Ahoj Ládi,
tak Ti volám - jak jsme se v pátek domluvili - že si v úterý brnkneme a potvrdím svou návštěvu ve středu u Tebe ve Zlíně. V osm v kanclu, jako vždy, jo? Už se těším na kávu... Co že jsme to chtěli probírat?
A najednou nic, prázdno. A Ty si klidně odejdeš. A necháš nás tu ať si to vylížeme. Co jsi nám to udělal? Víš jak mi budeš chybět? A nejen mě? Ládi, je mi strašně smutno. Když jsem řekl Daníkovi - synkovi, že už za Tebou nepojedeme, začal brečet jako želva. Měli jsme Tě hrozně hrozně moc rádi. Vždy jsi říkal že jsem jako Tvá rodina. A to samozřejmě platilo i o Tobě. Ale víš, co mi zůstalo a nenechám si nikdy vzít? Vzpomínky. Vzpomínky na Tvou neskutečnou laskavost a dobrotu. Na čas, který jsme spolu prožili. Bylo toho hodně.
Třeba před několika lety na cestu do Anglie, kdy jsme ve Sprinteru vezli bugatku. Kus jí byl v kabině, protože se tam celá nevešla. A když se francouzští celníci v přístavu před naložením na trajekt zeptali, co vezeme, hrdě jsi jim otevřel zadní dveře. A jak se lidově říká, "čuměli jako puk"...
Když jsi u Richarda Biddulpha uviděl na stěně fotografii z šestidenní z roku 1955 ze Zlína - vlastně tehdy Gottwaldova, rozzářil se Ti obličej a začal jsi v té daleké Anglii vyprávět, jak jsi se v té době narodil a Tatínek začal sbírat veterány. No a abychom nepřijeli s prázdnou, naložili jsme kopii Benzova Patentwagenu a jeli domů. A co už udělal radosti, viď.
A takovýchto příběhů jsme spolu prožili mnoho. Škoda, že už další nebudou. Ládi, mám Tě moc moc rád a navždy zůstaneš v mém srdci.
Ahoj Tvůj
Mirek Kotlařík
13.1.2026
Líbil se vám článek? Zalinkujte jej!
Tisknout
