Autokaleidoskop

Jako milovníci parních lokomotiv jsme si tuto atrakci nemohli nechat ujít, zvláště když je den jako vymalovaný. K vlastní dráze se ještě vrátíme, a tak jen stručně. Sluníčko láká k jízdě v otevřeném voze hned za lokomotivou. Jenže jakmile topič přiloží pod kotlem, aby nabral rychlost, vjíždíme do prvního tunelu. Ten je krátký, ale v druhém se už začínají někteří cestující dusit. Teď už asi tušíte, proč si Pavla neměla umývat vlasy. Od hlavy k patě jsme byli samé saze. Jízda horskou železnicí je zážitkem na celý život. Ve stanici Furka, nejvyšším bodě tratě, je asi půlhodinová pausa - na občerstvení - opečené klobásy, sýry, pivo, víno, zmrzlina. Každý s chutí něco zakousne.

Zhruba po půl hodině dává mašinfíra pokyn k nástupu a vydáváme se dál, a hned do tunelu. Ale to už průvodčí uzavírá vagón stahovacími roletami. Tunel je hodně dlouhý, ale jakmile z něj vyjedeme, tak se nám otevírá nádherný výhled na průsmyk Furka a jeho ledovec Rhonegletscher. Vzhlížíme nahoru k obloze, kde se klikatí silnice, která nás odpoledne čeká.

Vlak končí ve stanici Gletsch, kde se rozvětvují silnice na Sustenpass nebo Furkapass. Zhruba za dvě hodiny se vrací zpět. Kdo chce, může se vrátit autobusem přes průsmyk, my volíme opět jízdu vlakem. Pausu využíváme k procházce kolem horské bystřiny, kde uleháme na trávu a vyndáváme vlastní piknik - chleba, salám, pivo si koupíme v restauraci.

Zpáteční jízda je zase přerušena ve stanici Furka, a pak už jen s kopce dolů do Realpu. Takřka celodenní výlet stál opravdu zato a každému ho můžeme jen doporučit.

Přesedáme do Hymeru a vyrážíme zdolávat Furkapass. Po několika kilometrech horské silnice, z jedné zatáčky do druhé, dosahujeme výšky 2431 m.n.m, odkud je překrásný výhled nejen na ledovec ale i na alpské velikány. Jen svišti nám tu chybějí. Když se pokocháme - jak pan doktor ve Vesničce střediskové - pokračujeme dál, tentokrát úzkými serpentinami do údolí. Míjíme nádraží v Gletch, kde jsme před chvíli byli vlakem. Počasí vypadá ustálené, předpověď na další den je taky příznivá, a proto se rozhodujeme, že dojedeme až do městečka Täsch. Cesta s Hymerem příjemně ubíhá, sluníčko ještě svítí a teprve za odbočkou ve Vispu začíná pomalu zapadat za mraky. Po několika kilometrech, už skoro za tmy dorážíme do Täschu, kde to od poslední návštěvy před několika roky vůbec nepoznáváme. U vlakového nádraží se staví ohromné parkovací garáže, neboť tady bude muset každý svůj vůz odstavit, a do Zermattu, proslulého střediska pod Matterhornem, dojet vlakem.

Na ohromných záchytných parkovištích jsou značky zakazující kempování, a tak se rozmýšlíme. Asi by nás v noci nikdo nevyhodil, všude stojí stovky automobilů včetně obytných, a za kemp, který by vyšel poměrně draho, se nám zbytečně platit nechce, když máme všechno s sebou. Nakonec se rozhodujeme, že se vrátíme kousek zpátky, odbočíme z hlavní silnice a někde v závětří přenocujeme.

Pokračování zítra.

Jindřich Lasík, 6.5.2006