Autokaleidoskop

Babička tu hromádku zažloutlých dopisů, převázaných stužkou, schovávala ve starobylé truhle. Maminka měla psaníčka od tatínka z doby, kdy já byla ještě kdesi na houbách, uschovaná mezi prádlem. Dopisy jsem takhle opatrovala i já. Hlavně ty od mých ctitelů. Byly to krásné časy.

Čas je běžec s dlouhým krokem. Letí čím dál rychleji. Taky doba se mění. Kde jsou ty časy, kdy milenci nakupovali dopisní papíry a vyměňovali si psaníčka plná něžností? Kdy ještě nevypsanou a roztřesenou rukou pracně smolili řádky plné nedočkavosti a touhy? Kdy na obálky láskyplně lepili poštovní známky patřičně nakřivo, případně si pod ně psali krátké tajné vzkazy?

Marně bych své dávno zemřelé babičce vysvětlovala, co je to SMS a co elektronická pošta. Marně mamince říkám, že emailová zpráva má taky své výhody. Třeba tu, že nepotřebuje žádného pošťáka a je u adresáta v podstatě okamžitě. Po jediném stisknutím klávesy.

Žijeme elektronicky a často jaksi neosobně. Vzpomínáte si třeba, kdy jste naposledy někomu napsali dopis? Nebo alespoň pohlednici? Já už skoro ne. Dokonce mě párkrát napadlo: uměla bych to ještě vůbec?

Doba je taková, jaká je. Dnešní mladí možná ani netuší, o co přicházejí. Stužku na balíčku dopisů nikdy nerozvážou, nad vybledlými a kostrbatými řádky si nepřipomenou čas mládí a malin nezralých. Ledaže by si mezi prádlo uschovala své SMSky nebo maily na kompaktním disku. Jenže není jisté, zda si jej při současném tempu rozvoje techniky budou mít za nějaký ten rok na čem otevřít a přehrát.


mav 12.8.2016