Autokaleidoskop

A plán dodrželi a 11. ledna projeli cílem v Dakaru Hlavním poselstvím výpravy bylo uctít památku těch, kteří se o třicet let starý úspěch zasloužili a nyní nás již sledují z motoristického nebe.
Za volant usedl stejně jako před třiceti lety Jiří Moskal, který se v řízení střídal s Tomášem Pourem, mechanikem a renovátorem LIAZu a Vítem Ježkem, jehož úlohou bylo také navigovat.

Smysl pro dramatičnost naznačila už cesta po Evropě. Noční jízdu Německem zkomplikovala sněhová bouře, jejímž následkem se dostavily problémy se zamrzajícími stěrači, ostřikovači a radiátorem. Navíc kvůli mizernému počasí začaly zmatkovat GPS navigace. Počasí si s expedicí pohrávalo i ve Španělsku, kde na výpravu čekala další sněhová bouře. Následujících šest hodin trávených na trajektu do Afriky tak bylo příjemnou relaxací a možností k obnovení sil

V Maroku nastal první kontakt s pouští. Ve snaze pořídit atraktivní záběry ale došlo k zapadnutí doprovodného vozu Toyota Hilux a co čert nechtěl, LIAZ jedoucí mu na pomoc zapadl také. První duny tedy hned přinesly první test lopat, když vyprošťování vozidel zabralo půl dne.

Skutečně horko bylo celé výpravě v Mauritánii. Při výjezdu z města expedice projížděla jedním z mnoha kontrolních stanovišť. Posádka Toyoty předala své „fiše“ (fotokopie pasů doplněné o další údaje) a pokračovala dál, aby stihla do stmívání udělat několik filmových záběrů. LIAZ ale policejní kontrola zadržuje a jediné co se posádka dozvídá je, že jedná na základě příkazu z vyšších míst a mají čekat na něčí příjezd.
Po pěti hodinách čekání se u kamionu objevuje muž v modrém kaftanu a představuje se jako prezident Ministerstva turismu jménem Idoumou. Dle jeho vysvětlení je problém v informaci, kterou expedice dostala před vstupem do země a zveřejnila ji na svých internetových stránkách www.senodakaru.cz i týmovém facebooku. Konkrétně jde o zprávu upozorňující na zabití turisty spícího ve stanu na území Mauritánie. Idoumou ale tvrdí, že jde o nepravdivou informaci, která poškozuje dobrou pověst republiky a vše se musí řešit trestně právní cestou. Celá expedice se má odebrat zpět do města k výslechu.

Posléze naznačuje, že by mohla být výprava propuštěna, jestliže na svých internetových stránkách a facebooku uvede, že šlo o neověřenou informaci, která se ukázala jako nepravdivá. Následuje telefonické spojení s týmem zajišťujícím servis expedici v České republice a dochází k požadovaným změnám. Všem je jasné, že zadržení v Mauritánské islámské republice není žádná sranda. Ale k avizovanému propuštění nedochází. Praha proto kontaktuje nejbližší zastupitelské úřady České republiky (v Mauritánii žádný není) a žádá o pomoc. Předává instrukce expedici, která je stále v nejistotě. Teprve pozdě v noci se hnou ledy. Idoumou nakonec přes satelitní telefon diktuje své požadavky a tým sedící v Praze u počítačů musí slovo od slova zveřejnit - přestože se jedná o lživé informace chválící například maximální podporu mauritánských úřadů, která se expedici dostala. Teprve pak, když si v Mauritánii přeložili nové zprávy na týmové internetové stránce a facebooku, je expedice propuštěna.

I další cestu ke břehům Růžového jezera provázela řada zajímavých situacích. Jenže pak přišel Dakar a údržba vozidel. Z Prahy dorazil nový startér pro porouchaný motocykl cestovatele Šímy, běžnou údržbu potřeboval LIAZ a doprovodná Škoda Yeti vezoucí už dvě proražené pneumatiky mířila na pneuservis. Po tom, co byl motocykl opraven, následovalo několikahodinové čekání na Škodu Yeti. Posádka kamionu i Toyoty se nudí a Jaroslav Šíma zkouší motorku. Pak ji k vyzkoušení půjčuje i Jiřímu Moskalovi. Ten vyjede volným tempem po místní komunikaci asi 300 metrů tam a zpět. Jenže právě cesta zpět se v okamžiku změnila v drama, když se najednou ozvala rána a motorka rázem ležela několik metrů od silnice. Z vozu, který Jiřího Moskala srazil, vytékají provozní náplně a z hlavy člena expedice spousta krve. Ostatní okamžitě poskytují první pomoc a pomocí fáčů zpomaluje krvácení. Moskal je při vědomí a komunikuje. Neví ale, co se stalo a jen se ptá, kde má boty, které mu nehoda vyzula, přestože měl zavázané tkaničky. Místní průvodkyně Yacina naštěstí zařizuje sanitku ze soukromé nemocnice, kde se o Jiřího Moskala starají ti nejlepší lékaři. Cestu zpět do ČR absolvuje po několikadenní hospitalizaci letecky, LIAZ se tedy vrací jen s dvoučlennou posádkou.

Další dramatické epizody se v porovnání s tuto hororovou událostí zdají spíše úsměvné. Například když expedici při cestě zpět kompletně odbaví na senegalské i mauritánské hranici a pak odmítnou zvednout závoru se slovy: „Vraťte se do Senegalu a jeďte na přechod Rosso“. To ale po odbavení není dost dobře možné a expedice zůstává uvězněna na území nikoho. Nakonec následuje telefonát již známé postavě, stojící v pozadí „mauritánského cestovního ruchu“. Idoumou nařizuje zaplatit 200 eur, pak dává příkaz ke vpuštění expedice na mauritánské území. Je až neuvěřitelné, jakou moc má v této zemi jediný podnikatel, samozvaný prezident Ministerstva turismu, ovládající místní armádu a policii. Expedice se s ním následně setkává ještě jednou, když ji přijede opět zkasírovat, tentokrát o 250 eur za zajištění bezproblémového přechodu hranice do Maroka.

Zkrátka Afrika je jiný svět. Historický kamion LIAZ jej přes všechny nesnáze pokořil a spolu s ním i zbytek výpravy.