Autokaleidoskop

Usedáme do nádherně vytopené elektrické soupravy s pohodlnými sedadly, která čistotou jen září. Navíc je absolutně tichá. Zhruba za půl hodiny přijíždíme do stanice Kleine Scheidegg ve výšce 2061 m.n.m. Tady je konečná jak pro náš vlak, tak spoje, které přijíždějí z Wengenu, proslulým svojí sjezdovou tratí Lauberhorn.

Dorazili jsme do přestupní stanice, odkud vyjíždějí vlaky na Jungfraujoch ve výšce 3454 metrů nad mořem, označované také jako Top of Europe. Pro mnoho Japonců i Američanů představuje výlet do tohoto koutku Švýcarska vrchol jejich cesty do Evropy. Není proto divu, že vlak je skoro plný, tak tak nacházíme poslední místa k sezení. Takový zájem po ránu jsme nečekali. Po chvíli zajíždíme do skalní stěny legendárního Eigeru od teďka pojedeme až na vrchol jen tunelem sedm kilometrů dlouhým.

Cestou dvakrát vlak zastaví, aby se cestující mohli velkými okny podívat do údolí nebo na pověstnou a horolezci vyhledávanou severní stěnu Eigeru. Železnici na Jungfraujoch (pokračování až na samotnou horu Jungfrau zůstalo jen v plánech) se přezdívá královnou ozubnicových drah, především pro krásu kamenné hory a odvahu stavitelů. Jde také o nejvyšší ozubnicovou železnici v Evropě. Turisty z celého světa přepravuje železnice od roku 1912, přičemž postavena byla v roce 1898. Zhruba po hodině jsme nahoře.

Ze všeho nejdřív míříme rychlovýtahem 111 metrů dlouhým do horského hotelu a na vyhlídkovou terasu moderní astronomické observatoře Sphinx. Mezi mraky probleskuje ještě sluníčko, venku mrzne, ale máme štěstí a rozhodně jsme udělali dobře. Z vyhlídkové plošiny pozorujeme alpské velikány Eiger, Mönch a Jungfrau (4158 m.n.m) a okolní ledovce. Když už jsme „zdolali" třítisícovku, tak se jdeme projít i na sníh a přírodní vyhlídku. Jinak ven se smí až v půl jedenácté, ale jen na pár stovek metrů upravených cest.

Ještě si prohlédneme patrový dům, navštívíme unikátní podzemní chodbu Ledového paláce se sochami vytesanými z čistého ledu a zhruba po dvou hodinách se rozhodujeme pro cestu zpátky.

Počasí se totiž mezitím natolik zkazilo, že není prakticky na krok vidět a na nějaké zlepšení to nevypadá. Dát sto euro za zpáteční lístek a pak nic nevidět, by byla trochu drahá legrace. Ale na druhé straně, každému fandovi železnic a milovníkům přírody můžeme výlet jen doporučit. Ale pozor na počasí.

Než sjedeme úplně do údolí, pozorujeme ještě chvíli ruch v přestupní stanici Kleine Scheidegg. Stovky Japonců a dalších národností neustále míří nahoru. Co tam asi uvidí, myslíme si. Spíš je litujeme, protože nic neuvidí, jen mraky, mraky a zase mraky.

Z Grindelwaldu míříme ještě do Lauterbrunnenu s pověstným vodopádem a zastavujeme až na konci údolí, abychom si trochu protáhli těla výšlapem do přírody. Je sice zamračeno, ale neprší.

Navečer se vracíme stejnou cestou do Interlakenu, kousek po dálnici do Meiringenu a končíme dneska v městečku Innertkirchen. Tady se silnice rozdvojuje buď na Grimselpass nebo Sustenpass, kam máme druhý den zamířeno. Nacházíme klidné místečko u místní školy, kde nikomu s Hymerem Exsis nevadíme. Tady budeme nocovat. Kapky deště bubnují na střechu, a tak nemůžeme usnout, protože přemýšlíme, jestli se do rána vyprší, protože nás čeká jednak Sustenpass a Klausenpass.

Pokračování příště

Jindřich Lasík, 8.5.2006