Autokaleidoskop

Pomoc může a na každého zabírá něco jiného. Šálek dobré kávy, pustit si pěkný film, procházka, zachumlat se do peřin a zaspat to, vrátit se třeba ke knížce, která nás zaujala, zavolat kamarádce-kamarádovi a moje vedoucí to řeší tak, že sedne do auta a vyrazí….Její cesta nemá žádný přesný cíl, jen nastartuje a jede. Vyprávěla mi, jak si krásně pročistí hlavu a kolik krásných míst při těchto cestách objevila. Jako řidič, stále ještě začátečník, který má auto jako nutnost přepravit se z bodu A do bodu B, jsem toto moc nechápala. AŽ…….


Zas jeden takový den, všechno na mě padlo a pocit, že už se nikdy volně nenadechnu, mě donutil udělat něco a neutopit se v tom pocitu beznaděje.


Venku je chladno, ale ty příšerné mrazy jsou už naštěstí pryč. Vdechuji ten studený vzduch a jdu k autu. Nastartuji a pouštím si oblíbené cédečko. Má cesta nemá žádný cíl. Po necelých dvaceti minutách jízdy zastavím a vystoupím. Sluníčko krásně svítí, ale ještě nemá tu sílu, zahřát. Choulím se do bundy, ruce v kapsách, poklidně sleduji tu krásu. Proti mně jde pár. On a ona, ruku v ruce. Občas se zastaví, obejmou, políbí. Studený vítr mi čechrá vlasy. Míjím tu zamilovanou dvojici. O kus dál se zastavím, přivřu oči a na chvíli se zasním.


Stejné místo, jen už nejsem sama. „Ahoj,“ pozdravil, v očích mu hrály radostné jiskřičky. Musela jsem se nad tím pousmát. Vypadal jako malé dítě, které dostalo vytouženou hračku. Tak šťastně.


„Ahoj“, odpověděla jsem stejně mile a zároveň tiše, abych nenarušila tu chvíli. Přistoupil ke mně tak blízko, že se naše těla dotýkala. Pomalu sevřel mé dlaně do svých a zhluboka se mi zahleděl do očí. Ty jeho byly plné něhy. Dvě bezedné modré studánky. V tu chvíli jsem měla pocit, jako by do mě propaloval díru, jako by viděl až na samé dno mé duše. Jako by mohl pouhým pohledem přečíst všechny moje myšlenky, pocity a skryté touhy. Sálalo z něj teplo, které dokáže pohladit po duši. Očima jsem sjela na jeho pootevřené rty a pocítila neuvěřitelnou touhu, políbit je. Zatoužila jsem po tom kouzelném dotyku motýlích křídel. Otvírám oči. Slunce pomalu zapadá. Vracím se k autu. Vlastně se nic mimořádného nestalo a přesto….. Milujeme, chybujeme, žijeme.


Je důležité dívat se dopředu, poučit se z chyb, víc dávat než brát a je nutné udělat některá rozhodnutí, i když jsou pro nás bolestná. Bez konců totiž není možné začít od začátku. Pak budeme mít třeba možnost zažít ten krásný okamžik, kdy se srdce zastaví a pak znovu rozezní závratnou rychlostí.


mavi 4.3.2018