Autokaleidoskop

Proč si každý musí vytrpět hořké chvíle? Chvíle, které bolí, berou nám sny, lásku,… co je to za prokletí? Kdo to tak chtěl? Osud? Jde si osud naplánovat? Spousta lidí tvrdí, že svůj osud má každý ve svých rukou, ale tak proč umírají denně stovky lidí vinou někoho jiného? Proč se trápí nejvíce nevinní lidé, proč to vždycky odnesou ti, kteří jsou na tom nejméně vinní? Otázky, otázky, otázky a víte odpověď?

Zamysleli jste se nad podstatou života? Je krátký, každý den přináší něco, z čeho se můžeme poučit, radovat, každý den nám něco dal, ale i vzal.

Když se kouknu zpět za těch X let co jsem toho prožila. Vzpomínám jen na to hezké, protože ty špatné věci zapomenout chci i když je to někdy moc složité. Záleží na situaci a přesně na věci samé, čeho se to týká. A čím je mi víc let, tím víc si všechno promítám, uvědomuji a říkám, proč se všechno muselo stát mě, jak ty chvíle bolesti tak i ty chvíle štěstí.

Mám rodinu, přátele. Někdy přijdou chvíle, které za okamžik můžou změnit celý život. A občas proklínám celý svět a říkám si, proč jsem vlastně na této planetě? Jaké by to bylo, kdybych tu nebyla? Mrzelo by to někoho? Změnilo by se vůbec něco, nebo by šel život dál…?
Vím, že jedna záležitost je narodit se a žít a druhá vůbec se nenarodit. Někdy si říkám, že bych brala druhou možnost, nikoho nepoznat, ale také nikoho neztratit, což je nepřípustně bolestivé.

A teď, když tu jsem a nic kromě mých věcí by tu nezbylo? Já? Kdybych se prostě z ničeho nic „vypařila?“ Hledal by mě vůbec někdo? Zajímal by se co se mnou je? Stýskalo by se někomu po mě? Po mých nápadech? Po mém štěstí? Po mém smíchu, ale také po mém smutku, bolesti a slzách?? Chybělo by tohle všechno někomu? Kolikrát jsem si tyhle otázky už kladla a klást ještě budu?

Vždy, když mě něco trápí, když se stane něco špatného, mám blbou náladu, někdo mě za něco seřve, řekne, že jsem debil a k ničemu tu nejsem, že dělám akorát starosti a nic víc…jo přesně v takovou chvíli mě napadají tisíce a tisíce myšlenek. Nepopírám ani myšlenku nejhorší – smrt. Pomyšlení tu taky občas bylo, ale každý má svůj pud sebezáchovy a na tohle bych potřebovala asi hrozně moc odvahy, což se nedá říct, že bych jí překypovala.
A co takhle útěk z domova? Někam, kde mě nikdo nezná? Ale co vzpomínky? Nechat je tu nebo si je vzít sebou? Která varianta je lepší? Ne to nejde…

Vím, možná každého z vás někdy napadlo něco podobného co mě, ale myslete na ty, kteří vás mají opravdu rádi. Ve špatnou chvíli se o tom přemýšlet moc nedá, ale zkuste si vzpomenout na ty hezké chvíle, i když vám je nejhůř a nepodléhejte těm nejhorším myšlenkám, které se vám honí hlavou.

Vždyť žijeme jen jednou – ať chceme nebo ne! Život není tak dlouhý tak si ho alespoň každým douškem musíme nějak vychutnat.

A věřte, že na světě jsou lidé, kteří o Vás stojí, kteří Vás mají rádi a kteří by pro Vás udělali cokoli na světě jen, abyste byli šťastní…na ty se ohlížejte a dejte jim lásku celým svým srdcem. Oni Vám to oplatí ! ! !

Hodně štěstí….



mavi 29.3.2018