Autokaleidoskop

Denně aktualizovaný magazín ze světa automobilů, veteránů, automobilového sportu a cestování

O SMUTNÉM OBROVI

Žil byl jeden – pro člověka velký, ale mezi ostatními pravými obry poměrně malý – obr jménem Eda. Ten se od ostatních obrů lišil víc, než to bylo vůbec možné. Postrádal totiž všechny základní vlastnosti obrů, jako je třeba zuřivost, lenost a věčná nenávist vůči všemu a všem. Kdepak.

Eda byl pravým opakem. Byl hodný, milý, chytrý a hlavně, měl rád lidi a také zvířátka. To všechno bylo důvodem, proč ho mezi sebe ostatní obři nechtěli přijmout. Každého jiného podobně výjimečného obra by nejspíš roztrhali na kousky a zbytky jeho těla napíchli na kůl jako varování jemu podobným, ale na Edu si nikdo z nich netroufnul.

I přesto, že byl mnohem menší než ostatní obři, měl nepředstavitelnou sílu a v souboji mu byla velkou výhodou i jeho výška. Byl totiž mnohem rychlejší a mrštnější než ostatní obři, takže kdykoli ho chtěl soupeř rozdrtit nohou či pěstí, uskočil rychlostí lišky a uštědřil protivníkovi tak silnou ránu do zad, že se svalil a nebyl schopen pokračovat dál. To byl tedy hlavní důvod, proč se ho ostatní báli, a tudíž ho nechávali v klidu žít.

Samotnému Edovi to vůbec nevadilo. Měl rád svůj klid a pohodu. Často sedával sám na zápraží svého malého domku a přemýšlel o životě. O všem dobrém a zlém, co ho kdy potkalo, o všech lidech a věcech, které za svůj život poznal. Myslí mu plynuly myšlenky jedna za druhou a s nimi plynuly i dny, týdny a měsíce. Utápěl se ve vlastních vzpomínkách, až už nedělal nic jiného. Prožité útrapy, neštěstí a bolest se mu zarývaly do srdce jako drápy nějakého mýtického tvora. Zpočátku s tím bojoval. Snažil se spojit zlé vzpomínky s těmi krásnými a vyvážit tak trpkost ve svém srdci. Jak ale čas běžel, přestal bojovat a stal se z něj smutný obr. Stal se stínem vlastní osoby, která se postupně vytrácela pod tíhou jeho vlastní sebelítosti.

Jednoho teplého avšak chmurného večera seděl náš milý obr na svém oblíbeném místě pod rozlehlým dubem majestátně se tyčícím na zahradě jeho malého domku a přemýšlel o tom, proč je život tak hořký a plný útrap, když v tom spatřil něco malého u svých nohou. Promnul si své únavou slepené oči a zahleděl se pořádně. Byla to malá myška. Zamyšleně se na něj dívala a škrábala se při tom na své hlavičce. Když si uvědomila, že na ni obr překvapeně zírá, otevřela ústa a řekla: „Nad čím tak přemýšlíš velikáne?“ Obr se napřímil, užasle se podíval na drobného tvorečka a prostě řekl: „O životě maličká!“

Ach tak, řekla myška a chvíli přemýšlela, než znovu promluvila: „Víš obře, sleduju tě už nějaký čas a vidím, jak jsi den ode dne smutnější a nešťastnější. Proč je tomu tak?“
¨
Obr chvíli uvažoval o tom, jak je možné, že si té malé nikdy dříve nevšiml, ale pak přeci jen odpověděl: „Víš myško, zažil jsem v životě obrovské zklamání a bolest“ Víc už nestihl říct. Myška se rozzuřeně postavila na zadní nožičky, vyskočila obrovy na rameno, upřeně se zahleděla do jeho překvapených očí a řekla: „To proto? Jen proto, že jsi zažil zlé věci, tady sedíš a marníš svým časem a životem?? Tak já ti něco řeknu ty nadutče. I já zažila hromadu neštěstí, bolesti a trápení. Ale zvedla jsem hlavu a šla dál, protože času není nazbyt. Zatímco tady sedíš, utíká ti tam venku spousta životních příležitostí. Podívej se na mě! Jsem stokrát menší než ty a taky jsem to všechno zvládla, obře. Tak se okamžitě zvedni a pojď něco dělat kolohnáte.“

Obr se na myšku užasle díval a nemohl uvěřit vlastním uším. Když se ale zahleděl do očí toho odhodlaného tvorečka, vše si uvědomil. Dokud nepřijde smrt a nesfoukne svíčku jeho života, musí kráčet dál přes všechny překážky a myšku vezme s sebou. On je přece velký, všechny překážky přeskočí, ale co ta malá? A tak natáhl ruku, opatrně si myšku vzal do dlaně, přenesl si ji do výšky svých očí a řekl: „Jsi statečný tvoreček, víš to? Málokterá myška by se odvážila promluvit s obrem.“
Myška se na něj usmála, vtiskla mu polibek na špičku jeho nosu a řekla: „Ty, můj milý obře, jsi mnohem statečnější než-li já. Jen ti to někdo musel ukázat.“
Obr ji oplatil úsměv, postavil se i s malou myškou stále spočívající v jeho dlani a řekl: „Co bys řekla šálku čaje, kamarádko?“

Od té doby žil obr šťastně. Myška mu byla malou, ale velmi silnou oporou po celý zbytek jeho spokojeného života.



mav 30.1.2017
Kresby Anička Viktorová, Eliška Viktorová

Líbil se vám článek? Zalinkujte jej!
Tisknout


Adus s.r.o.

RSS feed
Mapa webu
Validátor
© 2024 Autokaleidoskop.cz Všechna práva vyhrazena.
Partneři: Auto ESA - váš spolehlivý autobazar