiválec o objemu 5359 cm³, podobné koncepce, ale skromnějších rozměrů. Dostal označení Typ 46. Vrtání zůstalo zachováno z Royale, zatímco zdvih byl převrtán ze 130 mm na nekomplikovaných 81 mm. Konstrukci bloku válců a hlavy válců s integrovanými ložiskami klikového hřídele převzal Bugatti rovněž z Royale, stejně jako v hlavě uložený vačkový hřídel s dvěma sacími a jedním výfukovým ventilem. Třístupňová převodovka je na zadní nápravě, spojka byla připojena přímo k bloku motoru. Zavěšení kol, nápravy a brzdy jsou o jedno číslo menší a 20“ kola byla opatřena zprvu drátěnou výplní, později plná z litého hliníku. Rozměry podvozku s rozchodem 1400 mm a rozvorem 3500 mm se držely v rozumných mezích, a tak v porovnání k největším vozům Rolls Royce vypadal Typ 46 trochu jako „chudý příbuzný“.
Vůz byl poprvé představen v říjnu 1929 na automobilových výstavách v Paříži a v Londýně, kde jej tisk s nadšením přijal. Kniha zakázek se záhy plnila objednávkami. V četných testech byly chváleny síla motoru, tichý chod a jízdní komfort. Přední kola jsou odpružena půleliptickými listovými pery, zadní pak čtvrteliptickými listovými.
Vůz o hmotnosti 1250 kilogramů se vyznačoval lehkým řízením, ale prakticky hned dokázal jet na „trojku“, aniž by se muselo v kopcích přeřazovat. Brzdová soustava je mechanická, nožní brzda působí na všechna kola, zatímco ruční jen na zadní kola. Přívod benzinu obstarává elektrické čerpadlo. Na svoji dobu měl grandiózní výkon 140 k. Na sto kilometrů spotřeboval zhruba kolem dvaceti litrů benzinu.
Časopis Autocarke ve své článku zhodnotil vůz slovy: „Celkově vysoce pozoruhodný a okouzlující automobil. Jeho jedinečnost nelze ani pouhými slovy popsat, člověk se musí s tímto vozem sám projet, aby ho pochopil“.
Koncem roku 1931 opatřil Bugatti osmiválec ještě kompresorem a výsledkem byl Typ 46S (Sport), v patnácti až dvacetikusové sérii. Dmychadlo Roots, aktivované přes kuželový pohon od královského hřídele bylo instalované na přední straně motoru. Se dvěma karburátory Zenith dosahoval výkonu 160 k, což umožňovalo rychlost 160 km/h.
V letech 1930 až 1942 bylo vyrobeno přes čtyři stovky exemplářů typů 46 a 46S, ale v době recese často spíš „na sklad“ a teprve později se dostaly k novým majitelům. Dokonce po druhé světové válce se ještě objevily nové podvozky.
Bugatti vyrobil mnoho různých typů, jejichž nejzajímavější vlastnosti byly většinou ukryty pod kapotou. Mimochodem „šestačtyřícítka“ byla údajně oblíbeným vozem samotného Ettore Bugattiho.
Bugatti však jen málokdy prodával kompletní automobily, a tak to bylo i v případě Bugatti 46. „Takto velká auta kupovali zákazníci pouze v podobě šasi a až poté na ně nechávali stavět karoserie. Tato pochází od z Londýna a je zvláštní tím, že její majitelé karosovali Rolls-Royce a další slavné značky. Ale pro Bugatti vyrobili pouze 3 karoserie. Zajímavostí je, že budoucí majitel si vynutil změnu linky předního i zadního blatníku.V roce 1934 vůz koupil jakýsi pan Watkinson a vlastnil jej do roku 1946. Následně změnil majitele a v roce 1963 si ho koupil jeden známý motoristický fotograf a dal ho do své sbírky, kde bylo až do roku 1995. Automobil zůstal, i jeho zásluhou, protože vozy jen kupoval a nerestauroval, dokonale v původní podobě,“ říká pan Bohuslav Klein. Dodejme, že karosérie na Bugatti 46 dodaly mj. Labourdette, Weymann, Mulliner, Freestone, Saoutchik nebo James Young.
Mezi léty 1930 a 1942 bylo vyrobeno asi dvě stě exemplářů typů 46 a 46S, ale v době recese spíš jen „na sklad“ a teprve později se dostaly k novým majitelům prodány teprve později. Dokonce po druhé světové válce se ještě objevily nové podvozky.
Nový model byl především s ohledem na jízdní vlastnosti srovnáván s renomovanými vozy jako Rolls Royce nebo Maybach. Vůz o hmotnosti 1250
Ettore Bugatti bývá často srovnáván s Enzo Ferrarim. Oba se narodili v Itálii, měli rádi koně a krásné ženy, nesnášeli žádný odpor a zaměstnávali nejlepší techniky a závodníky. Jejich vozy jsou víc než pouhé automobily, jsou to umělecká díla.



J.Lasík, 10.2.2011